Horní obrázek
Linka
Média
Pátek 29.03.2024 06:14
Institut Karla Havlíčka Borovského
Souhlasíte s tím, aby náš právní řád umožňoval ukončení života nevyléčitelně nemocného člověka? (zdroj: CVVM 13.5.2015)
Ano (spíše ano) (66%)
 
 
Ne (spíše ne) (26%)
 
 
Neví (8%)
 
 
 
Mgr. Milan Hamerský

14. 10. 2007, Eutanázie jako aktuální nebo věčný problém?

Helena Haškovcová

Zdroj: Česká chirurgická společnost. Přečteno: 4849x

-> Zpět

Čas od času zachvátí naši odbornou nebo i laickou veřejnost emotivní diskuse na téma eutanázie.

 


S jistou dávkou literární licence je možné konstatovat, že se "nehýbáme z místa” a nenacházíme řešení proto, že emoce zabraňují věcnému přístupu k nepochybně složitému a vícevrstevnému problému. Pokusme se tedy o základní přehled "stavu věci"a pak teprve ponechme prostor svým subjektivním názorům. Obojí je předpokladem k cestě ke konsensuálním závěrům, které jsou prakticky potřebné.

Eutanázie je dnes většinou interpretována jako souhrnný pojem pro celou řadu značně odlišných situací. Původně znamenala eutanázie dobrou smrt /z řec. Eu = dobrý, thanatos = smrt/ a byla synonymem "snadné smrti”. Onu snadnost zakládala skutečnost, že lidé v minulosti poměrně krátce stonali a rychle umírali. Bylo-li umírání bolestné, pak zasahoval lékař, jehož terapeutické prostředky byly značně redukované, pověstnou dávkou ulevujícího morfia. Podstatné je, že důstojnost takového umírání se odehrávala v rámci dyadického vztahu lékaře a pacienta. Tato okolnost je mimořádně důležitá, protože morfium v řadě případů "uspíšilo vstup smrti” a milosrdenství smrti našlo svůj prostor v situační etice. Ve všech deontologických kodexech však bylo provádění eutanázie, resp. zabití pacienta, zakázáno.

Medicína se postupem doby měnila až nastal stav, který bývá označován termínem “vítězná medicína. Lékaři jsou specializovaní až superspecializovaní a nezřídka vítězí nad nemocemi i tehdy, kdy to v minulosti nebylo možné. Zachraňují pacienty "za každou cenu” a do "poslední chvíle", což má nezřídka za následek dystanázii, tedy zadrženou smrt. Analogicky můžeme říci, že moderní člověk dlouho stůně a nesnadno umírá. Situace dnešních umírajících je neradostná, neboť v prostředí vítězné medicíny a rozvolněných vztahů s lékaři, "nemohou zemřít” a prožívají bolestně nejrůznější formy fyzického, psychického i sociálního diskomfortu. Nešťastní příbuzní i bezmocní a už nevítězící lékaři si dobře uvědomují, že navrátit zdraví je nemožné a zemřít je složité. V takových situacích se nabízí myšlenka eutanázie v interpretaci milosrdné smrti, smrti ze soucitu, smrti z útrpnosti. Týmová péče o umírající vylučuje situační chování lékaře a proto volání po jistých pravidlech hry je pochopitelným a aktuálním požadavkem doby. Do hry vstupují i obavy pacientů z nesnesitelných bolestí a z pádu na úroveň, kterou vnímáme jako lidsky nedůstojnou. V tomto kontextu se zdá, že zemřít rychle a "bezbolestně” by bylo tím nejlepším možným řešením.

Historie eutanázie jako smrti ze soucitu je poměrně krátká a její počátek lze spatřovat v roce 1895, kdy vyšla v Německu Jorstova kniha s názvem Právo zemřít. Tento spis se však nedočkal žádného většího ohlasu a odkaz na něj respektuje pouhou odbornou úplnost. V roce 1920 byla však vydána publikace, která už "padla na úrodnou půdu". Autorem knížky Poskytnutí souhlasu ke zničení života, který žití není hoden, byl německý právník Karl Binding a lékař Alfred Hoche. Nechvalnou popularitu eutanatickým názorům uvedených autorů zajistila ideologie fašistů a není žádným tajemstvím, že se uvedená kniha stala teoretickým a "vědeckým", právě tak jako "etickým" zdůvodněním vyhlazovacích akcí určitých skupin obyvatelstva. Eutanázie byla po druhé světové válce striktně odmítnuta a určitou dobu se o ní nehovořilo. Ostatně nebylo ani proč. Cestu do světa si právě razila vítězná medicína a opodstatněný i euforický optimismus zachvátil jak lékaře, tak i pacienty. Později však myšlenky na eutanázii opět ožily a to v souvislosti se stále častější dystanázií a novodobým pojetím lidského práva na sebeurčení. Nezanedbatelnou roli v paletě motivů, které uvozují úvahy o eutanázii, hraje nepochybně strach před bolestmi všeho druhu, který stojí v protikladu k obecně vyznávané představě spokojeného života. Někteří teologové upozorňují na redukci ochoty příbuzných k soucitné oběti laskavého doprovodu a sociologové dodávají, že moderní rodina není schopna a možná ani ochotna plnit některé tradiční role ve vztahu k umírajícím. Vážným argumentem pro jistou formu eutanázie, která však je terminologicky označována jako "ukončení resuscitace" je alokace zdrojů. Tím jsou myšleny nejen limitované finanční zdroje, ale také omezené zdroje lidské a geografické.

