31. 10. 2007, Má se v Česku legalizovat eutanazie?

studentiSŠ

Zdroj: mfd. Přečteno: 3418x

-> Zpět

MFD - přinesla názory studentů středních škol

Matěj Rajmon  17 let, střední průmyslová škola
Eutanazie by se legalizovat měla. Pokud už člověk není schopný žít plnohodnotný život a přeje si, aby jeho utrpení skončilo, měl by mít právo o svém životě rozhodnout sám. Odpojení od přístrojů je rozhodně delší smrt než podání smrtící látky. Kdyby mě o to někdo požádal a věděl bych, že si to opravdu přeje, a viděl, jak se trápí, pravděpodobně bych souhlasil.

Aneta Karamanová 16 let, obchodní akademie Eutanazii možná i ano. Je to hlavně na rozhodnutí rodiny. Záleží na situaci, pokud člověk na přístroji žije, tak odpojení bude lepší, a pokud ne, tak asi bude nejjednodušší smrtící látka. Nevím, jestli se dovedou trpící rozhodnout zodpovědně, ale často by to bylo nejlepší řešení.

Marcela Hůrková 18 let, střední zdravotnická škola Pokud chce člověk odejít ze světa o vlastní vůli, pokud trpí, měla by být legalizována ta možnost. Horší je asi odpojení od přístrojů, protože pokud na nich je, tak nevíme, zda se probudí, či ne. Trpící se asi nedokáže odpovědně rozhodnout, ale to je těžké říct jednoznačně.

Vážení živoucí tvorové, dobře víte, že vše, co se zrodilo, musí někdy zase zaniknout. Život zkrátka pomalu vyprchává jako bublinky ze sodovky, jenže občas někdo sodovkou zprudka zatřese a bublinky jsou pryč všechny. Život je jako základní vklad do velkého podniku nazývaného Svět. Máme vůbec právo tento vklad někomu upřít?
V jedné moudré knize zvané Bible se praví, že nemáme činit ostatním to, co nechceme, aby oni dělali nám, a naopak. Společnost s jejími problémy je složena ze samých malých dílků, malých konfliktů. Lidé si sledují své cíle, jdou za svým. a tu jejich plány někdo nebo něco překazí. Takový někdo může být i malé děcko, které má horečnou snahu narodit se a dostat se na svět, ale vy mu zabráníte. Je umělé přerušení těhotenství zločinem, který se netrestá? Církev a její učení by vám daly ihned jasnou odpověď. Protože jsme však zemí ateistů, můžeme uvažovat nezávisle. Interrupce se provádí do 3. měsíce těhotenství a nezanechává zpravidla žádné následky na ženě, krom duševních. Smutné „Zabila jsem budoucího človíčka?“ nebo uvolněné „Zbavila jsem se outěžku!“ Chabou útěchou je, že embryo v podstatě neuvažuje, ani se nebrání. Je nutno zvážit, za jakých okolností bylo děťátko počato. Pokud násilně, nepřipouštím diskuse. S láskou vychovávat cizí nebo nechtěné dítko dokáže snad jen anděl, a to ještě stěží. Pokud vám dítko překáží v kariéře, již je rozhodnutí na vážkách, jednotlivec si však může vybrat pro sebe prospěšnou cestu. Úplně nejhorším případem jsou však promiskuitní ženy, které neovládají sexualitu, nýbrž ona je. Páchat nechráněný sex s mnoha partnery bez antikoncepce je opravdovým společenským zločinem, dobrodružství se špatným zakončením. Spáchány však mohou být zločiny daleko větší. Biblické desatero mluví za vše. Co když člověk zabíjel, a to schválně?
V posuzování zabití z nedbalosti či zločinů v afektu jsme poměrně mírní až vlažní.
Všeobecně, zločince se vyplatí ne okázale sprovodit ze světa, nýbrž upotřebit ve státních pracích. Dotyčný člověk je tak prospěšnější, a co více - může žít. Otázkou ovšem je, jak zajistit, aby neuprchl a nezabíjel znovu. Funkční, ale nehumánní pracovní tábory jsou záležitostí minulé éry, a navíc, jako každý trest, snadno zneužitelné. Prastaré pravidlo „Oko za oko, zub za zub“ bych uplatňoval jen a pouze na netvorech největšího kalibru - válečných zločincích, masových či sériových vrazích a teroristech. V jiných případech je soudní zabití jistým druhem zla. Každý může chybovat, a to jak obžalovaný, tak i soudce, někdy i kat či soudní lékař.
Všimli jste si, jak často je smrt propojena s lékaři? Možná právě proto se často setkáváme se Syndromem bílého pláště. Doktoři nemusí být vždy běloskvoucí zachránci lidských životů, i když složili Hippokratovu přísahu. Dokud není eutanazie schválena, je teoreticky porušením zákona, i když si ji dotyčný přeje. Jak známo, teorie se od praxe liší. Je-li vaše tělo ve stavu, kdy již pouze trpíte nebo dožíváte, neubráníte se (pokud jste při vědomí) vy ani vaše rodina myšlence na rychlý konec. Vaši potomci od vás obdrželi spoustu péče i vklad do života, nepočítaje už hmotné statky. Proto by se vám měli ve stáří odvděčit podle vašeho přání. K eutanazii by se mělo přistoupit pouze, pokud si ji přejete vy i vaši potomci, a pokud není žádná šance na zlepšení zdravotního stavu. Zavést by se měla nadstavbová kvalifikace lékaře k provedení eutanazie za účelem minimalizace špatných, „nemorálních“ eutanazií. Jistě jste slyšeli o curyšské firmě Dignitas, která provádí za jistý poplatek asistované sebevraždy (ve Švýcarsku zákonem povoleno), a jezdí tam rodiny i z Čech. Tak tohle je už opravdu vrchol. A to všechno kvůli tomu, že u nás eutanazie legální není.
Ptáte se, jak všechny tři druhy „pomáhání smrti“ seřadíme dle viny provádějícího? Nejhůře na tom bude trest smrti, který je zpravidla prováděn proti vůli odsouzence. Dobro vždy mělo jemnější metody než zlo. Přibližně uprostřed bude interrupce, embryo vědecky sice ještě člověkem není, ale být mohlo a mělo život před sebou. Nu a na stupínku nejméně závažném by se umístila „správně provedená“ eutanazie, jakkoli je tento pojem zavádějící. Proto, pokud se dostaneme do té nezáviděníhodné situace, že rozhodujeme o něčím životě, primárně zvažme jeho viny i klady a porovnejme je s našimi. Važte si života svého i života ostatních a ať vám bublinky ze sodovky života ještě dlouho nevyprchají!

