Rádi bychom reagovali z pohledu lékařů na diskusi LN týkající se problematiky eutanazie. Považujeme za zcela zásadní zdůraznit, že eutanazie se netýká pouze pacientů a jejich splněných či nesplněných přání, ale i lékařů, kteří takové přání pak musí splnit. A protože nejen nekonání, ale ještě více špatné konání mívá fatální následky, lékař je ochoten provádět jen takové výkony, o kterých ví, že jsou ku prospěchu nemocného. K tomu je veden od počátku svých studií a tak má postavené své svědomí. Proto pro velkou většinu lékařů, a to i v zemích, kde je eutanazie legalizována, je usmrcování nemocných v rozporu s jejich svědomím. A všech diskutujících o eutanazii bychom se chtěli zeptat: Skutečně si přejete lékaře, který má své svědomí postavené jinak? 

Zde jsou důvody, proč bychom chtěli vnést do diskuse, která na stránkách LN probíhá od července tohoto roku, několik postřehů z klinické praxe. 

 

Terminologie a definice jednotlivých typů eutanazie, tak jak se o ní psalo v LN 20. 7. (Bojíme se smrti, proto chceme zemřít), zahrnuje eutanazii aktivní, pasivní, vyžádanou a nevyžádanou. Je přehledná a srozumitelná, avšak vzhledem k technologickému pokroku medicíny v posledních 20 letech dnes již překonaná. Hlavní problém v diskusi o eutanazii vidíme především v pojmu „pasivní eutanazie“, jímž se označuje situace, kdy „lékař nechá pacienta zemřít – například ustoupí od léčby“ (Tomáš Hříbek, Na obranu asistované smrti, LN 10. 8.). Problém je v tom, že dnes lze téměř vždy za pomoci moderní technologie o několik sekund, minut nebo hodin „prodloužit život“. Je možné zahájit resuscitaci, člověka připojit na dýchací přístroj a nahradit funkci plic, připojit ho na nesmírně nákladný mimotělní oběh a nahradit funkci srdce nebo k dialýze a nahradit tak funkce ledvin. Jestliže jakékoliv „ustoupení od možné léčby“ nazveme pasivní eutanazií, pak v přítomnosti lékaře nelze v podstatě žádné úmrtí klasifikovat jinak než jako „pasivní eutanazii“. 

 

Lékař je však oprávněn technologie nepoužít, „neprodlužovat umírání“, když vyhodnotí zdravotní stav pacienta jako léčebně neovlivnitelný a neodvratně vedoucí ke smrti. Pokud se lékař takto rozhodne, indikuje paliativní péči a doprovází pacienta spolu s jeho blízkými v umírání. Je rozumné toto označovat jako „pasivní eutanazii“? Zpřesněme terminologii Uvedeme dva příklady, na nichž chceme ukázat rozdíl mezi tzv. pasivní eutanazií a neprodlužováním umírání (paliativní péčí). 

 

Jako pasivní eutanazii můžeme označit vypnutí přístroje u mladého člověka (například kardiostimulátoru) nebo odepření pravidelné dialýzy pacientovi s onemocněním ledvin. Tito lidé by s pomocí přístroje mohli dalších deset dvacet let spokojeně žít. Podobné radikální rozhodnutí povede ve svém důsledku k nepochybnému zkrácení života. 

Lékař ale může také nepodat antibiotika starému, vyčerpanému, umírajícímu člověku, který i s antibiotiky do několika hodin stejně zemře. Nebo, vrátíme-li se k příkladu s dialýzou, může neprovádět dialýzy u člověka v intenzivní péči s těžkým, léčebně neovlivnitelným selháním srdce, plic a jater, který by i přes veškerou podporu selhávajících orgánů rovněž během několika hodin nebo desítek hodin zemřel. 

První dva případy jsou vnímány v souladu s českým trestním řádem jako vražda nebo zabití, druhé dva jako přiměřený a medicínsky i eticky správný postup u lidí na konci života, v literatuře můžeme někdy najít označení „letting die“, tedy „ponechání zemřít“. Jinými slovy řečeno, první situace je zkracováním života a druhá neprodlužováním umírání. Proto se v medicínské literatuře v posledních 20 letech začaly tyto dvě situace striktně rozlišovat. 

 

Samotný termín eutanazie bychom měli používat s ohledem na fakt, že ve společnosti bývá přímočaře vnímán jako „zabití pacienta lékařem“. Měli bychom jej tedy vyhradit pro „aktivní eutanazii“, kdy si pacient najde lékaře ochotného ukončit trochu dříve jeho stejně již končící život a lékař to po vzájemné dohodě provede. 

Pomohlo by to také zpřesnit debatu v LN: Tomáš Hříbek je „zastáncem eutanazie“ – ale které přesně? A kam ve složité terminologii eutanazie zařadit výrok Romana Jocha: „odpojení od přístrojů nepovažuji za problematické, dát možnost usmrcovat pacienty už ano“? 

 

Když takto zpřesníme terminologii, budeme moci lépe vést dnes velmi potřebnou debatu o tom, za jakých okolností se u nás dnes umírá. Zda je to častěji doma, nebo v nemocnici, zda osaměle, nebo v kruhu nejbližších. Přemýšlet o tom, jakou hodnotu má pro nás konec života a umírání a jestli toto období života dokážeme smysluplně naplnit. Další otázkou je i to, zda by měl být pacientům přiznán nárok na paliativní péči a jestli má lékař bojovat o život nemocného za každou cenu, tedy i tehdy, když už bezprostředně umírá, nebo může léčbu odejmout či nenasazovat. Pokud ano, pak je namístě se ptát, za jakých okolností může lékař od aktivní léčby upustit a doprovázet pacienta a jeho blízké na sklonku života. 

 

KATEŘINA RUSINOVÁ JIŘÍ ŠIMEK, 

Autoři jsou lékaři