V současné době lze jen stěží vystačit s metodicky vhodným, ale prakticky nefunkčním rozdělením eutanázie na její aktivní a pasivní formu. Ostatně aktivní eutanázie neboli strategie přeplněné stříkačky je všeobecně, tj. celosvětově odmítána. Pasivní forma, neboli strategie odkloněné stříkačky bývá tolerována a to buď v rovině názorové nebo dokonce právní. Vzhledem k obtížnosti, ne-li přímo k nemožnosti, stanovit jednotná a validní kritéria pro uplatnění strategie odkloněné stříkačky, je myšlenka pasivní eutanázie devalvována. Nabízí se řešení, které by měl umírající "zcela pod kontrolou", a to v návaznosti na důsledné uplatňování práva na sebeurčení. Z těchto pozic je pak tzv. aktivní eutanázie definována jako akt, který může být realizován za splnění následujících podmínek: pacient trpí nevyléčitelnou nemocí s neblahou prognózou a jeho smrt lze očekávat nejpozději za 6 měsíců. Pacient trpí nesnesitelnými bolestmi a opakovaně žádá o milosrdnou smrt. Stav posoudí ještě nejméně jeden nezávislý odborník. Eutanázii vykoná lékař. Jistě lze vést polemiku na téma reverzibility "nevyléčitelnosti" stavu, dále zpochybnit existenci tzv. nesnesitelných bolesti nebo úspěšnost použité analgetické léčby a konečně i věrohodnost a jednoznačnost pacientova přání. Důležitější však je zdůraznit, že přání má pacient a vykonavatelem tohoto přání má být lékař. Autorem rozhodnutí je někdo jiný než autor činu. To může prakticky způsobit celou řadu nesnází . Pacientova autonomie nemůže zasahovat do autonomie lékaře, pokud se obě svým směřováním nekryjí. Toto je ostatně důvod, proč není aktivní eutanázie legislativně povolena nikde na světě, odhlédneme-li od několikaměsíčního trvání zákona v severním teritoriu Austrálie. I v Holandsku je aktivní eutanázie trestným činem, a to se sazbou 12 let. Eutanázie se tam ale podle jistých pravidel provádí a to proto, že jsou-li respektována daná pravidla, je lékařovi zaručena tzv. beztrestnost.

Řekli jsme si, že eutanázie je souhrnný pojem pro celou řadu různých situací. Dodejme tedy, že kromě "klasické” aktivní eutanázie mohou přicházet v úvahu i její další formy, tedy eutanázie nevyžádaná a nebo dokonce nedobrovolná. Nevyžádaná eutanázie je variantou aktivní eutanázie, kde však chybí výslovná žádost pacienta o urychlení smrti. Zpravidla proto, že pacient ji nemůže verbalizovat a to v návaznosti na svůj závažný zdravotní stav. Nedobrovolná eutanázie je někdy označována též jako nechtěná. Zatímco u nevyžádané můžeme pacientův souhlas "předpokládat", u nedobrovolné nikoliv. To že není možné verifikovat ani pacientův vnitřní souhlas ani jeho nesouhlas je evidentní a je jádrem argumentace odpůrců eutanázie.

Pasivní eutanázie obsahově koresponduje s přerušením či ukončením léčby a v tomto smyslu je blízká všem strategiím, které jsou označovány jako DNR /do not resuscitate/, nebo v českém odborném písemnictví NR /neresuscitovat/. Ačkoliv jsou postupy DNR vypracovány pro oblast heroické medicíny, je možné zvažovat využití vypracovaných systémů kritérií, či jejich částí, i pro oblast běžné lékařské praxe. Zabíhat do podrobností, které se týkají souhlasu s ukončením léčby daným "dopředu" nelze, ale připomeňme, že ani písemná forma pacientova vyjádření /tzv. living will/ není ušetřena oprávněné kritiky. Ono je opravdu něco jiného uvažovat, co si asi budu jako člověk přát, až nastane jistá nepříjemná situace a něco jiného, když nastala.

