České pacienty čeká revoluční změna: budou se moci rozhodnout, jestli chtějí přežít na přístrojích, nebo zemřít. Změnu už chtěl před třemi lety prosadit bývalý ministr zdravotnictví Tomáš Julínek, ovšem neuspěl. Současný šéf resortu Leoš Heger ji dotáhl do konce.

Pacient bude moci odmítnout resuscitaci či udržování na přístrojích. Bude to však muset udělat dopředu, kdy je toho ještě schopen, a u notáře. Výslovný souhlas s razítkem a úředně ověřeným podpisem se pak zařadí do pacientovy karty. Bude platit pět let.

Heger touto "téměř eutanázií" vyhověl většině lidí. Podle loňského průzkumu agentury SC&C totiž chtějí legalizovat smrt z rukou lékaře téměř dvě třetiny obyvatel. Osmadvacet procent občanů bylo proti eutanazii, zbylých osm procent nemělo jednoznačný názor.

"Právo na ukončení života je jedno ze základních práv člověka," souhlasí s novinkou Tomáš Hříbek z Filozofického ústavu Akademie věd České republiky. V řadě zemí už podle něj praxe funguje. V Česku by byl ale s legalizací opatrnější. "Jsou tu špatné vztahy mezi lékaři a pacienty," vysvětlil na semináři poslankyně Gabriely Peckové ve sněmovně.

Na semináři jste řekl, že byste neodsuzoval eutanazii a legalizoval ji. Proč?

Lidé jsou autonomní bytosti. Mají právo nakládat se svým životem a za určitých okolností ho mohou i ukončit. Sebevraždu tedy považujeme za morálně přípustnou. Pokud nějaké jednání uznáme za morálně přípustné, tak je stejně morálně přípustné požádat při něm o pomoc. To by měl udělat lékař, ten může nejlépe poradit, jak nejméně stresujícím a šokujícím způsobem život ukončit. Může to být ale i jiná instituce, na lékaři netrvám. V Česku bych ale byl opatrnější, tady bych dnes eutanazii nelegalizoval.

Proč?

Často slyším, jak jsou v Česku špatné vztahy mezi lékaři a pacienty. Pacienti se cítí být v podřízené pozici. V těchto podmínkách by asi nic podobného dělat nešlo. U nás ani nefunguje to co v jiných společnostech a jiných státech – tam se vás lékaři ptají, jakého jste vyznání, jakou byste chtěl asistenci. Tady nikoho nezajímá, jestli máte nějaké duchovní potřeby.

Za jakých okolností by se podle vás měla eutanazie provádět?

Je několik typů eutanazie, některé jsou víc problematické než jiné. Já bych neodsuzoval to, čemu se říká sebevražda za asistence lékaře. Pacient se rozhodne, že jeho život nemá dále smysl, a dá přednost kratšímu životu, ovšem za akceptovatelných podmínek. Je ale paralyzován a není schopen činu sám. Nebo pacienta děsí, že sebevražda dopadne hrozně a on na tom bude ještě hůř než předtím. Pomůže proto lékař. Zúčastní se toho jen tak, že připraví jed či smrtelnou dávku morfia. Jen asistuje, poslední krok milosrdné smrti vykoná pacient.

Co případy, kdy se pacient vyslovit nemůže – je v kómatu nebo jde o příliš malé dítě?

To jsou kontroverzní témata. Ani tyto situace sice nemůžeme zcela odmítnout, ale... pokud nemůžeme zjistit názor pacienta, ať už proto, že je to dítě nebo člověk se stařeckou demencí, tak do toho bych se nepouštěl. Řešil bych jen situace, kdy se může pacient sám kompetentně rozhodnout.

Co kdyby člověk nechal dopředu dopis, ve kterém by všechno sepsal? Podobný návrh předložil ministr zdravotnictví Leoš Heger v zákonu o zdravotních službách - pacient bude moci podepsat u notáře, že v budoucnu odmítá resuscitaci či udržování na přístrojích...

Ze zahraniční literatury vím, že v některých zemích existuje instituce "living wills" (dokumenty, které uvádějí přání člověka, že nechce být uměle udržován při životě v případě smrtelné nemoci – pozn. red.). U nás by to bylo také žádoucí. Ovšem i tak je to kontroverzní téma, protože názor člověka se může vyvíjet. Obecně je ale právo na ukončení života jedno ze základních práv člověka.