Nesuďme sebevrahy, nýbrž moderní společnost, která tolik potlačuje téma smrti.

Vyčerpaného maratonce pohání na dohled stadionu vidina, že mu za cílem bude líp. Vyčerpaný člověk na sklonku životní trati, pokud není oblažen vírou v život věčný, ví, že může být jen hůř.

Kdo viděl první inscenaci hry August August, august, nemůže zapomenout na dojemně komický výstup, kdy hrdina, aby ubránil svých „vosum bílejch lumpicánů“, zápasí s dětskou flintičkou a pak, aby dřív vešel do cirkusového ráje, zkouší se zároveň probodnout dřevěným nožem i zastřelit stříkací pistolí. Nebylo absurdnějšího spojení nežli herec Vlastimil Brodský a skutečná zbraň. Jaká to musela být beznaděj, že si ji v posledním úseku svého maratonu opatřil, dal jezevčíka do péče a vzal si život.

Kdo poznal na divadle i v civilu Martina Štěpánka, viděl pod jakoukoli maskou i funkcí tvrdého chlapa stejně tvrdých názorů, který slyší v lidské existenci výzvu, s níž se hodlá fanfaronsky měřit do posledního dechu jako jeho báječný otec Zdeněk v Cyranovi. Jaké to muselo být zoufalství, které náruživého střelce donutilo vzít si za cíl sama sebe.

Z nemocnice právě zaznívá tichý hlas jiného známého umělce, který trpí takovými bolestmi, že se mu nechce žít dál. Bude zřejmě muset trpět až k nesnesení, pokud si nestačí opatřit nějakou zbraň dřív, než ztratí sílu ji použít.

Letos v únoru můj znejmilejší přítel po noci, kterou probděl při psaní, uklidil byt, zvolil oblíbenou cestu svých procházek, dorazil do půli jednoho z pražských mostů, vystoupil na zábradlí a skočil do mrazivé Vltavy. Řízením hvězd měl u sebe kdosi na pobřeží mobil a integrovaný záchranný systém zafungoval ukázkově: říční policisté dopluli včas, aby tonoucího vylovili a předali sanitce, která dojela, než přistáli. Díky tomu jsem se mohl dozvědět, co toho vzácného člověka a váženého autora přivedlo k činu vymykajícímu se jeho povaze.

Z jeho slov jsem uslyšel vlastní špatné sny, kterých přibývá, čím déle je člověk na trati neznámé délky a čím víc se obává hrůz, jež homožná čekají před neznámým cílem. Ještě loni jsem věřil, že přítel po těžkých životních zkouškách svůj závod přes další krize zvládne do konce, jako jsem si tím byl jist i u sebe. Teď mě znejistil tím, že zřejmě dřív dorazil k bodu, kde osamělého běžce napadnou někdy všechny zlé představy najednou - a neměl jinou zbraň než vodu. Novou šanci žít přijal, zdá se, s novou odvahou, ale přesto se zlobil, že záměr zhatilo pár temp, jimž se jako plavec nedokázal ubránit…

Nález milovaných bytostí s prostřelenou hlavou na důvěrně známé zahradě, či dokonce v pokoji vlastního bytu - jak se tam má potom žít? - či identifikace utonulých v lednicích prosektury - jak na ně pak vzpomínat? - přímo vnucují otázku, proč to mohl někdo svým lidem udělat. Odpověď je jediná a odzbrojující: protože všechno se mu jevilo být schůdnější než bolest nebo beznaděj. Odsudek si nezaslouží sebevrazi, ale zbabělost moderní společnosti, která potlačuje, či dokonce úplně ignoruje největší téma života - smrt.

Eutanazie - řízený odchod ze života před jeho přirozeným koncem - je dosud na většině světa přísně tabuizovaná. Dva důvody jsou opravdu podstatné: v minulém století se stala jedním z nástrojů masové vraždy a i dnes je zneužitelná těmi, kdo se z nízkých důvodů chtějí někoho zbavit. Proti tomu stojí námitka, že ji v civilizované zemi lze spolehlivě ochránit před zneužitím a v podobě asistované smrti učinit východiskem pro lidi těžce nemocné nebo bezvýchodně staré, kteří chtějí život opustit nejen z vlastní vůle, ale také důstojně.

Kdyby tu existovala, nemuseli by si už dva mí přátelé prostřelit hlavu a jeden málem splývat od jezu k jezu jako otloukaný strom. Kdyby tu byla, určitě by prodloužila život mnoha lidem, vždyť většinu sebevražd zaviní přechodný zkrat mysli. S vědomím, že mají pojistku možné volby stále, vytrvali by v něm asi mnohem déle.

Je dost seriózních zpráv o ústavech, kde je v některých zemích dobrovolná smrt pod kontrolou tolerována. Svědectví příbuzných popisují celý proces jako nanejvýš humánní i zákonný zároveň. Je v něm od začátku nastaveno několik lékařských bariér, které nedopustí, aby v nejmenším neodpovídal stavu i vůli člověka, jenž se rozhodl nežít. Každý má do poslední chvíle možnost z něj vystoupit. Pokud setrvá, může i rozhodnout, odejde-li sám, či v kruhu těch, jež si určí.

Ti, kteří svého drahého člověka na takové cestě provázeli, se shodují, že přinesla mír jemu i jim. Myslím-li na ty, kdo kdy nalezli své nejbližší a mé přátele znetvořené sebevraždou, nemohu nemyslet na sebe, který stále běžím na trati neznámé délky a netuším, co mě ještě čeká před neznámým cílem. Chtěl bych mít taky pojistku a vím, že je nás takových víc než dost.

Problém je v tom, že zákony tvoří Sněmovna, tedy poslanci ve věku, kdy smrt se jeví být vzdálená jako planety. Podnět k hledání východiska by ale mohl dát Senát, jehož členové už přece jen spíš vnímají vanutí chladu od řeky Styx. Není pochyb, že problém eticky tak srozumitelný bude lidstvo dřív či později řešit právně. Česká republika by mohla stát v čele snahy ušetřit lidské bytosti nesnesitelných bolestí těla i duše.

O autorovi| Pavel Kohout (1928) je prozaik a dramatik. V 50. letech přesvědčený komunista, v 60. letech stoupenec reformního proudu v KSČ. Po roce 1968 spoluautor Charty 77.