O autorovi| DANIEL HRON, Gymnázium Sokolov

Zachraňují přístroje život nebo prodlužují smrt?

Eutanzie - vysvobozující, odsuzovaná, ulehčující, proklínaná, dávající člověku šanci rozhodnout o sobě v otázce života a smrti.
Jednou za čas zaplaví titulní strany novin a časopisů velmi citlivé téma eutanazie. Odpůrci napadají příznivce, vyměňují se názory, vedou se dlouhé debaty.
A jaký je výsledek? Už nějakou dobu stejný. Jedni jsou pro, jiní proti a ti, co neví, se neúčastní. Ale nikde žádná konkrétní odpověď, zda eutanazii legalizovat či ne.
Spousta lidí spáchá sebevraždu a nikdo se jich nezeptá. Jenže „postižení“ nemají tuto možnost. Myšlenky se jim točí pořád dokola a už tisíckrát by skočili z mostu nebo se zabili nějakým jiným způsobem, ale nemůžou, nedokáží se zvednout, postavit se, odejít na onen svět po svém. Trápí se připoutaní na lůžku a čekají.
Čekají, až všechno skončí. Jenže my je raději necháme umírat pomalu, někdy i v bolestech. Týden co týden za nimi chodíme, vozíme jim banány, kterými je stejně musíme sami nakrmit, nebo v horším případě rozmixovat a „nakrmit“ je přes umělohmotnou „hadičku“, která vede přímo do žaludku, a myslíme si, že jim tímto průběh nemoci a pobyt v nemocnici zpříjemníme.
Možná ani nevíme, jakou bychom jim udělali radost, kdybychom jim dali možnost rozhodnout o svém vlastním konci. Je to těžké i z toho důvodu, že tato pomyslná hranice, kdy stojí ještě za to bojovat o život a kdy už jen přijmout smrt, je naprosto individuální. Umíme udržet v podstatě mrtvého člověka na přístrojích, ale nevíme jak dlouho, a jestli je to správné.
Starostlivá péče lékařů nemusí vždy znamenat snížení utrpení, ale jen jeho nesmyslné a někdy i bolestné prodlužování.
Vymysleli jsme přístroje, které umí udržet člověka při životě. Ale v určitých situacích bychom si měli položit otázku: „Jsou to přístroje, zachraňující život nebo prodlužující smrt?“
Může se zdát, že chci tímto příspěvkem přitáhnout čtenáře ke skupině, která je PRO eutanazii. NECHCI. Eutanazie je kapitola, která zůstává stále otevřená a myslím, že ještě nějakou dobu otevřená zůstane.

O autorovi| LUCIE KONEČNÁ, Střední zdravotnická škola a Vyšší odborná škola zdravotnická Zlín

