Přísné předpisy spojené s legální eutanazií prý nutí řadu Belgičanů obcházet zákon, tj. najít si lékaře, který jim s eutanazií pomůže bez zdlouhavých procedur.

BRUSEL

Belgie je po Nizozemsku druhou zemí Evropy, která zavedla eutanazii jako zcela legální způsob ukončení života. V květnu letošního roku tomu bude již devět let, co zákon o eutanazii vstoupil v platnost, a Belgičané bilancují. Procedura vedoucí k ukončení pacientova trápení je dle názoru veřejnosti i mnohých odborníků příliš složitá. Asociace pro právo na důstojnou smrt (ADMD) poukazuje na skutečnost, že chybou státních institucí není společnost dostatečně informována, zákon o eutanazii se nevžil mezi lékaři, natož mezi jejich pacienty, a tak lidé nemají příliš povědomí o tom, jak přesně tuto službu využít.

Dle hodnocení Státní správy veřejného zdraví je 24 tisíc žádostí o realizaci eutanazie podaných v minulém roce výsledek, se kterým Belgičané nemohou být spokojeni, protože potenciálních žadatelů je dle odhadů nepoměrně více a lidé spíše než nový zákon raději nadále využívají nepovolených cest, tj. většinou si najdou lékaře, který jim s odchodem z tohoto světa pomůže bez zdlouhavých procedur. Je třeba zdůraznit, že u většiny z 24 tisíc žádostí se jedná o tzv. opakované žádosti dlouhodobě a nevyléčitelně nemocných pacientů, kteří tak řeší svůj problém, „co až jednou...“.

Jen pro srovnání: v Belgii bylo v roce 2009 evidováno 822 eutanazií, v Nizozemsku to bylo 2500 dle oficiálních registrů, dle neoficiálních odhadů 3600. Vyvstává otázka, zda má v současnosti v evropských společnostech eutanazie své místo. Máme mít právo rozhodovat o svém životě až do úplného konce? Nebo se jedná o nebezpečný a lehce zneužitelný nástroj v rukách těch, kteří mají zájem na smrti blízkého člověka? Jak tedy funguje eutanazie v Belgii?

Komplikovaný proces

Sedmapadesátiletá Bruselanka Vinciane si podala předběžnou žádost o eutanazii a dle svých slov jí rozhodování netrvalo dlouho. „Nechci být svým dětem přítěží, až jednou bude má nemoc v pokročilém stadiu a já budu nemohoucí,“ říká a vzpomíná na svou matku, kterou viděla umírat několik dlouhých let. „Umírala za velice těžkých okolností, přežívala ve vegetativním stavu, nekomunikovala, nereagovala, byla to pro nás všechny strašná zkušenost, nechci to samé způsobit svým blízkým, a tak jsem vyplnila žádost.“ Proces ovšem není tak jednoduchý a jedním formulářem to nekončí. Eutanazie je v Belgii možná pouze za předpokladu, že pacientovi je více než 18 let, musí být nevyléčitelně nemocný, vystavený stálému a nesnesitelnému psychickému nebo fyzickému utrpení, musí být příčetný a důkladně obeznámený se svou diagnózou a s nadějemi na vyléčení. Žádost o eutanazii musí zájemci podat písemně, a to dvakrát po sobě. Jde o osmistránkové nezávazné prohlášení učiněné za přítomnosti dvou svědků, které zůstává v platnosti pět let, přičemž ho žadatel může kdykoli pozměnit nebo úplně zrušit.

Pro přijetí do registru žadatelů je dále třeba, aby každý případ prošel posouzením před zvláštní komisí složenou ze čtyř lékařů, čtyř profesorů medicíny, čtyř právních specialistů a čtyř osob, které jsou v přímém a každodenním kontaktu s nemocným. Ti všichni hodnotí správnost jednání ošetřujícího lékaře a veškeré okolnosti. Celý tento přípravný proces připadá nejen aktuálním žadatelům, ale především potenciálním zájemcům přehnaně komplikovaný a omezující.

Podobný názor ostatně zastává i lékař a profesor Marc Englert, který před deseti lety stál u formulace oficiální předběžné žádosti o eutanazii. Jak přiznal v rozhovoru pro deník Le Soir, před dvaceti lety by debaty o dobrovolném a vědomém ukončení života z rukou lékaře vůbec nepřicházely v úvahu. „Společnost už nepovažuje eutanazii za vyložené tabu, přesto se kolem ní našlapuje stále velice opatrně,“ říká 87letý profesor a považuje za omezující, že se eutanazie umožňuje pouze lidem nevyléčitelně nemocným. „Mělo by nás uklidňovat, že je nám dána možnost rozhodnout se svobodně o svém životě. Počet lékařů ochotných eutanazii realizovat je však stále z různých důvodů (předsudky, strach, atd.) neuspokojivý.“ Dále konstatuje, že mnohým nezbývá v situaci, kdy se smrt blíží, na složité administrativní úkony sil, a tak jim je důstojný odchod odepřen nebo jsou nuceni k obcházení zákona.

