Horní obrázek
Linka
Média
Pátek 29.03.2024 02:21
Institut Karla Havlíčka Borovského
Souhlasíte s tím, aby náš právní řád umožňoval ukončení života nevyléčitelně nemocného člověka? (zdroj: CVVM 13.5.2015)
Ano (spíše ano) (66%)
 
 
Ne (spíše ne) (26%)
 
 
Neví (8%)
 
 
 
Mgr. Milan Hamerský

18. 09. 2007, Jack Kevorkian

MK

Zdroj: reflex. Přečteno: 3155x

-> Zpět

(26. 5. 1928 v michiganském Pontiaku) údajně pomohl zemřít sto třiceti pacientům a stal se nejproslulejší postavou v celosvětových diskusích o euthanasii.

V roce 1999 byl odsouzen za vraždu druhého stupně a letos 1. června byl z vězení podmíněně propuštěn - slíbil, že euthanasii už nebude praktikovat, že bude pouze bojovat za její legalizaci. Navíc je sám nevyléčitelně nemocný a zbývá mu pravděpodobně necelý rok života. Jednoho ale dosáhl. O euthanasii se diskutuje v mnoha zemích jako o reálné alternativě ukončení lidského života.

(i fotkami v Rexlexu http://www.reflex.cz/Clanek28729.html )


Jack Kevorkian byl celý život posedlý smrtí a umíráním. Možná i proto, že jeho rodiče byli Arméni, kteří útěkem do Ameriky unikli genocidě, při níž Turci v průběhu první světové války vybili přes milión Arménů. Kevorkian říkal: "Přál bych svým předkům, aby prošli tím co Židé. Židé byli zplynováni. Arméni byli zabíjeni všemi představitelnými způsoby. Těhotným ženám byla párána břicha a nenarozené děti z nich byly vyhazovány. Arméni byli topeni, páleni, rozsekáváni vejpůl ... Takže holocaust mě nezajímá, rozumíte? Oni měli mnoho publicity, ale zase tak moc netrpěli."


To je, zdá se, východisko k tomu, aby člověk mohl brát individuální smrt se značnou dávkou věcnosti a nadhledu.


MRTVÉ OČI

První větší rozruch se skandálním přídechem vzbudil Kevorkian v roce 1958, zatím jen v odborných kruzích. V Americkém patologickém časopise publikoval stať o změnách, ke kterým dochází v lidském oku v okamžiku smrti. Pracoval tehdy jako patolog v Detroitu a po nocích zkoumal umírající pacienty, respektive jejich oči. Už v té době získal od svých kolegů přezdívku Dr. Smrt. Zkoumání mrtvých očí mělo racionální základ - v článku Kevorkian dokládal, že podle očí může lékař poznat, zda nastala smrt, odlišit ji od kómatu a vyhnout se tak například zbytečné resuscitaci. Nicméně později o svém výzkumu prohlásil: "Hlavní pro mě bylo, že to bylo zajímavé. A na druhém místě byla skutečnost, že to bylo tabuizované téma."


Přibližně v téže době si vysloužil také svůj první vyhazov - bylo to z jeho druhého pracoviště, z Lékařského centra při Michiganské univerzitě. Tam se nevyrovnali s tím, co jejich kolega vyvodil ze studia dějin pitvy. Kevorkian se například dozvěděl, že jeho předci, Arméni, ve středověku experimentovali s pitvou odsouzenců k smrti - dali jim dostatečnou dávku vína jako anestetikum a pak je zaživa otevřeli, aby mohli zkoumat krevní oběh.


Kevorkianova vášeň, zkoumání umírajícího člověka, tak získala nový rozměr - rozjel se do nejbližší věznice, kde byli odsouzení k smrti, a žádal je o svolení k experimentům v době popravy. Jeden vězeň dokonce souhlasil. Doktor vzápětí napsal na toto téma odborný text, v němž dokládal, že každý člověk, který je odsouzený k neodkladné smrti, by měl mít právo souhlasit s experimenty, jež by mohly přinést řadu důležitých poznatků pro medicínu. Text nikde nepřijali, nicméně Kevorkianovi se ho podařilo přednést na jedné odborné konferenci, což stačilo k tomu, aby ho vyhodili z univerzity. Žádnou podporu pro svůj záměr nezískal.


