03. 09. 2007, Euthanasie – naděje i hrozba.
MUDr.David Rath
Zdroj: web. Přečteno: 1325x
D.Rath/ Jako lékař internista jsem se setkal s řadou nemocí, které by mě osobně v určitém stádiu, pokud bych jimi byl postižen, vedly k úvahám jak vyhledat euthanasii.
Třeba taková Alzheimerova demence. Měl jsem pacienta, universitního profesora, který si ode mě chtěl koupit jízdenku do Čerčan, neboť si pobyt v nemocničním pokoji pletl s kupé ve vlaku. Možná na první pohled úsměvná příhoda se mění v horor, když si pán běžně pletl skříň se sociálním zařízením. Zažil jsem lékaře, který zvolil sebevraždu, když zjistil, že trpí touto nemocí a už si nebyl schopen nic zapamatovat, ale bohužel si plně uvědomoval postup nemoci, která jej profesně i lidsky likvidovala.
Je pravdou, že kruté bolesti u nádorových onemocnění umí medicína v drtivé většině případů zvládnout. Bohužel ne však úplně vždy a také leckdy ne proto, že ošetřující lékaři to neumí a nebo se bojí nasadit vysoké dávky opiátů. Moderní medicína má sice čím dál tím víc techniky, ale také výrazně přibývá alibismu lékařů, kteří nechtějí mít problémy. Prostě mají strach, že skončí před soudem s podezřením, že někomu ublížili opiáty. Desítky pacientů v bolestech by svoji žádostí o euthanasii jen odkryly nedostatky naší medicíny.
Nyní nemají dovolání.Jde o vyhasínající život, který mnohdy již nikoho nezajímá, neboť zde „není již co léčit“. Pokud by podali žádost o euthanasii a obratem by se ukázalo, že je to jen díky špatné léčbě bolesti, příslušné oddělení a lékaři by riskovali minimálně strašnou ostudu. Dnes se o tom nikdo nedozví. Možná i tím by euthanasie přispěla k vyšší kvalitě naší zdravotní péče. Samozřejmě by u takovýchto pacientů nebyla povolena, ale obratem by jim byla změněna léčba na účinnou.
To, že osobně znám chorobné stavy, které by mě vedly k žádosti o vlastní euthanasii však neznamená, že jsem jejím skalním stoupencem. Mám obavy, aby nemohla být zneužita. Praktiky jedné“švýcarské“ kliniky mé obavy prohlubují. Setkal jsem se s přáním starých a chronicky nemocných lidí, že by nejraději ukončili svůj život, protože jsou pro svoji rodinu velkou obtíží. Některé rodiny tento pocit ve svých příbuzných dokonce vytvářejí. Zde už je jen krůček k tomu „babičku“ přesvědčit, že pro ni bude euthanasie tím nejlepším řešením.
Euthanasii zase nelze zatracovat jen proto, že může být „špatnými“ lidmi zneužita. Zabít se dá nožem či automobilem, ale pokud tak někdo učiní, předem ví, že bude ostatními lidmi pronásledován a většinou i potrestán. Stejné to musí být i s euthanasii. Legislativní úprava musí začít u způsobu projevení svobodné vůle. Měla by být projevena opakovaně, třeba 3x a s určitou časovou přestávkou, například vždy minimálně po třech dnech. Žadatel by musel být plně seznámen před svědky se svým zdravotním stavem a jeho prognózou a všemi možnostmi. Vhodnost euthanasie by museli odsouhlasit minimálně dva lékaři z různých pracovišť – odborníci a až po té co by pacienta osobně vyšetřili. Nezbytné by bylo navíc i povinné vyšetření psychologem a psychiatrem. Prohlášení pacienta by mělo být učiněno před notářem. Za úvahu stojí i každé takové rozhodnutí před realizací přezkoumat ve velmi rychlém soudním řízení, které by prověřilo, zda jsou dodrženy všechny podmínky zákona. Teprve po té by mohlo dojít k zákroku. Ukončení života by směly provádět pouze neziskové nemocnice a zcela zdarma, navíc za přítomnosti nezávislého svědka, který bude garantem, že i těsně před vlastním zákrokem pacient stále souhlasí s provedením.
Za nedodržení zákonných podmínek by pak jednotlivým aktérům musely hrozit vysoké tresty. Jedině za nastolení velmi přísných podmínek lze vůbec vážně uvažovat o možnosti legalizace euthanasie v naší zemi.