Měla jsem babičku. Ležela v nemocnici na jednotce intenzivní péče a bylo to s ní velmi vážné.
Pokaždé, když jsme za ní přijeli, opakovala to samé. Loučila se s námi. Od sestřiček jsme se dozvěděli, že byla často zmatená a agresivní, a tak jí museli dávat utišující léky. Avšak při žádné návštěvě nezapřela svou povahu. Pokaždé jsme se něčemu zasmáli - např. tomu, že jejím přáním bylo dát si pořádný lok piva, neboť na nemocničním stolku ležel poloprázdný hrnek s čajem, který měla na čtyřiadvacet hodin… Taky nezapřela svou paličatost, kterou mám nejspíš po ní. Pořád si sundávala dýchací přístroj a tvrdila, že se jí s ním hůře dýchá, a tak podobně… Opomenout nemůžu ani to, že jejím posledním přáním bylo umřít doma. Moje mamka si to taky přála, avšak možné to nebylo. Cestu sanitkou by nepřežila… Zanedlouho nato odešla, snad do nebe. V tu chvíli jsem si uvědomila, že poslední služba mojí babičce bylo pro mě to, že jsem jí rozčesala propocené a zacuchané vlasy.
V mé mysli se ale vynořila otázka. Dokázala bych jako poslední službu mojí babičce a komukoliv ze svých blízkých poskytnout eutanazii? Dokázala bych s klidným svědomím usmrtit někoho, ke kterému celý život vzhlížím, kdo je součástí mého já, zkrátka moje krev, nebo někoho, ke kterému něco cítím?! A co kdyby se jeho stav zlepšil a mohl by tu být ještě déle? Na druhou stranu ale, co když ne? Třeba jsme my příbuzní moc sobečtí a chceme něco, co si ten druhý nepřeje? Proč mu nesplníme přání?
Když jsem viděla nějaký film nebo pořad, který se eutanazie týkal, byla jsem pro. Moje mamka pracuje ve zdravotnictví, a to právě s těmi, kteří mají před sebou už jen poslední metu, a tak něco málo o těch lidech vím. O tom, co si v životě protrpěli, nebo o tom, že mají kupříkladu tři děti a místo toho, aby se staraly o umírající rodiče, kteří jim dali to nejdůležitější, hádají se o dědictví. A tak jim sestřičky kolikrát dělají i takovou adoptivní rodinu, která o nich kolikrát ví víc než jejich skutečná rodina. Je to smutné. A máme tedy právo nechat je topit se v tom smutku? Neudělali bychom lépe, kdybychom je prohlásili za utopené?
Myslím si, že bychom těmto lidem měli poskytnout nějaký smysl života, nějaký dosažitelný cíl. Někdy ovšem ani to není možné a schůdnějším řešením je právě zmiňovaná eutanazie.
Pořád jsem na vážkách, zda bych eutanazii svým blízkým poskytla, nebo ne. Zároveň si ale myslím, že žijeme v demokratickém státě, a kdyby se eutanazie povolila, tak by si každý mohl vybrat, co je pro něj nejlepší. Uvědomuji si ale, že takový počin by se nesetkal jenom s dobrým úmyslem, kterým je ulehčení poslední cesty blízkým, ale taky by se jistě našli ti, kteří jsou hamižní a touží po majetku. Bohužel.
Mé stanovisko znáte, a jaké je to vaše? Třeba zrovna to vaše řešení bude ideální.

O autorovi| ALENA DVOŘÁKOVÁ, Střední pedagogická škola Boskovice

Ať se každý svobodně rozhodne

V přístupu k eutanazii už mám delší čas jasno. Legalizovat! Jsem takřka nekompromisním zastáncem názoru, že člověk má právo se ve všem svobodně rozhodnout. Samozřejmě s výjimkou případů, kdy by svou volbou škodil druhým.
Eutanazie je v podstatě sebevražda s odbornou asistencí. Nevyléčitelně nemocní se svobodně rozhodnou ukončit své trápení. Spousta lidí namítá, tak ať se zabijí sami.
Proč do toho musí „zatahovat“ druhé? Znovu opakuji, že pro mě je eutanazie skoro synonymum k sebevraždě. Jediné, v čem vidím rozdíl, je způsob provedení. A pak pomyslně hlasuji pro eutanazii, protože se mi daleko víc zamlouvá důstojná smrt s asistencí odborníků než představa, že se smrtelnou nemocí vysílený člověk šplhá po štaflích a věší na lustru. Zákon to však vidí jinak. Jedno považuje za vraždu, druhé za sebevraždu, kterou nijak dál neřeší. Vždyť se pro ni ten dotyčný svobodně rozhodl. Ale pro eutanazii přece také, ne?
Jedním z hlavních argumentů proti eutanazii je možnost jejího zneužití. To mi připadne trochu absurdní, zneužít se dá všechno. Jak přesně zneužít? Myslí si snad odpůrci, že by se rozjelo hromadné vraždění starých a postižených lidí? Eutanazie by ale určitě neprobíhala stylem, že se nemocný ráno rozhodne boj s nemocí vzdát a odpoledne již toto rozhodnutí obhajoval osobně před Bohem. Opak je pravdou. Žádost o eutanazii se musí opakovaně (po určitém časovém odstupu) potvrzovat.
V Oregonu (USA), Belgii, Nizozemsku a Švýcarsku je eutanazie povolená. Což vede k absurdnímu jevu – turistice za důstojnou smrtí. Této šance v roce 2004 využili podle dostupných informací dva Češi. Takže když někdo opravdu chce zemřít, může odjet do Švýcarska (za předpokladu, že na to má peníze). Výsledkem je, že i Češi mohou podstoupit eutanazii – akorát si musí trochu zacestovat.
Nebylo by tedy lepší eutanazii legalizovat v Česku a učinit tak přítrž zbytečným překážkám, které „my“ velcí (a většinou i zdraví) humanisti a bojovníci za lidská práva klademe do cesty smrtelně nemocným?