Nemožnost provádět experimenty v době popravy ovšem Kevorkiana nezlomila - intenzívně se začal věnovat jinému experimentu: možnostem transfúze krve z mrtvého do živého těla. Nejprve pouze čerpal krev z čerstvě dovezených mrtvých těl a skladoval ji pro pozdější použití. Posléze přistoupil k přímějšímu pojetí experimentu - jeho asistent souhlasil s tím, že si nechá přečerpat krev z mrtvoly. Experimenty byly úspěšné, což vedlo Kevorkiana nejenom k napsání další odborné studie, ale i k návrhu pro Pentagon, aby jeho poznatky byly využity v případné válce - transfúze by mohly být prováděny přímo na bojišti, krev padlých by posloužila zraněným.


Jeho návrhy odmítli a Kevorkianova pověst v lékařských kruzích byla stále horší. Najít místo se pro něj stávalo problémem.


Tak začal malovat a věnovat se filmu.


EUTHANASIE PŘED VÁLKOU

Kevorkian začal se svými experimenty s umírajícími či mrtvými v extrémně nepříznivém období - od druhé světové války uplynula ještě příliš krátká doba a vzpomínka na nacistické experimenty s lidmi v koncentračních táborech stejně jako například na "euthanasii" pro hendikepované děti prakticky znamenala vyloučení podobných témat z veřejné diskuse. To ovšem neznamená, že podobné diskuse neprobíhaly už před druhou světovou válkou.


O euthanasii (z řeckých slov "eu" a "thanatos", dobrá smrt) ve smyslu možnosti zkrátit utrpení nevyléčitelnému pacientovi se začalo intenzívně mluvit v souvislosti s masívnějším používáním sedativ. O významu těchto myšlenek svědčí i to, že v roce 1828 byl přijat první zákon zakazující euthanasii. Bylo to ve státě New York, podobné zákony přijaly v následujících letech i další americké státy.

 
Veřejné úvahy to ovšem zastavit nemohlo. V období mezi světovými válkami vznikly společnosti podporující legalizaci euthanasie například ve Spojených státech a Velké Británii. Ve Švýcarsku byl dokonce přijat zákon, který euthanasii v podobě lékařem asistované sebevraždy pacienta umožnil.


Třicet let po válce se téma znovu začalo vracet. A s ním postupně i změna zákonů. To už byl jednou z hlavních hvězd této debaty Jack Kevorkian.


KRVAVÝ RÁM A MESIÁŠ

Na začátku šedesátých let se Kevorkian zapsal do kursu malířství. Jeho kolegyně byly většinou usedlé matky v domácnosti, které malovaly malebné obrázky s koťaty. Kevorkian vzpomíná na svoje počáteční pocity: "Řekl jsem si: ukážu jim to! Namaluju něco, z čeho se jim zvedne žaludek. A pak z kursu odejdu." Nicméně, matkám se z jeho pláten žaludek nezvedal a doktor vydržel déle, než původně zamýšlel.


Nepřekvapí, že jeho abstraktní, surrealistické obrazy se zabývají tématy jako genocida, válka, smrt ... a jsou plné hrůzy, součástí lidských těl, kanibalismu. Kevorkian je opatřil vlastními komentáři, v nichž uvažuje - jak jinak - o smrti a pokrytectví lidstva. Rám obrazu Genocida natřel krví - částečně starší krví z krevní banky, částečně krví vlastnet odporem, ale zatím nikdo nepopřel, že jsou opravdu působivé."


