02. 08. 2007, MFD: První Čech si zaplatil smrt
xx
Zdroj: mfd. Přečteno: 5099x
Invalida podstoupil eutanazii na klinice ve Švýcarsku. Na seznamu zájemců o usmrcení jsou nejméně čtyři lidé z Česka
Praha, Bern - Český občan podstoupil asistovanou sebevraždu na švýcarské klinice, která pomáhá nevyléčitelně nemocným zemřít. Je to poprvé, co se o něčem podobném ví. MF DNES to zjistila, když shromažďovala informace o Češích, kteří se pohřešují v zahraničí.
Na seznamu registrovaných zájemců o dobrovolnou smrt jsou čtyři lidé z Česka, uvádí jedna ze švýcarských klinik pro eutanazii. Další mohou být u jiných klinik.
Odchod ze světa si muž na klinice „koupil“. Asistovaná sebevražda je ve Švýcarsku legální.
První případ, o kterém se dozvěděly české úřady, odhalila policie právě v době, kdy v Česku běží debata mezi politiky a lékaři, zda eutanazii zavést.
Rodina jednoho dospělého postiženého člověka ohlásila, že se syn ztratil. „Začali jsme po něm pátrat a po několika týdnech jsme zjistili, že podstoupil ve Švýcarsku asistovanou sebevraždu. Šokovalo mě, že si svou smrt zaplatil,“ řekla MF DNES Marie Načeradcová z odboru pátrání policejního prezidia. Ta je specialistkou na hledání pohřešovaných lidí. „Ve spolupráci se švýcarskou stranou jsme získali od této státem licencované firmy, která pomohla postiženému zemřít, úmrtní list jako důkaz,“ vypráví Načeradcová. Totožnost mrtvého Načeradcová tají s ohledem na rodinu.
Je možné, že se už ve Švýcarsku pod dohledem lékaře zabili i další Češi z databáze pohřešovaných. Ta čítá momentálně 1150 lidí. Kliniky jména klientů tají.
Podle lékaře Alberta Petera Rethmana, který přednáší o eutanazii na teologické fakultě Univerzity Karlovy, se takový případ dal čekat. „Do Švýcarska jezdí zemřít lidé z Německa. Tak proč ne z Česka? Tyhle organizace tam mohou působit přímo v domovech důchodců,“ vysvětlil Rethman. Lidé, kteří chtějí zemřít, podle Rethmana na klinice dostanou nápoj s jedem. Injekce se nepoužívají. Kromě Švýcarska je v Evropě eutanazie povolená ještě v Nizozemsku a Belgii. „Těžko můžeme někomu zabránit v tom, aby vyjel do země, kde je eutanazie legální,“ míní náměstek českého ministra zdravotnictví Marek Šnajdr.
V Česku chce eutanazii legalizovat poslanec za ODS Boris Šťastný, mnoho šancí však nemá. Nejsilnější strany jsou proti.
Na celém případu je zarážející hlavně to, že Česko by se nejspíš vůbec nedozvědělo, že jeho občané takto ve Švýcarsku „mizí“, kdyby po ztraceném muži nepátrala česká policie. „Nevím, že by zde někdo podstoupil eutanazii,“ uvedl tajemník českého velvyslanectví v Bernu Daniel Žára. Ani ministerstvo zdravotnictví žádné takové hlášení nedostalo.
Posaďte se, tady máte koktejl smrti
CESTA NA SMRT Na švýcarské kliniky se obracejí zájemci o eutanazii z celé Evropy. Proč a jak se odhodlávají k dobrovolnému odchodu ze světa? Nakonec jsou to oni, kdo udělají poslední krok a připraví se o život. Klinika jim podá jed, ale vypít ho musí sami.
Praha - Pořád jen trpíte. Máte pocit, že jste všem jen na obtíž. Nechcete prostě už žít.
Snadný útěk z téhle tíživé situace se tu už pár let nabízí. Objednáte se u švýcarské firmy Dignitas a dopravíte se do Curychu.
Vyplníte formuláře, podepíšete prohlášení, zaplatíte poplatky ve výši kolem tří tisíc korun a druhý den se dostavíte do jednoho tamějšího bytu.
Přívětivý, chápavý personál tam uvítá vás i vaše rodinné příslušníky, pokud si je vezmete s sebou. Usadíte se. Naposledy v životě.