O autorovi| MARIE FALTÝNKOVÁ, Gymnázium Jakuba Škody Přerov

Píše se rok 2040 a my se nacházíme v obyčejné české domácnosti. Luboš s Alenou právě usedají k televizi, aby zhlédli další díl svého oblíbeného seriálu. Jejich myšlenky se ubírají dosavadními příběhy hlavních hrdinů, zatímco na obrazovce běží nudné reklamní znělky.
Avšak jedna z nich nemilosrdně vrátí manželský pár zpět do reality: „Něco vás trápí? Ztratili jste smysl svého života? Nebo už prostě nechcete dál žít? Navštivte nás a my ukončíme vaše trápení,“ zaznívá z televizních reproduktorů. Luboš s Alenou jsou jako opařeni a nejsou schopni jediného slova. Jako blesk jim myslí proletí vzpomínka na zesnulého syna. Právě on využil ve svých dvaceti letech služby podobné společnosti a ukončil tak svůj život. Proč to udělal? To nikdo neví.
Zkrátka jednoho dne manželům přišel dopis, ve kterém stálo, že jejich syn vyhledal „pomoc“ této společnosti. A Luboš s Alenou nebyli zdaleka jediní rodiče, kteří takto přišli o své dítě.
Podobných případů byla spousta, a to jenom díky naší zlaté české povaze. Ale zrekapitulujme si to od začátku.
Vše začalo uzákoněním eutanazie. I já jsem byl tehdy pro.
Vždyť myšlenka na člověka s nevyléčitelnou chorobou, neustále trpícího bolestí, je děsivá. Prosí doktory, aby jeho trápení už konečně ukončili, ale oni nemohou. Nakonec zemře na nemocničním lůžku obklopen hadičkami namísto rodinou. Právě tomu měla eutanazie zabránit. A také tomu zpočátku tak bylo. Ale to bychom nebyli my, Češi, aby tomu tak i zůstalo.
Byli jsme natolik zaslepeni fenoménem demokracie, až jsme zapomněli, že i svoboda má své zdravé hranice. A tak postupem času začaly vznikat výše zmíněné společnosti, které poskytovaly asistovanou sebevraždu každému, bez ohledu na jeho důvody.
Tím samozřejmě rapidně vzrostl počet sebevrahů, kteří se již nadále nemuseli vrhat pod vlak nebo zdolávat nové překážky na Nuselském mostě.
Nakonec se staly tyto služby tak populární, že k přirozené smrti už takřka nedocházelo. Smrt již nadále nebyla tabu, ale velký byznys. Obchod se smrtí vzkvétal a nabídl nám místo mezi velikány Západu. Konečně jsme se dočkali, ale za jakou cenu…

O autorovi| LUKÁŠ ALDORF, Gymnázium Písnická, Praha

Už jen při pouhém pomyšlení na slovo eutanazie mi naskakuje husí kůže. Značí smrt. Beznadějnou, bolestivou smrt. Ale v jakém smyslu bolestivou? Když člověk trpí a požaduje tuto nemilosrdnou volbu, je to pro něho možná pohodlné řešení. Ale co blízcí příbuzní? Jejich duše jistě bude křičet, že je proti. Jde o věc velice bolestivou. Je to, jako přijít o část svého těla.
Nemůžu tě nechat umřít
Nikdo nemá právo rozhodovat za druhé a každý má svoji pravdu. Avšak eutanazie je podle mého mínění hlavně pro nerozhodné lidi, kteří nemají pro co žít. Tím ovšem zároveň nechci naznačovat, že by měli žít i za cenu nepřekonatelné bolesti.
Neumím a ani si nechci představit, že by mě o svolení k eutanazii prosil někdo z mých příbuzných. Zamyslíli se nad tím každý člověk, který stojí nad lůžkem nemocného, přijde na myšlenku typu: Nemůžu tě nechat umřít a ještě k tomu dobrovolně! Jenže na problém se musíme dívat také z pohledu chorého. Proč chce opustit svět plný lásky a milující rodiny? Je to opravdu hodně těžké rozhodnout. Já pro svou tvrdohlavost bych nikdy eutanazii nedovolila. Bylo by ve mně třeba i malé jedno procento, které by věřilo na náhodné uzdravení. Vždyť se říká, že láska vše vyléčí!
Stojím u postele mého nemocného dědečka, který si přeje ukončit svůj život. Brečím a prosím ho, ať mi tak neubližuje. Slibuji, že s ním strávím každou minutu svého volného času, a přesto mě prosí. Vidět v jeho očích utrpení a zároveň trpět sama je nepopsatelně složitá situace. Co dál? Vyhovět dědečkovi? NE! Vyčítala bych si to celý život. Tak přesně tohle se mně vybaví při pomyšlení na danou otázku. A nemýlím-li se, vy byste určitě odlišněji neuvažovali, že?
Pochopila bych pouze takového člověka, který nemá rodinu, příbuzné a v ničem nevidí svůj smysl života. Ten potom třeba může sám rozhodnout o své budoucnosti.
Kdybychom viděli v televizi neznámého člověka požadujícího eutanazii a viděli, jak moc je na tom špatně, možná bychom si řekli: „Chudák člověk, to bude takhle naříkat až do smrti?“ Ale řekli bychom si to samé, kdyby tam ležel náš blízký?
Život je cenný, je to dar, který nám byl udělen jen jednou a bohužel naposledy.