V uměleckém záběru se Kevorkian neomezil na malování. Vydal humornou sbírku limeriků (pětiveršů) na téma dieta, ale především se rozhodl natočit film o Händelově Mesiáši. Pojal to jako dokonalý hippie: jednoho dne vybral veškeré úspory, nasedl do dodávky VW a odjel do Hollywoodu. Tam se mu podařilo natočit devadesátiminutový film, nicméně na distribuci mu už síly nezbývaly. Film nikdy nebyl veřejně promítán a Kevorkian to zřejmě považoval za zásadní neúspěch - ani v dobách své největší slávy nebyl o této epizodě ochoten mluvit.


V osmdesátých letech minulého století se Kevorkian vrátil ke své normální práci. Začal znovu prosazovat ideu experimentů s odsouzenci k smrti. A objevil konečně i pole euthanasie.


EUTHANASIE PO VÁLCE

Debaty o euthanasii se mohutně rozvinuly v souvislosti s případem Američanky Karen Ann Quinlanové v polovině sedmdesátých let minulého století. Jedenadvacetiletá dívka prodělala nejméně patnáctiminutovou zástavu dechu s nevratným rozsáhlým poškozením mozku a upadla do kómatu. Mohla žít pouze díky zavedení umělé výživy a napojení na ventilátor, který jí pomáhal dýchat. Po několika měsících se její rodiče obrátili na soud se žádostí, aby mohl být její život ukončen - tj. aby mohla být odpojena od podpůrných přístrojů. Soud jim vyhověl a Karen byla odpojena od ventilátoru. Překvapivě ale dýchala dál a zemřela až o devět let později na zápal plic. Její stav se po celou dobu ovšem nezměnil. A pitva posléze ukázala, že vzhledem k povaze poškození mozku se ani změnit nemohl. V případu Quinlanové, podobně jako nedávno u Terri Schiavové, jde o typické případy takzvané pasívní euthanasie. Otázka zní, zda a v jakých případech je možné či žádoucí přerušit léčbu, odpojit pacienta od pomocných přístrojů.

V plném proudu byly ovšem už i diskuse o dalších podobách euthanasie. O asistované sebevraždě, tedy případech, kdy lékař pacientovi na jeho žádost poskytne například smrtící dávku sedativ. A aktivní euthanasii - kdy sám lékař ukončuje pacientův život, například aplikací smrtící injekce. A nešlo jen o diskuse: euthanasie v té či oné podobě byla legalizována, nebo alespoň tolerována ve Švýcarsku a Nizozemsku.


SMRTÍCÍ PORADCE

V červnu 1987 si dal Kevorkian do detroitských novin inzerát: "Poradenství ve smrti. Je někdo z vaší rodiny nevyléčitelně nemocný? Přeje si důstojně zemřít? Volejte lékaře konzultanta." V té době měl už za sebou studijní cestu do Nizozemska a euthanasie se stala jeho hlavním tématem. Kevorkianovo pojetí euthanasie bylo zpočátku ovšem mnohem širší než jen osobní poradenství. Propagoval myšlenku vytvoření speciálních klinik, kam by se mohli uchýlit lidé, kteří si přejí ukončit život. Na těchto klinikách by zároveň docházelo k experimentům s umírajícími, případně odebírání jejich orgánů pro účely transplantací. Lidé by tedy nejenom umírali podle svého přání, v klidu, bezbolestně, ale zároveň by jejich plánovaná smrt mohla přinést užitek živým.


Na inzeráty ani projekty zpočátku nikdo nereagoval. Kevorkiana si však začala víc všímat média a to nakonec vedlo i k tomu, že se na něj začali obracet pacienti žádající o jeho poradenství. Kevorkian byl připraven: ze starých součástek posbíraných v garážích a na bleším trhu sestrojil smrticí stroj Thanatron - ten byl vybaven elektromotorem, několika magnety, převody. Baňkami s jedy mohl pacientovi posloužit k vykonání asistované sebevraždy. Kevorkian vše pouze připravil, pacient uvedl přístroj do chodu zmáčknutím knoflíku. A dostalo se mu nejprve dávky drogy, jež ho uspala, následovala dávka látky, která mu zastavila srdce. Jako první využila služby "smrtícího poradce" a jeho thanatronu čtyřiapadesátiletá Jane Adkinsová, trpící Alzheimerovou chorobou. Zemřela na zadním sedadle Kevorkianova volkswagenu.