Dík statistikám je dnes známý i profil typického žadatele: žena starší 65 let. V 93 % případů jde o pacienty s rakovinovým onemocněním a v 83% případů to jsou obyvatelé vlámské části království.

V národnostně rozdělené Belgii, stejně jako v celé Evropě, hraje svou roli v rozhodování a toleranci k eutanazii kulturní zvyklosti a náboženské tradice dané společnosti. V případě Vlámů je jejich větší přístupnost k dobrovolnému odchodu ze světa pravděpodobně dána územní i názorovou blízkostí k Nizozemsku. To je evropským průkopníkem v této problematice. Eutanazie je zde legální od dubna 2001, od roku 2004 je dokonce povolena i dětem mladším 12 let (žádost je podávána v zastoupení rodičů).

Státní zakázka pro expolitiky

Další evropské země se řídí buď názorem, že každý člověk má právo naložit se svým životem, jak uzná za vhodné, nebo je jim bližší přesvědčení, že život je svatý a sebevražda, eutanazie či potrat jsou zločiny proti lidskosti, potažmo Bohu.

Za nejrozšířenější praxi mezi evropskými státy lze považovat tzv. pasivní eutanazii, lišící se od klasické eutanazie tím, že lékař smrtelnou dávku přímo nepodá, pouze přeruší léčbu udržující pacienta při životě. Dalším tolerovaným způsobem napomáhání ke smrti je tzv. asistovaná sebevražda, kdy lékař dávku připraví a pacient si ji pak aplikuje sám. Ani jeden z těchto postupů není v řadě evropských zemí povolen, ale společností je tolerován a soudně není trestán.

V řadě dalších evropských zemí naopak eutanazii trestají jako zločin - nejpřísněji v Irsku, tam až 14 lety vězení. Po Nizozemsku a Belgii se jako třetí evropská země k eutanazii postavilo čelem Lucembursko a zlegalizovalo ji v roce 2009. Zvláštní postoj k otázce eutanazie si uchovává Švýcarsko, které ji sice nepovolilo, ale toleruje ji dokonce do té míry, že ji kromě lékařů mohou provádět i laici.

Ale zpět k Belgii, která pokročila v oblasti eutanazie ještě o trochu dále než její evropští kolegové. V roce 2005 získala společnost Multipharma státní zakázku na prodej sady léků určených speciálně k vykonání asistované smrti. Multipharma ve své reklamní kampani uvádí, že jejím cílem je usnadnit lékařům jejich nelehký úkol a pomoci jim překonat technické obtíže spojené s vykonáním eutanazie. Za částku pohybující se okolo 60 eur je ve vybraných lékárnách patřících společnosti k mání sada, která obsahuje dávku léku Penthotal neboli thiopental sodný, barbiturát běžně používaný při anestezii, zde však používaný nitrožilně k rychlému navození kómatu a dávku Nercuronu, který způsobuje stažení svalstva a zastavení dýchání. Tento „kufřík skrývající smrt“ má „garantovat výsledek“. Má ovšem plno odpůrců z řad lékařů. Těm se nelíbí hlavně to, že ve správní radě Multipharmy figurují bývalí politici a apelují na své kolegy, aby v této citlivé problematice sami volili cesty, jak vyhovět pacientům.

Nátlak farmaceutických lobby je jen vrcholek ledovce. Belgičanů, kteří nesouhlasí s nastaveným systémem realizace eutanazie, přibývá, ovšem jejich pohledy se různí. Jedni volají po uvolnění stávajícího zákona a zpřístupnění eutanazie i osobám mladším 18 let a dále všem zájemcům, nejen nevyléčitelně nemocným. Druzí se obávají, že lhostejnost k otázkám týkajícím se života a smrti se nebezpečně prohlubuje, jak dokazují např. uskutečněné eutanazie u tří pacientů, kteří trpěli „pouze“ depresemi.

 ***

Oficiální statistika

Od legalizace eutanazie roste počet uskutečněných případů:

* 2003 -235 případů

* 2004 -349 případů

* 2005 -393 případů

* 2006 -429 případů

* 2007 -495 případů

* 2008 -704 případů

* 2009 -822 případů

* 2010 -954 případů

O autorovi: KAROLÍNA KUBÍKOVÁ, (od dopisovatelky LN v Bruselu)