V Kavárně MF DNES probíhá poslední měsíc polemika na téma eutanazie. Odstartoval ji článek divadelního režiséra a básníka Miloše Horanského nazvaný výmluvně Proti eutanazii. Na to reagoval soustavný zastánce eutanazie Milan Hamerský

(oba materiály najdete v přílohách //zpravy.idnes.cz/eutanazie-by-rozhodne-mela-byt-povolena-f05-/kavarna.aspx?c=A121005_152011_kavarna_ chu ).

Další, vysloveně čtenářský hlas plédující pro zavedení eutanazie tiskneme níže.

Ad 1.: Pan Horanský se zřejmě dosud nesetkal, ani žádným jiným způsobem nepoznal, jak se cítí a jak se žije člověku, který je jakkoliv postižen. Nejhorší bývá nevyléčitelné postižení na zdraví.
Ad 2.:  Pan Horanský nemá záruku, že se tak dobře bude mít věčně. Dosud ho nenapadlo a neumí si také představit, že se jeho nynější příznivý stav může kdykoliv zvrtnout, ať nemocí nebo nehodou nebo jinak. Nepřeji mu nic zlého, ale v takovém případě by se pak i u něho mohlo změnit vše. Včetně jeho názoru na eutanazii. Teprve potom by si možná uvědomil, jaký byl při psaní toho článku hlupák, ne-li pitomec.
Ad 3.: Důsledkem zmíněné nezkušenosti a nedostatku představivosti pana Horanského je jeho naprosté nepochopení a absence soucitu pro potřebu, ba touhu postiženého člověka, najít úlevu od trvalého utrpení jedinou možnou cestou, únikem ze života, ve spánku věčném.

Co je rozumnému člověku očividné
Pud sebezáchovy vyvolává v člověku bezmezný strach ze smrti. Nejen své, ale i cizí. Z toho vyplynul během dějinného vývoje předsudek, dnes podepřený zákonem, že život je nedotknutelný. Nikomu není dovoleno sáhnout jinému na život, ani sám sobě. V důsledku toho jsou nuceni lidé zdravotně nebo i jinak postižení, jimž už není pomoci, dožívat své životy i při tom nejkrutějším utrpení, dokud se jejich organismus sám nezhroutí a zbaví je konečně vědomí se vším utrpením.

Rozumnému člověku se soucitem pro utrpení druhého je očividné, že v takové bezvýchodné situaci život pro postiženého člověka dávno ztratil smysl a není proto účelné, aby pokračoval. Přesto u nás nesmí být postiženým lidem pomoženo a jejich utrpení zkráceno poskytnutím služby poslední a nejúčinnější, zvané eutanazie. Jestliže si postižený člověk pomůže k ukončení svého života a utrpení sám, nemá společnost pro jeho počin jiné označení než odporné slovo sebevražda. Kromě toho se také nebere v úvahu, že dosavadní utrpení bývá v takovém posledním okamžiku ještě zveličeno použitím drastických prostředků.

Každý soudný a soucitný člověk, který takovou situaci ve svém okolí poznal nebo si ji aspoň umí představit, považuje tento bezprávný stav za hluboce nesprávný, nežádoucí a nadále neudržitelný. Přesto je náprava stále v nedohlednu. Přežili jsme režimy diktatury a dočkali se doby, kdy můžeme svobodně mluvit a dožadovat se lidských práv. O lidských právech se dnes také každodenně píše a mluví na stránkách a obrazovkách médií. Jen jedno právo nám stále citelně chybí. Je to právo člověka sám rozhodovat o svém životě.

Kde to vázne?
Je několik států, kde se již eutanazie řadu let uplatňuje, ale v naší neméně vyspělé zemi je stále v nedohlednu. V tomto směru velmi zaostáváme. Proč asi? Kde to vázne? Jednoznačně můžeme ukázat na sféru politiků. Žádná politická strana nemá eutanazii ve svém programu.

Zdálo by se, že se do čela politiky, tedy jako zákonodárci do poslanecké sněmovny, dostávají lidé nejmoudřejší a nejschopnější. Situace kolem eutanezie nás přesvědčuje, že tomu tak není. Zatímco pro eutanazii jsou dvě třetiny naší veřejnosti, jak říká statistika, ze všech poslanců ve sněmovně se dnes eutanazií zabývá jedno jediné procento z nich. Ostatních 99 procent poslanců eutanazii odmítá nebo se jí vyhýbají. To znamená, že máme poslaneckou sněmovnu plnou lidí bezcitných, sobeckých a omezených, jako je zmíněný pan Horanský.

Je nejvýš na čase, aby se to změnilo a myslím, že k tomu mohou pomoci jedině nebo především média. Je zapotřebí, aby tomuto tématu věnovala více pozornosti a prostoru. Aby ze všech sil bušila na svědomí politiků a probudila je z netečnosti k otázce eutanazie. Jednou nebo dvakrát v Kavárně přílohy Víkend Dnes, to nestačí. Pozval bych například všechny poslance do Hyde parku na ČT 24, kde by byli jeden po druhém zpovídáni širokou veřejností ze své bezohlednosti k trpícím pacientům.

Překonání komunistické diktatury nám trvalo dvě generace. Překonání odporu nebo ignorance poslanců k eutanazii by mohlo trvat teoreticky jen jedno volební období, kdyby se voliči projednou zaměřili hlavně na tuto otázku.

Můj vysoký věk mi umožňuje lépe vidět vývoj lidské společnosti. Srovnávám dnešní dobu s dobou svého dětství a rozdíl je do nebe volající. Tehdy se, například, rozvod manželství nebo sebemenší krádež vyskytovaly tak zřídka, že se zvěst o tom nesla obcí se vzrušením. Dnes jsou rozvody, zlodějství, promiskuita, drogy a jiné negativní jevy na denním pořádku a vzrušuje nás už jenom jejich stále větší rozsah. Nejvíce je vidět neustálý vývoj a pokrok na poli techniky, ale vyvíjí se naprosto vše. Zvýšila se životní úroveň, vytrácí se víra v Boha, rozmáhá se zločinnost atd.

Proto si troufám s jistotou předpovědět, že se časem podstatně změní i přístup k eutanazii, až se k tomu ještě více povzbudí veřejné mínění a překoná nežádoucí předsudek o posvátnosti života. Jsem si jist, že pak bude eutanazie stále benevolentnější, bez zbytečné byrokracie a bez ohledu na důvod k odchodu ze života. Bude také v souladu s nutným řešením vzrůstajícího problému přelidnění planety. Jak je vidět na postoji našich poslanců, bude to všechno bohužel, ještě trvat, než se podaří překonat jejich omezenost a vžité předsudky.

Netoužím po tom dožít se sta let, když vidím ty stinné stránky vývoje společnosti. Je mi jen líto, že se nedočkám kýžené eutanazie a jejího dobrodiní. Přibyl jsem totiž do řad zdravotně postižených, kterým už lékaři nedokážou pomoci. Na štěstí pro mě netrpím bolestmi. Jsou to jen nepříjemnosti, ale stupňují se a trvají - od rána do večera. Život, který nepřináší radosti. pro mě ztratil smysl a je to jen čekání na trpký konec. Dal bych přednost tomu sladce usnout a už se nevzbudit. Svou krev, výkonné srdce i dobře fungující tělesné orgány bych před posledním usnutím odkázal potřebným.

Autor: Pavel Šťastný; ingpavelstastny @ email.cz