O autorovi| ANDREA RUSINKOVÁ, Gymnázium olympijských nadějí České Budějovice

Má smysl pomáhat lidem za peníze zemřít? To je velmi složitá otázka, protože nemocný člověk to cítí jinak než zdravý.
Člověka, který je zdravý a užívá si života, by tato otázka nenapadla. Ale ti, kteří trpí nějakým vážným onemocněním, se na to ptají sami sebe každý den.
Představte si, že byste přišli k lékaři, a ten vám řekne, že máte nevyléčitelnou nemoc a zbývá vám asi rok života. A během toho roku se vaším domovem stane nemocnice. Kolem vás jen samí lidé v bílých pláštích, kteří se na vás usmívají a předstírají, že vše bude v pořádku.
A vy víte, že to tak není.
Rodina vás přijde navštívit jednou za týden, a to buď v sobotu nebo v neděli. A vy se ptáte, co jste udělali špatně. Měli jste krásný život, rodinu, práci, přátele, a teď zbytek vašeho života strávíte na nemocničním lůžku. Raději byste chtěli zemřít. Ale jak? Sáhnout si na život sami? Na to nemáte odvahu.
A tak vaše myšlenky zamíří k eutanazii. Jen podepíšete papír a vaše starosti zmizí…
Zní to hrozně, ale i přes tohle všechno bych eutanazii nepovolila. Lidé by ji mohli i zneužívat. Mnozí by chtěli umřít tímto způsobem a ani by se nepokusili s nemocí bojovat. Vždyť naděje umírá poslední. A co když diagnóza není správná?
Ale spíše by eutanazie chtěli využívat lidé, kteří trpí psychickými problémy a nemají odvahu sáhnout si na život sami. Proto bych byla radši, kdyby se u nás eutanazie nepovolila. Když už nám byl jednou život dán, musíme bojovat až do posledních sil.

O autorovi| CRISTINA ALMADORI, SOŠ Stromořadí Uničov

Je spousta hledisek, podle kterých si můžeme na eutanazii utvořit názor. Za ta hlavní považujeme hlediska etické, náboženské a filozofické.
Etika lékařská je v tomto ohledu celkem jednoznačná. Podle původní Hippokratovy přísahy nesmí lékař nikomu podat smrtící prostředek, ani kdyby ho o to kdokoli požádal, a nikomu také nesmí radit jak zemřít.
Tato původní verze však také uvádí, že lékař nesmí být nápomocen potratu, což je v dnešní době samozřejmě nesmysl. A podle moderního trendu liberalizace se postupně i tato zdánlivě nedotknutelná lékařská norma stává kvůli neustálým úpravám, které se zrovna hodí, něčím méněcenným. Pokud si doba vyžádá další tak zásadní redukce této normy, kam vůbec dospějeme?
Připadá mi dost paradoxní také fakt, že i přes tuto celoplošně uplatňovanou lékařskou přísahu můžeme říct: kolik lékařů, tolik názorů na věc. Tomu se vlastně ani nemůžeme divit, pokud vezmeme v úvahu, že její text se liší od původního v rámci jednotlivých zemí nebo dokonce i jednotlivých lékařských škol. Proto se hranice mezi správným a špatným obecně těžko vymezují.
Náboženským, nebo lépe řečeno křesťanským úhlem pohledu, se kterým se ztotožňuji, vnímáme eutanazii jako vraždu nebo sebevraždu. Obojí je nepřípustné. Osoba v roli vraha má ale jednu ,,výhodu“, po uskutečnění činu má šanci na nápravu a cestou upřímného pokání se může od svého hříchu očistit. Osoba v roli sebevraha tuto možnost pochopitelně ztrácí v okamžiku, kdy svůj čin zdárně dokoná.
Chápu zastánce eutanazie a jejich soucítění s trpícími lidmi, ale nic to nemění na tom, že se jedná o jinak pojatou vraždu, za kterou by měla být normální trestní sazba.
Bylo zaznamenáno mnoho případů, kdy lékaři nemocným nedávali reálnou šanci na uzdravení, a přece se mýlili.
Stejně jako v mnoha jiných situacích, tak i v této záleží na úsudku každého z nás. Vzhledem k mému přesvědčení jsem proti jakýmkoli umělým manipulacím s životem a smrtí člověka. Těžko ale říct, jak bych se zachovala, kdybych se do podobné situace sama dostala. Nikdo z nás to nemůže s určitostí říct, protože kdo to nezažil, tak neví.
Nezbývá než neztrácet naději. Zázraky se dějí každým dnem, i když je ve svých každodenních starostech nejsme schopni plně zaregistrovat. Život je dar a s dary se zachází s úctou.

