Obhájci eutanazie argumentovali právem člověka na svobodné rozhodnutí, zda ukončit svůj život, který se beztak už chýlí ke konci. Odpůrci hovořili o vraždách, zabíjení, o povinnosti lékaře pomáhat pacientům – i když by to nemělo znamenat udržování pacientů při životě za každou cenu a všemi prostředky. Tvrdili také, že kvalitní paliativní péče hospiců a přítomnost blízkých osob a vlídného personálu zajistí, že nikdo nebude toužit svoji smrt urychlit.

 Uklidňující pocit

 Na základě vlastní zkušenosti tvrdím, že to vůbec není pravda. Vědomí, že bych měla v případě potřeby k dispozici možnost eutanazie, by mě velice uklidnilo a zásadně by mi zpříjemnilo mé pacientské peripetie i celé mé nadcházející stáří, pokud se ho tedy dožiju.

Před necelým rokem se můj zdravotní stav najednou prudce zhoršil a lékaři dlouho nemohli přijít na to, co mi je. Někdy v říjnu dospěli k pracovní hypotéze, že by mohlo jít o pokročilou, už metastázující rakovinu slinivky. Pokud by se to potvrdilo, oznámil mi chirurg, bylo by už nešetrné trápit mě jakýmikoli operacemi nebo jinou léčbou. Na internetu jsem si našla, že rakovina slinivky je naprosto fatální onemocnění, zvlášť v takovém stadiu. Navíc na ni o pět let dřív zemřel můj otec, a to nikoli v nemocnici, ale doma. Do nemocnice nechtěl z toho důvodu, že se bál, aby tam neprodlužovali jeho umírání.

I kdyby však moje poslední dny mohly být vylepšeny morfiovým opojením, stejně jsem neviděla důvod, proč bych je měla trávit v nemocnici. Naprosto nechápu, jaký má smysl si do poslední chvíle prožít a „vychutnat“ terminální stadium této nebo jiné choroby, kdy už člověk ze života opravdu nic nemá a čistě jen trpí, i kdyby šlo o utrpení tlumené léky. A bylo by mi úplně jedno, jestli bych při tom byla sama, nebo mě někdo bude držet za ruku. Nechci to prostě nikdy absolvovat. 

To právo si nedám vzít 

Když jsem tedy šla do nemocnice, kde mi měli oznámit konečnou diagnózu, byla jsem pevně rozhodnutá: jestli je to rakovina slinivky, budu se co nejdřív eutanazovat sama. Bála jsem se jedině toho, že to zpackám a nepodaří se mi to.

Ale diagnóza nakonec zněla jinak a dnes se mi daří relativně dobře, takže mohu – na rozdíl od jiných nemocných, kteří jsou na tom mnohem hůř – ventilovat své pocity a názory.

Je naprosto absurdní, aby člověk neměl právo na milosrdné uspíšení konce života, kterému se těší každý domácí pes nebo kočka.

Tento stav věci mě uvádí v úžas a působí mi noční můry. Jak se vůbec vyvinul? Nedovedu si to vysvětlit jinak, než že předsudky vůči eutanazii jsou dědictvím křesťanství, které nedovolovalo jakýmkoli způsobem sáhnout na lidský život.