Podle Kevorkianova právníka pomohl doktor zemřít celkem sto třiceti pacientům. Byl několikrát před soudem, vždy ho zprostili viny. Pouze thanatron musel nahradit novým přístrojem, neboť mu odebrali lékařskou licenci a ztratil tak přístup ke smrtícím jedům. Vynalezl proto mercitron (milosrdný stroj), který využíval plyn. Sedmnáctého listopadu 1998 se Kevorkian od své dosavadní praxe odchýlil - sám aplikoval smrtící injekci Thomasi Youkovi. Měl jeho písemný souhlas a celou akci natáčel na video a posléze poskytl televiznímu pořadu 60 minut. Kevorkian během procedury vyzval úřady, aby ho buď odsoudily a zastavily, nebo jeho činnost legalizovaly. Zastavily ho. Byl souzen a odsouzen za vraždu druhého stupně.


EUTHANASIE DNES

Diskuse o euthanasii pokračují po celém světě. Zemí, které ji legalizovaly, příliš nepřibývá - mezi americkými státy je to pouze Oregon, v Evropě vedle Švýcarska a Nizozemska ještě Belgie a Albánie. V každé z těchto zemí je navíc euthanasie uzákoněna odlišným způsobem. Například ve Švýcarsku není pomoc při sebevraždě považována za trestný čin, pokud se tomu, kdo pomáhá, neprokážou sobecké pohnutky. V Nizozemsku musí být pacient nevyléčitelně nemocen, musí být při plném vědomí, když dává souhlas, celou situaci musí zkontrolovat nezávislý lékař ... O legalizaci euthanasie se na základě návrhu poslance Borise Šťastného znovu začíná diskutovat i u nás.


Argumenty pro i proti se příliš nemění. Odmyslíme-li náboženské argumenty, pak oponenti nejčastěji namítají, že lidé mohou být k volbě asistované sebevraždy manipulováni svým okolím, že spíše než bolest či nevyléčitelná nemoc může na jejich rozhodnutí působit ztráta perspektivy a deprese, že v principu už žádná bolest dnes není moderní medicínou nezvládnutelná, že důstojná smrt je možná v rámci zkvalitnění péče o umírající, nikoli ve formě sebevraždy. Tvrdí také, že s legalizací euthanasie se prolomí bariéry a počet asistovaných sebevražd bude prudce stoupat.

To je sporný argument. Rok po povolení euthanasie zaznamenali v Nizozemsku 1626 případů. Počty neoficiálních případů v době před legalizací však zřejmě nebyly menší. Nedávný průzkum mezi britskými lékaři ukázal, že přestože v Británii není euthanasie povolena, lékaři běžně svým pacientům pomáhají zemřít - podle průzkumu takto v Británii v posledních letech zemřelo dvacet sedm tisíc pacientů.


Hlavní argument pro euthanasii zůstává také stále stejný: člověk má právo na důstojnou smrt. Není nejmenší důvod mu je upírat, když je těžce nemocný a trpí těžkými bolestmi. To, že se dá euthanasie zneužít, není argument proti ní. Zneužít lze cokoli, nechť je legislativa co nejlépe promyšlená, to je vše, co se dá dělat.


Je otázkou, zda by Kevorkian prošel podle zásad švýcarského práva - jeho pomoc při sebevraždách pacientů pravděpodobně nebyla zcela nesobecká. Souvisela s jeho celoživotní posedlostí umíráním. Nic to nemění na tom, že je výraznou postavou v boji za legalizaci euthanasie a že mnoha konkrétním lidem opravdu pomohl.


Jak opakovaně říkaly desítky příbuzných Kevorkianových "pacientů" na společné bohoslužbě: "Dr. Jack byl jediný, kdo nám byl ochoten pomoci."



-> Zpět

Linka