O autorovi| HAYARPI ASATRYAN, Gymnázium Varnsdorf

Legalizaci eutanazie můžeme vnímat jako mezník, jenž určuje míru morálního úpadku lidské populace. Jenže vyvstává otázka, které z vyústění se za ten úpadek dá považovat? To, že lidi donutíme mít stále na zřeteli, že v nemocnici leží člověk, jenž už v životě nepromluví, ba ani nezareaguje na společnost svých bližních, či to, že povolíme nenásilnou smrt lidem, jejichž příslušnost mezi živé se dá ověřit pouze fyzickou přítomností těla, které ještě nezežloutlo jen díky přístrojům? Vždyť může snad některá ze stran být s pacientovým stavem spokojena, nebo v něm spatřovat smysl k udržení nicotné naděje ve zlepšení?
Pro pacienta, jenž okusil plnohodnotný život a vidí, že už v životě ani nepohne rukou a nikdy už neobejme nikoho ze své rodiny, musí být tato realita tím nejkrutějším, co ho mohlo potkat a vidina vysvobození z jeho doživotního fyzického, ale především psychického trápení musí působit jako akt spásy. A ti, již s ním dříve přišli do styku, by měli být natolik soudní a uposlechnout nemocného výzvy (pokud je ještě sám způsobilý o svém osudu rozhodnout), či sami zavdat podnět k ukončení života bez jakýchkoliv vyhlídek. Měli by uznat, že nicotná šancička nemá žádnou hodnotu oproti mukám, jimiž pacient dennodenně prochází.
Každá státní legislativa by podle mě měla usmrcení z milosti povolit a umožnit tak lidem, kteří se už nemohou nijak fyzicky projevovat, ponechat si plnou právní způsobilost si o svém osudu svobodně rozhodnout. Vždyť ti, kteří by o to měli zájem a s jejimiž rozhodnutím je jejich okolí smířeno, jsou nyní odsouzeni k podstoupení nákladného převozu pacienta do států, které eutanazii povolují jen kvůli tomu, aby mohli učinit svoje poslední rozhodnutí a ještě zaplatili za to, že jim je doslova dovoleno umřít. A to je neetické mnohem víc, než neustále zabraňovat lidem, aby naložili se svým životem, jak sami soudí a jak jim jejich zdravotní stav dovoluje.
Nejsem zastáncem věčně ‚zlaté‘ střední cesty, což by v tomto případě znamenalo vyškolení speciálních lékařů, na jejichž doporučení by bylo možné život nemocnému odejmout, nýbrž volím cestu pro mnohé liberálnější, pro pokrytce nepřípustnou.
Cestu ponechání plné právní způsobilosti otrokům svých těl s dodatkem práva na rozhodnutí o ukončení vlastní životní pouti. Proč je to takový problém, mi zůstává záhadou. Snad si zákonodárci hrají na morálně čisté a citově založené osobnosti, které mají na paměti především dobro jedince. Ale přitom mu vlastně brání ve svobodném rozhodování.
Moje přání tedy zní: nechme lidi, k nimž byl osud natolik krutý a dal jim zažít nekonečnou beznaděj, aby sami zvážili všechny plusy a minusy daného stavu a rozhodli, jestli má pro ně ještě stále cenu prodlužovat svoji absolutní nemohoucnost. To, že vám potomek přinese ukázat vysvědčení, je sice dojemné, ale o kolik dojemnější je to, že vy ho za to ani nemůžete pohladit?