V odborném písemnictví se poměrně často vyskytují ještě dva další pojmy a to tzv. prenatální a tzv. sociální eutanázie. Obsah prvního pojmu koreluje s ukončením těhotenství z jiných než zdravotních důvodů. Jisté je, že analogie s eutanázií je pouze vzdálená, neboť nechtěný plod není nevyléčitelně nemocný, neprosí a ani nemůže prosit o svoji smrt. "Nešťastný pojem" je používán proto, aby v emotivní rovině "zasáhl" ženu, která se nechce smířit se svým těhotenstvím a "donutil" ji k revizi rozhodnutí. Obsah pojmu sociální eutanázie koreluje s ekonomickou, geografickou či edukační nedostačivostí zdravotnického systému či zdravotníků dané země. Jinými slovy řečeno, jedná se o ekonomickou i etickou otázku číslo jedna, totiž o alokaci zdrojů. Zopakujme si, že žádný stát na světě nemůže poskytnout každému občanu, v každé situaci a na každém místě, ideální formu péče a vždy uplatňuje postupy reálně dostupné medicíny. Někteří nemocní jsou tedy sice léčeni postupy lege artis, ale mohou zemřít, ačkoliv je někde na světě prostředek pomoci znám. Sociální eutanázie je tedy rezervována pro označení takových smrtí, ke kterým by nemuselo dojít, neboť zdravotní stav dotyčných by bylo možné zlepšit nebo dokonce zcela upravit. Pochopitelně zde chybí podmínka nevyléčitelnosti, neblahé prognózy i přání pacienta. Ostatně lékař sociální eutanázii nevykonává, nýbrž bezmocně akceptuje daný stav, když předčasně zahajuje paliativní péči. 0 sociální eutanázii je však třeba hovořit, neboť by mohla inspirovat nevyhnutelné hledání tzv. standard. Není třeba dodávat, že je potřebujeme jako sůl. Mimo jiné proto, že by ulomily hrot vášnivým a nezřídka nic neřešícím eutanatickým diskusím a pomohly by vnést jistý řád i do obávaného závěru lidského života. Někdy je totiž skutečně tím nejlepším řešením ukončení léčby. Taková nazrálá situace vzniká tehdy, když jsou vyčerpány všechny dostupné prostředky pomoci a nebo kde by jejich použití přineslo nemocnému více utrpení než blaha.

I když se nakonec dohodneme na pravidlech, za kterých je možné, vhodné a nutné ukončit kauzální terapii, nastane klání, jehož předmětem bude nové ars moriendi. Jisté je, že člověk musí dojít ve svých dnech. Důstojenství posledních chvil se zakládá především na paliativní neboli útěšné péči. Koncept paliativní medicíny nebude snadné prosadit ve světě, který je zvyklý vítězit. Zdaří se to pravděpodobně tehdy, až zdravotníci připustí, že smrt je ve své finalitě silnější a že jsou situace, kdy nad ní nemohou zvítězit. Paliativní medicína však může sehrát kladnou úlohu nejen v rovině praktické pomoci umírajícím, ale i v rovině teoretických úvah o eutanázii. Profesionálové nebudou uvažovat o eutanázii, když budou ovládat strategii paliativní medicíny a laici nebudou prosit o milosrdnou smrt, protože budou vědět, že nesnesitelné bolesti jsou zvladatelné. Mnohé studie dokládají, že hnacím motorem přání zemřít ze soucitu je právě hrůza z bolesti. Odborným i lidským problémem však nepochybně zůstanou tzv. nezvladatelné bolesti, které naštěstí zasahují menší část umírajících než nesnesitelné bolesti. Klíčem k tvorbě nového ars moriendi jsou ovšem právě ony, již zmíněné standardy péče. Jejich formulace vytvoří předpoklady k realistické alternativně, totiž do kdy ještě kauzální terapie a od kdy již paliativní péče. Kauzální léčba může skončit, péče o nemocného však nikoliv. V této souvislosti si položme také doprovodnou, ale důležitou otázku: kdo by se měl a mohl podílet na takové finální péči. Obsah pojmu laskavý doprovod však už přesahuje rámec prezentovaného sdělení.

Závěrem lze konstatovat, že obtížná problematika eutanázie tvoří pověstnou špičku ledovce problémů, které se týkají umírajících. Bylo by riskantní redukovat závěr lidského života na problém eutanázie. Ta se totiž zdá být elegantní a efektivní metodou řešení pouze na první pohled. Rizika spojená se zneužitím jsou značná a vysoká. Nic na tom nemění ani skutečnost, že je eutanázie je často považována za projev vrcholné humanity, která koresponduje s absurdním pojetím autonomie. Z práva na život a z práva na právo /včetně autonomie/ totiž nelze dovodit právo na smrt, která by byla nota bene realizována rukama lékařů.

Prof. PhDr RNDr Helena Haškovcová CSc.

Literatura:

Marešová V. : Eutanázie - zástupný problém? Časopis lékařské komory 5, 1996, 7-8, 12
Haškovcová H. : Lékařská etika, 2. vyd. , Praha, Galén 1997
Haškovcová H. : Práva pacientů - komentované vydání, Naklad. A. Krtilové, Havířov 1996
Málek P. : Oživlé úvahy o eutanázii, Čas. 1ék. čes. 129, 1990, 1, 7-10
Pollard B. : Eutanázie ano či ne? Praha, Dita19967. Štěpán J. : Právo a moderní medicína, Praha, Panorama 1989



-> Zpět

Linka