V článku "Česko není na asistovanou smrt připraveno" (LN 16. 6., str. 11) argumentují autoři D. Černý, A. Doležal, T. Doležal a T. Hříbek zavedením kvalitní paliativní péče před přijetím možnosti pacienta zvolit si z vlastního vědomého a lékařem kvalifikovaně oponovaného rozhodnutí důstojnou smrt formou odchodu ze života za lékařské asistence.

Jejich argumentace paliativní péčí i její pověstí v Holandsku je zavádějící a poukazem na údaje o hospicích překrucují skutečnost, že její dřívější pověst v literatuře není ani zdaleka taková, jak uvádějí. Ve svém textu jsem uvedl, že se v literatuře lze dočíst i údaje o pouze dvou hospicích a prakticky neexistující péči. Jde o knihu Vražedný soucit americké autory Rity Markerové polemizující s eutanasií, která tento údaj obsahuje na str. 157 (Rita Marker: Deadly Compassion, W. Morrow & Comp., New York, 1993). To je ale i pro Holandsko nepříliš podstatné. Paliativní péče je samozřejmě potřebná a žádoucí, ale motivem legalizace eutanasie v Holandsku byla především tolerovaná praxe jejího nelegálního provádění domácími lékaři, které za paliativní péči autoři tak chválí. Zejména však cestu otevřel případ doktorky medicíny Gertruidy Posmové, která v roce 1973 aplikovala své nemohoucí inkontinentní matce na vozíku v ústavní péči morfiovou injekci, po které její matka zemřela. Za tento čin dostala symbolický trest ve výši jednoho týdne. Tento případ, nikoli kvalitu hospiců, označuje například Dr. Marek Vácha za konkreétní "roznětku" legalizace eutanasie v Holandsku.

Odkládat možnost, jak by si mohli pacienti s pomocí i kvalifikovanou oponenturou lékaře vědomě a s odpovědností za své rozhodnutí zvolit alternativu, jak se vyhnout nikam nevedoucímu utrpení a ponížení, je samo o sobě v kontextu, který autoři uvádějí vůči nemocným kruté, nelidské a jen ve zvrácené perspektivě označitelné za etické. Autoři konstatují, že je Česko zemí, "v níž je paliativní péče na nízké úrovni a nedostatečně přístupná, v níž pacienti umírají v bolestech", ale cítí se pány nad osudy těchto umírajících natolik, že možnost důstojného odchodu jim poskztnout odmítají. Oni čtyři vědí lépe než umírající, co je pro pacienty v těchto stavech nejlepší. A mohou si být jisti, že se za zemřelými zavře voda, oni samise ke sporům o to, co bylo a nebylo lidské, již nikdy na tento svět nevrátí.

Důraz na vlastní rozhodování nevyléčitelně nemocného o sobě i legitimnost toho, aby společnost lékaři při takovém rozhodování a jeho provádění dala možnost - nikoli povinnost - asistovat, je ostatně i logikou jednomyslného(!) verdiktu kanadského ústavního soudu, který v rozsudku Carterová versus Canada v únoru 2015 takové omezování svobody rozhodování zákony eutanazii zakazujícími nebo trestajícími zakázal. Minulý týden tento verdikt našel naplnění v kanadském federálním zákoně, jenž Kanadu přiřadil k zemím, ve kterých je lékařem asistovaný odchod možný, v kanadském případě pro pacienty, na které se vztahuje kanadské zdravotní pojištění. Podrobná 60stránková argumentace kanadských ústavních soudců se opírá mimo jiné o stanoviska nemocných chorobou ALS, u které jsou i údajné "tišící" cesty, které nabízí čtveřice autorů jako alternativu, neaplikovatelné, a vřele ji domácím kritikům doporučuji k podrobnému prostudování.

Autoři ve svých preferencích "kvalitní paliativní péče" nabízejí holuba na střeše zlepšení paliativní péče, která je u nás samozřejmě potřebná a podporu zasluhuje, ale cesta bude dlouhá. Zvednout malá procenta, kterým se kvalitní péče dostává dnes, bude samozřejmě trvat. Bude to proto také cesta bezcitnosti k lidem trpícím v těchto situacích dnes. Bude lemována příběhy utrpení lidí odcházejících ze života, kterým by zákon o důstojné smrti umožnil alespoň zčásti se vyhnout. 

Jiří Zlatuška, poslanec, zástupce předkladatelů zákona o důstojné smrti