O autorovi| PAVEL FARKAČ, sexta B, Gymnázium Jihlava

V nedávno ukončeném století, které bylo značně poznamenáno dvěma světovými válkami, genocidou a hladověním, zbytečně zahynuly desítky milionů lidí. Je podivuhodné, proč zrovna v tomto období zažíváme tzv. „boom“ nespočetných debat nad tím, jestli máme druhým pomáhat důstojně zemřít na jejich přání.
S velkou jistotou tvrdím, že by nebyl sám o sobě velký problém schválit eutanázii po stránce legislativní (právní). Jako překážka se mi spíše jeví otázka etiky. Již od nepaměti panují názory pro a proti asistované sebevraždě. Sám však zastávám názor, který zveřejnil italský kriminolog Enrico Ferri, že „Každý je pánem svého vlastního života, jejž může i zničit. Může-li toto právo uplatnit sám, jestliže zákon sebevraždu netrestá, proč by je nemohl provést i prostřednictvím jiného?“ Když se zamyslíme nad tímto tvrzením, můžeme pouze souhlasit.
Je to jen několik málo dnů od okamžiku, kdy byla v Česku mediálně oznámena eutanázie a téměř s nikým tato zpráva neotřásla. Nezemřel sice žádný člověk, nýbrž dostihový kůň po Velké Pardubické. S vidinou neléčitelných a pohybově limitujících zranění byl tento kůň po zralé úvaze utracen. Pomineme-li že kůň, jakožto zvíře je v našich zákonech považován za věc, je tento fakt zajímavý. Ptám se tedy proč byl utracen? Aby se předešlo nekončícímu utrpení? Určitě ano. Ale takhle je to i s křečkem, který má nádor, s jelenem bez předních nohou… Když všechno shrneme, tak proč pomáháme od bolesti pouze jiným a ne nám? Vždyť starý člověk, který se nemůže hýbat a má neuvěřitelné bolení, by si taky zasloužil pomoc. My lidé máme navíc tu výhodu, že ve většině případech se můžeme rozhodnout, jestli toužíme zemřít, nebo ne. Ať už to řekneme, naznačíme gesty nebo napíšeme. To zvířata nemohou.
Nejvíce se ve společnosti diskutuje, jestli trpící člověk může objektivně rozhodnout o své budoucnosti. I já zde vidím prokazatelné zápory, ale kolikrát se objektivně rozhodneme my sami o svém dalším činu? Kolikrát si dopředu vše promyslíme? Myslím, že málokdy. Proč tedy máme rozhodovat za jiné? Pokud je už člověk rozhodnutý odejít ze světa, je pramálo možností, jak smrt dotyčnému zakázat. Také si myslím, že by si každý chtěl zvolit důstojnější cestu, než děsit obyvatele žijící pod Barrandovským mostem.
Eutanázie je osvobozující a tolik žádoucí řešení pro tisíce lidí na celém světě. Proč bychom jim to tedy měli odpírat? Když se dohlédne na možné pokusy o zneužití, vyplývá z toho jednoznačná podpora. „Každý je pánem svého života“.

O autorovi| JAKUB KOZLER, Euroškola Česká Lípa

Máme druhým pomáhat zemřít na jejich žádost? Abych nechodil okolo horké kaše, má odpověď na výše uvedou otázku je ano. Proč?
Vzpomínám si na jeden příběh, který mi kdysi vyprávěla matka. Některé snad tímto přirovnáním eutanazie k onomu příběhu pobouřím, omlouvám se tedy předem. Tak tedy – matka před lety měla psa. Byl to jezevčík, i když na tom tolik nesejde, a jednou se stalo, že mu praskla páteř, doslova. Od té doby se pes, který byl zvyklý vesele pobíhat a skákat, mohl jen plazit, používaje k tomuto téměř neproveditelnému úkolu pouze předních pacek.
Musel opravdu trpět, protože nejenže se mu zbortil celý svět, ale také tonul ve strašných bolestech, nejedl a jen smutně vyl. Matka se tehdy rozhodla nechat jej utratit a ukončit jeho trápení, vlastně mu poskytla, jako miliony páníčků svým miláčkům, tu milosrdnou smrt, onu řeckou eu thanatos.
Opravdu chápu, že někoho urazím, ale každopádně chci říct, že jediný rozdíl mezi tím jezevčíkem a člověkem je ten, že člověk se rozhoduje sám, nerozhoduje za něj žádný páníček. Zadruhé jsem chtěl zdůraznit fakt, že bychom měli lidem „pomáhat zemřít“ pouze za jistých okolností. U matčina psa bylo poškození na páteři nevratné, a tedy neměl žádnou naději na uzdravení či alespoň ulehčení své bolesti. Stejně tak lidé se mohou dostat do situace, kdy se jim zhroutí svět, najednou je všechno jinak. Znám dost případů, kdy nějaký starý člověk onemocněl, nemohl již pracovat, dělat svou oblíbenou činnost a velice brzy umřel, ne snad kvůli vážnosti choroby, ale právě kvůli psychickému kolapsu, který brzy po onemocnění následoval. Tolik tedy příklad s oním zhroucením.
Trochu jsem však odběhl s těmi příklady od asistované sebevraždy, tedy eutanazie a okolnostem, kdy bych ji schvaloval. Na světě je spousta vážně nemocných lidí, každý z nás někoho takového zná, někoho trpícího rakovinou nebo jinou vážnou chorobou. Nemoc pro ně znamená samozřejmě taky radikální omezení a změnu dosavadního života. Bolesti. V jisté fázi je ještě naděje na zlepšení a minimálně prodloužení relativně spokojeného života, jindy však jsou změny způsobené chorobou natolik závažné a nezvratné, že člověku zbývá už jen nepříjemné čekání na smrt, mnohdy uměle prodlužované přístroji či chemikáliemi. Jsou odkázáni na druhé, ale sami se mohou (by se měli moci) rozhodnout, zda jejich setrvávání na tomto světě má ještě smysl.
Když jsem mluvil s matkou při psaní tohoto článku, uvědomil jsem si jednu věc, kterou jsem jí také řekl: „Víš, mami, jak jsi tenkrát toho psa nechala utratit, i já bych ti poskytnul, někoho sehnal, kdybys mne požádala a věděl jsem, že jsi na tom opravdu zle, nejhůř, tu eutanazii.“