Dostanete před sebe sklenici s decilitrem vody, v níž je rozpuštěna smrtící látka obsahující 10 až 15 gramů natrium-pentobarbitalu. Nedokážete to vypít? Tak si musíte jed vpravit do těla žaludeční sondou. Ani to nezvládnete? Tady máte ampuli s jehlou, vpíchněte si ji do žíly.
Pokud ani to nedokážete, Dignitas ani nikdo jiný vám nepomůže. Obrazně řečeno, provaz s oprátkou pro vás tato organizace připraví. Ale za páku propadliště nakonec musíte zatáhnout sami.
Čtyři Češi už jsou členy
V období mezi srpnem 2005 a květnem 2006 Dignitas vyhověla 112 dobrovolným žadatelům o asistovanou sebevraždu. Údaje za pozdější období nejsou k mání.
Mnozí byli cizinci. Od svého vzniku sprovodila firma ze světa třeba 54 britských občanů. Lidé se můžou stát jejími členy už v době, kdy ničím netrpí, a pojistit si tak do budoucna její služby. Do roku 2004 zaplatili vstupní členský poplatek ve výši 76 eur čtyři čeští občané.
Velké inzeráty si firma zadávat nemusí. Reklamu jí dělají zejména média. Například když chtěl její zakladatel, švýcarský novinář a právník LudwigMinelli, předloni v severoněmeckém Hannoveru otevřít filiálku, strhl se povyk. Do Německa míří obchodník se smrtí, který se inspiruje praxí nacistů, znělo zhusta na stránkách novin. Filiálka tam nakonec otevřena nebyla.
Ale země helvetského kříže je jiná. Podobných organizací tam funguje už víc. Zákon tam praví, že člověku, který asistuje při sebevraždě nevyléčitelně nemocného, hrozí postih pouze v případě, když ho při tom motivuje vlastní zájem.
A to se o asistentech míchajících smrtící koktejl samozřejmě říct nedá. O těch příbuzných stojících kolem už možná ano, ale to zákon neřeší a Ludwig Minelli ještě méně.
„Po dvou až pěti minutách člověk usne a během půlhodiny bezbolestně umírá,“ řekl předloni tento muž německému listu Die Welt. „Snažíme se s každým, kdo se na nás obrátí, zacházet přátelsky a věcně.“
Žili jsme spolu 30 let
Rodinní příslušníci, kteří smějí sebevraha při umírání objímat a těšit, jakož i asistenti, vyplňují po vykonané sebevraždě dotazník o tom, jak to proběhlo. Odpovědi jsou v citacích k vidění na webové stránce organizace www.dignitas.cz.
„Jsem šťastný, že jsem mohl tetu vyprovodit až k cíli. Šťastně usnula,“ či „Poslední noc v hotelu byla velmi dojemná. Žili jsme spolu 30 let. Ptali jsme se: Děláme správnou věc? Ale ty přípravy pak byly velmi racionální, a proto snesitelné.“
Švýcarské organizace smějí podle zákonů asistovat při sebevraždách i těch lidí, kteří trpí nevyléčitelnou mentální chorobou. Ti však musí dokázat, že se umějí svéprávně rozhodovat. A taky musí mít jako každý žadatel od lékaře potvrzení, že trpí nevyléčitelnou nemocí. Pak stačí stát se členem organizace Dignitas. Pan Minelli tam pro vás má drink.
***
Zemřít důstojně
Německý týdeník Stern přinesl loni v listopadu příběhy 12 těžce nemocných lidí, kteří se rozhodli odjet do Švýcarska a tam dobrovolně ukončit život. Vysvětlují, co je k tomu vedlo, a ptají se, proč není tato možnost v Německu povolena.
