18. 09. 2007, Nizozemská eutanázie
JB
Zdroj: reflex. Přečteno: 1770x
Reflex35/07 Zatímco u nás se teprve rozjíždí veřejná diskuse přívrženců a odpůrců euthanasie, která by mohla nově definovat její postavení v našem právním řádu, v Nizozemsku byla publikována odborná studie, hodnotící praxi posledních pěti let od legalizace dobrovolného ukončení života za aktivní lékařské asistence.
Autory studie jsou lékařští specialisté a současně členové disciplinárních komisí, které kontrolují nahlášené případy euthanasie. Pokud vznikne podezření, že se lékař neřídil dohodnutými pravidly, musí požádat státní zastupitelství o prošetření, zda při ukončení života nedošlo k trestnému činu.
Zákon o legalizaci euthanasie z dubna 2002 zaručuje nizozemským lékařům beztrestnost za předpokladu, že pacient neúnosně trpěl, nebyla naděje na zlepšení jeho zdravotního stavu a že současně neexistuje reálná možnost alternativního zásahu. Navíc pacient musí o zákrok požádat dobrovolně. Lékař mu přesto nemusí vyhovět - legislativa totiž nezakotvuje právo na euthanasii, pokud chce pacientovi vyjít vstříc, pak zákrok musí konzultovat minimálně s jedním ze svých profesních kolegů a po provedeném zásahu informovat lékařskou komisi. Poslední slovo při posuzování vhodnosti ukončení života si ve svých rukou ponechává stát s příslušnými paragrafy trestního zákoníku mimo jiné také proto, aby každému bylo i symbolicky jasné, že euthanasie není normálním lékařským zákrokem.
JINÉ ZPŮSOBY
Nizozemská studie odhaduje, že okamžik úmrtí dlouhodobě nemocných pacientů z padesáti procent ovlivňuje předcházející lékařské rozhodnutí. Nejčastěji zvýšením dávek sedativ, hlavně morfia, které ve větší koncentraci vede k rostoucím dýchacím potížím a úmrtí pacienta. Lékaři také mohou odepřít nemocnému operaci, jež by sice teoreticky mohla částečně prodloužit pacientův život, ale nevedla by k jeho uzdravení. Stále větší roli hraje i paliativní péče pacientů v konečné fázi jejich onemocnění. V těchto případech je dovoleno pacienta přivést uměle do dlouhodobého stavu snížené hranice vědomí a spánku, aniž by se tím ale urychlil okamžik smrti. Tento princip vylučuje použití morfia, jako nejvhodnější prostředek se ukázal prášek na spaní Midazolam.
Jelikož paliativní péče se nepovažuje za asistovanou smrt, není zapotřebí ji hlásit a nepodléhá také trestním sankcím. Její nevýhodou je, že pacient zůstává trvale v bezvědomí a jeho nejbližší se s ním nemohou rozloučit. Použití euthanasie tento nedostatek vylučuje. Pacient po dohodě se svým ošetřujícím lékařem si sám určí místo a okamžik svého odchodu a po rozloučení s přáteli a rodinou vypije směs barbiturátů a prostředků k oslabení svalové činnosti.
EXPLOZE SE NEKONALA
Autoři studie konstatují, že legalizace euthanasie nevedla k drastickému navýšení počtu asistované smrti.
V Nizozemsku s přibližně šestnáctiapůlmiliónovou populací ročně umírá asi 140 tisíc lidí. V roce 2001 lékaři nahlásili účast při 3500 případech euthanasie, v roce 2005 to bylo už jen 2325. Tento trend se prosazuje i v následujících letech, přičemž současně stoupá i ochota lékařů případy euthanasie hlásit - z původních padesáti na nynějších osmdesát procent. V šesti procentech si posudkové komise od lékařů vyžádaly dodatečné informace o jejich postupu, dvaadvacetkrát musely konstatovat, že lékař nevyhověl všem předepsaným podmínkám, ale státní zastupitelství ve všech případech rozhodlo upustit od trestního stíhání.
OTAZNÍKY ZŮSTÁVAJÍ
Co pět let starý zákon nedokázal dostatečně vyřešit, jsou přesně definované lékařské a morální mantinely. Kdo může rozhodnout v případě dementních pacientů nebo těch, kteří například chtějí předejít devastujícím důsledkům Alzheimerovy nemoci? A konečně, jak reagovat na rostoucí počet stále starších lidí, jimž zdravotně možná nic neschází, ale kteří dávno přežili své vrstevníky a jsou k smrti unaveni svým osamělým životem bez jakékoliv perspektivy?