03. 08. 2007, MFD:Vlak do stanice smrt stejně nezastavíme
Pavel Boček
Zdroj: mfd. Přečteno: 1299x
V postupných vlnách se vrací diskuse o eutanazii do centra dění. Bohužel i po letech, kdy se této problematice věnuji, žasnu, s jakými výklady a vysvětlením se lze ještě dnes setkat.
V seriózním tisku i ve veřejnoprávních médiích vystupují lidé, kteří neumějí eutanazii ani definovat. A to nepočítám rozlišování pasivní a aktivní eutanazie. Stále také slyším, že o eutanazii rozhoduje lékař či rodina a podobné nesmysly.
Těch důvodů, proč eutanazii odmítnout, nakupí její odpůrci vždy obrovské množství.
Naprosto souhlasím s argumentem, že zákon musí stoprocentně zaručit, aby se eutanazie nedala nikdy nikým zneužít. Výhradní právo o eutanazii rozhodnout musí být jasně rezervováno pouze pro pacienta samotného. Musí to být jasné přání těžce trpícího pacienta, mnohdy poslední a mnohdy jej samotného vnitřně osvobozující.
Důkazem, že o provedení eutanazie je zájem i v České republice, je de facto náhodné zjištění policie, že český občan o eutanazii požádal ve Švýcarsku. A podle posledních zpráv nebyl a nezůstane jediným. Neznáme pohnutky, zdravotní stav či utrpení tohoto člověka. Podstatná je skutečnost, že se k tomuto kroku svobodně rozhodl. Svobodně, na základě s největší pravděpodobností pro něho bezvýchodné situace. A to pomíjím a nedomýšlím skutečnosti, co vše musel podstoupit či jaká byla ekonomická stránka celého procesu. Nestudujme, jak je eutanazie prováděna, jestli injekcí, nápojem, nebo jinak. Je to marginální. Věnujme se tomu, proč o ní lidé uvažují či s jejím uskutečněním souhlasí. Nemoci jsou zákeřné, mnohdy je jejich průběh krátký, či naopak dlouhodobý, pomalý s narůstajícími bolestmi.
Pacienti onkologičtí, neurologičtí by mohli vyprávět. Jak mohou o eutanazii hovořit lidé, kteří neviděli umírající a trpící pacienty? Zdevastované například nádorovým onemocněním, posléze i agresivní léčbou, zcela rezignující na jakékoli utišující prostředky či přítomnost blízkých nebo jakoukoli radost. Pokud neviděli pacienty s prosbou na rtech a v očích: kdy už jen to trápení skončí? Můžeme jim mít za zlé, že chtějí mít poslední slovo, aspoň malý pocit vítězství? Někdy se lidé v plném pracovním a rodinném rozletu dozvědí, že jim zbývá časově omezený kus života v důsledku těžké nevyléčitelné nemoci. Můžeme jim vyčítat, že pragmaticky vypořádají osobní, rodinné vztahy, ekonomické a profesní záležitosti? Splní si životní přání a poté se dobrovolně rozhodnou život ukončit, dříve než to udělá jejich vlastní tělo či nádor? Chtějí zůstat před okolím a sami před sebou silnými a sami ovlivnit nezvratný konec.
Argument, že dokážeme zajistit tu nejlepší péči v období umírání - ať již nutriční, psychickou, psychosociální, ekonomickou - slyším často od lidí pracujících v hospicech či léčebnách dlouhodobě nemocných (je jen otázka - je tomu skutečně tak?). Ano, moderní medicína jistě pokročila, zlepšila se psychosociální péče. Ale ruku na srdce, nevnímáme to tak my, kdo se o takové pacienty staráme? Umíme se vcítit do pocitů, bolestí, myšlenkových pochodů trpících?
Proč nedáme na úplně primární a nejpodstatnější argument - ponechat svobodné rozhodnutí na pacientovi, jenž za plného vědomí to rozhodnutí učiní. A jak nám dokazuje uskutečněná eutanazie u českého občana ve Švýcarsku, k tomu rozhodnutí je potřeba rozvahy i síly ekonomických prostředků.
Vraťme se k seriózním diskusím, zamysleme se nad celou problematikou v souvislostech etických, právních, filozofických, medicínských, ale s primárním aspektem a ohledem na pacienta, lidskou svobodu a důstojnost, jež musí být zachována i ve chvílích nejtěžších.
Nebo snad zavedeme vlakovou linku s cílovou stanicí Exit či Dignitas (jména organizací provádějící eutanazii ve Švýcarsku)?
MF Dnes, pátek 3.8.2007