Senátorka Václava Domšova.  To, co mne vede k těmto úvahám a krokům směřujícím k uzákonění euthanasie, je zejména soucit. Ale také názory lidí, kterým zemřel blízký, jemuž by právě euthanasie mohla pomoci k důstojnějšímu odchodu z tohoto světa. Řekněte, kdo z nás by si nepřál umírat s pocitem úlevy, kdyby nás navíc drželi nejbližší za ruku? Takoví lidé umírají opravdu šťastní, nebo alespoň šťastnější, než když ze dne na den čekají na dávky léků, na mísu…

Každý člověk by měl mít možnost svobodné volby, i v této věci. Člověk, který již nemůže žít, má právo na smrt. Euthanasie je pak možností, která zbaví jedince trápení ve chvíli, kdy nemá šanci na zlepšení stavu. Pokud se někdo po fyzické stránce zdravý rozhodne zemřít, tak neočekává, že by mu v tom pomohl lékař. Ale pokud člověk trpí jak fyzicky, tak psychicky, ví o beznadějnosti svého stavu, proč by měl právě lékař prodlužovat jeho utrpení? Je to určitě způsobeno i strachem z odpovědnosti, strachem z toho, že když nechají člověka, který nemá šanci, pokojně zemřít, aniž ho několik hodin zbytečně resuscitují (a zde můžeme dlouze polemizovat, co je “zbytečně“), bude to kvalifikováno jako neposkytnutí první pomoci, a tudíž jako trestný čin.

Všichni se smrti bojíme. Ale možná, že ani ne tak smrti samotné, která je mnohdy vysvobozením, jako spíš toho, co jí předchází – nejistota, bolest, bezmocnost, osamění, čekání… Proto by pro nás všechny mělo být nejdůležitější vědět o kvalitě paliativní péče a léčby, je-li dostatečná, je-li skutečně dostatek hospiců s kvalitním personálem atd. Právě díky zkvalitnění života rodiny i pacienta se pak může stát, že pacient, byť bude mít možnost volby, už nebude chtít umřít. Dokud si ale nemocnice budou přehazovat nemocné jako horký brambor, dokud se nemocní budou cítit jako přítěž pro své příbuzné i nemocniční personál, je to problém. A je to těžké nejen pro samotné pacienty, ale i jejich nejbližší, kteří trpí také, třeba už jen proto, že nedokáží sami svými silami, byť by stokrát chtěli, nemocnému pomoci.

Podle studie opírající se o nizozemské zkušenosti s euthanasií si třetina pacientů přeje umřít kvůli nesnesitelným bolestem, zbytek potom kvůli pocitu osamění.

To se v dnešní době dá změnit, analgetika jsou na takové úrovni, že pacient skutečně trpět nemusí a pocit osamělosti se dá částečně odstranit s pomocí rodiny nebo za pomoci hospiců. Přesto připusťme, že tato představa může být pro někoho naprosto frustrující a raději zvolí jinou cestu. Člověk nevyléčitelně nemocný kromě vyměšování a občasného přísunu stravy v podstatě již nežije. Tedy nežije kvalitou života, na kterou byl zvyklý. Je to pouze přežívání. To čekání na smrt je pak mnohdy obtížnější, než bolesti, které se dají utišit léky… A tady by měl svobodně uvažující člověk mít možnost volby. Dovolit zemřít někomu, kdo chce a má pro to pádné lékařsky potvrzené důvody, by mělo být přinejmenším dobrým gestem a projevem lidskosti. Pokud ale člověk má naději, ale třeba jen momentálně nemá sílu a chuť bojovat, neměla by mu být euthanasie povolena. Je zajímavým zjištěním, že na sebevraždy už dnes nehledí společnost s opovržením, tak jako dřív. Naopak – začíná nějak přirozeně respektovat právě možnost volby jedince.

Asi bude velmi troufalý i názor, že po právu matky rozhodnout o potratu je euthanasie jen dalším krokem ke svobodnějšímu rozhodování člověka. Pokud má někdo právo na život či na smrt, je to on, koho se to týká. Obávám se ale, bohužel, že opět dojde ke zpolitizování celého problému a že se vše zvrtne jen ve filosofování…

Ano, i já mám obavy z případné možnosti zneužití. Ale teď je nejdůležitější otevřít na toto téma odbornou a věcnou diskusi a ptát se, zda lidé takovouto volbu skutečně chtějí. Dnes už jsou na světě i první návrhy zákona. Je o čem diskutovat a je to potřeba.
Věřte nebo ne, ale mé děti už teď znají mé přání, že nechci ke konci života jen přežívat a že pokud o své smrti nebudu moci rozhodnout já sama a stav bude beznadějný, mají dát souhlas k euthanasii. Jen doufám, že do té doby se nám ji podaří uzákonit. Budu ji prosazovat, a to právě proto, že mám ráda lidi i život samotný.

Václava Domšová, senátorka http://www.domsova.cz/nazory.php?id=9