14. 08. 2007, Sebevražda je krásná
Martin Komárek
Zdroj: mfd. Přečteno: 1449x
Zákon o smrti, který chystají poslanci, by neměl zůstat u eutanazie. Měl by otevřít cestu k pohodlné, případně luxusní sebevraždě. Pomohl by roztočit osudí bilionového byznysu, díky němuž by republika dohnala nejvyspělejší státy.
Obchod se smrtí? zarazí se teď pokrytec. Jak otrlé, jak nechutné!
Ale proč? Všechna období našeho života jsou, chvála Bohu, předmětem čilého byznysu, jen smrt má všude na světě polotradiční, polosocialistickou tvář. Pohřeb už ne, to je show a obchod, jak se na jedenadvacáté století sluší, smrt sama je však nevyužitá příležitost.
Buďme důslední: z práva habeas corpus uznaného západní společností jako základ jejího myšlení vyplývá právo na sebevraždu. Toto přesvědčení nemusí sdílet každý.
Například příslušníci rozšířeného náboženského hnutí křesťanů si myslí, že život může darovat či odejmout jen Bůh a jakákoliv lidská aktivita v této oblasti je takzvaným hříchem. Vzhledem k tomu, že o tom, co Bůh chce či nechce, nepřinesli žádný exaktní důkaz, který by uznala moderní věda, nemůže jejich přesvědčení brát sekulární stát za normotvorné. Neupírá jim je však a nikdo nenutí křesťany k potratům ani k sebevraždám.
Málo se připomínají civilizace, které braly vlastnoruční skoncování se sebou samým za příkaz nejvyšší ctnosti. Seneca velebí otroka, jenž raději, než aby snášel nesvobodu, udusil se štětkou, kterou si s odpuštěním vytírali staří Římané zadek poté, co vykonali potřebu. (Prosím čtenáře, ať mi nechutnost odpustí, cituji klasika.)
Bohužel i v dnešní tak osvícené době musí lidé volit podobně brutální prostředky, aby se sprovodili ze světa. Sebeoběšení je kruté. Když si proženete hlavu kulí, nikdy nevíte, jestli náhodou nepřežijete. A jak si má člověk namíchat správnou dávku jedu nebo uspávacích prášků, když zrovna není praktikujícím materialistou? Skákání z mostu či topení se, to už jsou skutečně masochistické praktiky. Proč by člověk nemohl ukončit svůj život spolehlivě, v komfortu přiměřeném jeho finančním prostředkům.
Tedy pokud chce.
Důvodem zdaleka nemusí být jen těžká nemoc. MladýWerther se zabil kvůli postarší ženské. Dnes nám to připadá pošetilé. Ale není pravá láska jen ta, kvůli které umřete? Spousta mladých mužů a žen by se určitě rozhodla i dnes jakoWerther, kdyby se jim nabízely útulné markety na sebevraždu, kde by si mohli pustit oblíbenou hudbu a uprostřed potěšení z jídla a sexu upadnout do rajských snů.
Anebo takový padesátiletý manažer. Je na vrcholu úspěchu, děti odchoval, ale jeho mužství vadne a síla se ztrácí. Za pět let bude poníženě uprošovat mladé týpky, aby mu dali nějakou práci. Tak proč nejít naposled na golf, naposled se projet svým mercedesem a pak se svěřit do rukou odborníků na smrt. Za půl milionu to bude nádherný zážitek.
Naprosto nesrovnatelný s tím, čeho se dostává většině z nás za plentou chudých nemocnic.
Vlastní dobrovolná smrt by však byla jen korunou celého průmyslu. Každý dnes hubne, točí se v tom miliardy. Ale není třeba důležitější přestat se bát smrti? Dovědět se, co bude po ní, aspoň dohady?
Kde jsou kurzy pro začátečníky a pokročilé? Kde je televizní reality show Jste to, jak umřete? A samozřejmě stovky časopisů pro všechny věkové skupiny. I myšlenkově vyčerpaný Hollywood se tématu chopí. Ostatně snaha přijít o život může být mnohem komičtější než dnes tak často karikovaná snaha přijít o panictví.
A normální smrt? Vzhledem ke stále se zlepšující nabídce sebevražd o ni už nebudou stát ani křesťani... Bude zapomenuta.