Ella Heimann, 77, osteoporóza, revma „Tahle cesta je lepší než pomalu umírat.“
Stefan Guhl, 32, spinální svalová atrofie „Pořád ležet už pro mě není únosné.“
Anke Holiet, 43, nádor na mozku „Pomalu ztrácím rozum, to je to nejhorší.“
Hilke Addo, 57, po operaci nádoru prsu „Mám strach, že budu závislá na přístrojích.“
Jörgen Hauschild, 62, rakovina kostní dřeně „Kosti se rozpadají, jsou to hrozné bolesti.“
Werner Volz, 72, rakovina v celém těle „Život už v mém smyslu nestojí za to žít.“
Helgard Reyer, 79, stenóza spinálního kanálu „Teď už beru každý den tu nejvyšší dávku morfia.“
Irmgard Christians, 82, mozková atrofie „Nechci ležet roky bezmocně v ošetřovatelském domě.“
Christa Prange, 60, nádor na mozku „Můj stav se den ze dne zhoršuje.“
Ernst B., 58, ochrnutá půlka těla „Moje bolesti už jsou skoro nesnesitelné.“
Pomalu ztrácím rozum, to je to nejhorší, co se mi může stát
Praha, Berlín - Někteří z lidí, kteří dali tohle interview, už nežijí.
Nemocní, kteří se svěřili německému týdeníku Stern, že pojedou do Švýcarska pro vlastní smrt, mluvili o nesnesitelných bolestech, strachu, zbabělosti. Neměli pod kontrolou svou nemoc, ale chtěli mít pod kontrolou alespoň to, jak zemřou.
„Myslím, že je nestoudnost, že se nám v Německu odpírá možnost důstojného konce,“ řekl jeden z nich, Stefan Guhl. Pro Německo je otázka asistované sebevraždy obzvlášť citlivá kvůli zrůdným praktikám v nacistické minulosti. Zde jsou některé příběhy lidí, kteří se rozhodli zemřít. Anke Holiet, 43 let Dala rozhovor třináct dní před smrtí. Byla věřící katolička. Měla nádor na mozku, trpěla závratěmi a bolestmi hlavy. „Lékaři mi objevili nádor v mozku a já se pokoušela pracovat, i když jsem podstupovala chemoterapii. Nemám strach ze smrti, v tom mám výhodu, že věřím v Boha. Poslední dobou se mi často stává, že mi chybí slova nebo už nevím, co znamenají. Pozoruji, že nemoc postupuje. Zapomínám slova, zapomínám lidi, zapomínám, jak se dělají různé věci. Jednou jsem seděla v autě a zapomněla jsem, jak se řídí. Před pár dny jsem našla svůj nákup v záhonu květin a nemám tušení, jak se to mohlo stát. To mě leká.…Pomalu ztrácím rozum, to je to nejhorší, co se mi může stát.“ Zemřela 13. listopadu 2006 v Curychu. Werner Volz, 72 let Onemocněl rakovinou. Do Curychu se chystal odjet den poté, co dal rozhovor. „Tohle je těžký krok a já obdivuji všechny, kteří využívají medicíny až do poslední chvíle. Ne, to já nechci. Na to jsem příliš zbabělý. Mohl jsem pokračovat v chemoterapii, ale k čemu? Každý doktor mi řekl, že je to neléčitelné. Jídlo a pití jsou dvě ze tří nejkrásnějších věcí a mně byly všechny tři vzaty. Začalo to sexem. Ozářením jsem byl prakticky kastrovaný.“ Stefan Guhl, 32 let Vlivem nemoci mu úplně zeslábly svaly. Nedokázal už ani sám jezdit na invalidním vozíku. Když poskytoval rozhovor Sternu, ještě nevěděl, kdy do Švýcarska pojede. „Ale poznám, až přijde ten správný čas. Radši bych na světě vůbec nebyl. Mám bolesti v týle. Už neudržím hlavu. V mém případě selhaly všechny způsoby sebevraždy, chyběla mi na to síla.“ Helgard Reyer, 79 let Sama pracovala v nemocnici a zažila strádající lidi. Pak onemocněla stenózou spinálního kanálu. Před odjezdem do Curychu chtěla ještě strávit Vánoce s dcerou a vnučkou.
„Nechci už do žádného z těch zařízení, kde jsou lidé prostě jen zaparkováni, uklidněni ve svých postelích, kam za nimi nechodí žádné návštěvy a kde umírají roky bez kontaktu. Už tenkrát jsem doufala, že takové smrti zůstanu ušetřena. Ale ke komu je život milostivý, aby jednoduše zemřel? Klidně, náhle? Až bude můj stav nesnesitelný, využiji pomoci. Připadá mi těžké loučit se se životem postupně.“