04. 08. 2007, Chci milosrdnou smrt. Chci tedy eutanázii?
Šetina Marek
Zdroj: blog-iDnes. Přečteno: 1439x
Eutanázie má rozměr právní, etický i medicínský, ale také náboženský, filosofický a ekonomický.
Nejsem odborník na eutanázii, ale mám dojem, že mnohdy se názory pronáší bez hlubšího zamyšlení. Je dobře že se diskutuje, ale víme vlastně o čem?
To o čem se vedou spory je tzv. aktivní eutanázie. Při této formě nevyléčitelně nemocný, trpící člověk požádá druhou osobu o usmrcení, či nápomoc při usmrcení (asistovaná sebevražda). V době žádosti musí být dotyčný dospělý, svéprávný a duševně zdravý.
Pasivní eutanázií se rozumí upuštění od opatření prodlužujících život. A to zejména u umírajících, terminálně nemocných pacientů v bezvědomí, u kterých se vysadí intenzivní léčba a případně se odpojí od přístrojů. Formou pasivní eutanázie je i postup, při kterém se nemocným v terminálním stadiu onemocnění, trpícím krutými bolestmi, podávají vysoké dávky silných analgetik, obvykle opiátů. Vysoké dávky těchto léků samy o sobě vedou ke zkrácení života. Avšak lékaři jsou povinni mírnit bolest nevyléčitelně nemocných i za cenu zkrácení jejich života. Hranice mezi pasivní (obecně přijímanou) a aktivní (nelegální) eutanázií je v tomto případě velice tenká. A je pouze na rozhodnutí lékaře, jak veliké dávky léků nemocnému poskytne.
Je nutné poznamenat, že dospělý, svéprávný a duševně zdravý pacient má právo odmítnout či přerušit léčbu, i když to vede k jeho úmrtí.
Zásadní etickou otázkou je, zda máme mít právo svobodně rozhodovat o své smrti (o svém zrození nerozhodujeme) a zda společnost má dovolit jedinci toto právo uplatňovat. Přičemž to, že svým způsobem života (kouření, stravování,…) si mnozí z nás vědomě poškozují zdraví, zkracují si život a páchají postupnou sebevraždu, společnost klidně akceptuje.
Hlavním medicínským problémem pak je rozpoznat beznadějný stav a dobře odhadnout životní prognózu. V případě jakýchkoli pochybností je eutanázie nepřípustná. Domnívám se, že při současných znalostech a vyšetřovacích možnostech je riziko pochybení v diagnóze velmi malé. Stanovení životní prognózy je již obtížnější, může být nepřesné, ale obvykle je možné odhadnout zda přežití bude u konkrétního člověka v řádech dnů, týdnů, měsíců či let.
Z hlediska českého trestního práva je usmrcení na žádost, tedy se svolením poškozeného, nedovolené a je, stejně jako asistovaná sebevražda, posuzováno jako vražda. Eutanázie jako taková je u nás tedy nelegální a oporu v zákoně nemá.
Návrh zákona, který předkládá poslanec Šťastný, a který vychází z belgického modelu se mi zdá docela rozumný a většina níže uvedených bodů je v něm uvedena.
Podle mého názoru by zákon o eutanázii měl obsahovat přinejmenším tyto body:
*nevyléčitelně nemocný člověk v terminálním stadiu onemocnění, který zažívá veliké utrpení
*vlastní žádost nemocného (tedy ne rodiny, přátel,…)
*žádost by měla být opakovaná (otázkou zůstává kolikrát a jaký časový interval by měl být mezi žádostmi)
*nesporně prokázaná diagnóza
*krátká životní prognóza
*diagnóza, krátká životní prognóza i vyčerpané možnosti léčby by měly být posouzeny nezávislými lékaři, kteří se na léčbě bezprostředně nepodílí
*pacient by měl podstoupit podrobné psychiatrické vyšetření, které vyloučí psychickou poruchu (i když si uvědomuji, že při závažném onemocnění, v bolestech a utrpení je *velmi obtížné zachovat si duševní svěžest)
*souhlas s vykonáním eutanázie by pak měl dát nějaký legislativní orgán – pravděpodobně soudce
Posouzení žádosti by tak nebylo v rukou jedné osoby, či ošetřujícího lékaře a nebo rodiny. Riziko zneužití a nebo medicínského omylu by bylo zcela minimální.
Sama společnost pak musí uvážit, zda lidem svoboda rozhodování o vlastní smrti stojí za riziko omylu, které je sice velmi malé, ale úplně vyloučit nelze.
Vím, že ideální způsob smrti je umřít stářím, bez bolestí, nejlépe ve spánku, doma, obklopen nejbližšími. Tak to ale bohužel většinou není. Někdo umírá v bolestech fyzických i psychických. Bolest však nemusí být jediným projevem. Člověku je celkově zle, cítí se těžce nemocný, je zesláblý, unavený, nemůže se hýbat, jíst, pít ani spát. Vždyť vzpomeňme jen na „banální“ chřipku. A tyto celkové projevy nemoci lze léky ovlivnit jen částečně, někdy vůbec ne.
Pokud trpí zvíře, pokládáme za krajně nehumánní neukončit jeho trápení. I člověk může trpět jako zvíře. U zvířete, které svůj souhlas či nesouhlas vyjádřit nemůže, rozhodujeme za něj. Máme však rozhodovat za člověka, který svou vůli vyjádřit může?
Za sebe mohu říci, že si umím představit situace, kdy bych chtěl mít možnost o způsobu i načasování své smrti rozhodovat.