O autorovi| JAN HAVELKA, Gymnázium Josefská, Praha 1 Autor dostane knižní cenu

Co je to smrt? To je velice složitá otázka, na kterou neexistuje přesná a jediná odpověď. Každý člověk toto slovo vnímá jinak a dokonce se náš názor na něj mění v průběhu života.
Smrt je tedy řada vjemů, které na nás působí, ale těžko nalezneme objektivní a exaktní definici. A to také proto, že lidé se pravděpodobně nikdy nedozvědí, co se děje s tělem a duší po smrti. Jistě můžeme říci, že tělo je jakýsi stroj, jejž pohání srdce, a to když přestane bušit, je konec. Jako když rozšlápnete plastové autíčko, už se to nedá vrátit.
Každopádně se pod tímto slovem skrývá spousta emocí. A to emocí velice různých. Představte si, jak toto slovo působí na rodiče, kterým zemřelo dítě, jak působí na malé dítě když zemře babička, nebo na člověka, který se stane nechtěným vrahem, třeba při autohavárii. Na druhé straně, jak asi toto slovo působí na vraha nebo na někoho, kdo zdědí velké jmění, nebo na staré nemocné lidi a úplně jinak jej bude vnímat hrobník nebo třeba křesťan. A jak toto slovo vnímá člověk, který právě umírá?
Většina starých lidí je již se smrtí smířená a nebojí se jí, nebo alespoň ne tolik. Někteří se možná i těší. Těší se na to, až to všechno skončí a bude klid. Lidé jsou samozřejmě jiní, a tak zatímco někdo prožívá klidné spokojené stáří, jiný člověk může být odkázán na přístroje v nemocnici a jen tak leží a vnímá veškerou bolest a také to, že už ho čeká jen smrt. To už ji pravděpodobně netrpělivě vyčkává. Otázka je, jestli vydrží čekat dost dlouho, než smrt přijde sama. Ale situace je stále horší, a tak zažádá o pomoc. Nechce nic jiného, než trochu popohnat čas, předběhnout dobu. A co je na tom? Vždyť i mladé dívky chtějí předběhnout čas a ošálit ho pomocí rtěnek a řasenek. Proč by staří lidé (tak často přirovnávaní k dětem) nemohli chtít udělat to samé, jen pomocí léků, nebo chcete-li jedů?
Ne nemyslím si, že je špatné někomu pomoct na jeho žádost. Avšak musí to být skutečně jeho přání. A pokud s tím nesouhlasí, tak se o něj starat jak nejlépe to jde, až do té doby, než odejde přirozeně. Podívejte se třeba na hospic. Lidé tam žijí, i když vědí, že už je nic jiného než smrt nečeká. Možná že i tam by se našel někdo, kdo by si přál eutanázii.
I přesto bych v našem státě eutanázii nelegalizovala, ale ani nijak moc netrestala. Prostě bych to nechala být. Nějak jako to funguje s kouřením marihuany, popíjením mladých, nebo třeba s vypalováním hudby. Prostě bych to nechala být. Kdo chce, najde cokoli, a to i pod „přísným“ okem zákona. A alespoň to nepůjde tak dobře zneužít.

O autorovi| ANNA KOHOUTOVÁ 6. M, Gymnázium Luďka Pika

Stáří… Je to něco méněcenného, za co bychom se měli stydět? V dnešním kultu krásy a mládí pro stáří není místo. Pohled na vrásčité staříčky a stařenky, kteří sotva zvládnou základní činnosti, u nás vzbuzují lítost. Ale přece nás nebude hlodat svědomí! Radši tyhle staré lidi, kterým říkáme rodiče či prarodiče „šoupnem“ do nějakého útulku pro staré a o vše je postaráno, ne?
Většině mladých lidí stáří a úcta k němu nic neříká. Problémy starců se jich buď netýkají, nebo jsou jim pro smích. Chápou staré jako senilní osoby, které už ani neví, o čem mluví, i přes to, že toho prožily mnohem víc než oni.
A co když je babička navíc těžce nemocná? Stačí za ní v posledních chvílích jejího života párkrát zajít, donést nějaké ovoce, aby si na nás vzpomněla v závěti. Řešení? Eutanazie... „Jasně babi, máš právo rozhodovat o tom, jestli chceš žít. Je mi jasné, že už nechceš trpět. Vím, že už ti nic nepomůže.“
Při těchto slovech se nám hlavou honí babiččiny úspory nebo stará vzácná almara od pradědečka, kterou prodáme za pár desítek tisíc a konečně si koupíme ten nový super moderní mobil, kterým je možné na dálku zapnout i pračku.
Má to ovšem jeden háček. Moc si neuvědomujeme, že budeme také jednou staří. Nikomu se to nevyhne a jednou si to všichni „vyžereme“.

O autorovi| DIARAYE BALDÉ, Gymnázium Rumburk

-> Zpět