06. 11. 2007, Je to vážně hodně těžká otázka
mfd
Zdroj: mfd. Přečteno: 2115x
pokračuje seriál MFD, v němž studenti SŠ píší své názory
Je to vážně těžká otázka a ještě hůře se ni odpovídá... Řekněme si upřímně – současná společnost není dostatečně vyspělá na to, aby mohla učinit tak rozhodující a citově zcela vyčerpávající rozhodnutí, zda usmrtit těžce nemocného člověka na základě jeho proseb. Co se týče mě, tak já bych byla absolutně pro to, aby měli lidé možnost zvolit si dál, co s nimi bude, ačkoli je to rozhodnutí nevratitelné a zásadní. Ovšem pouze tehdy, kdy by bylo vše ošetřeno tak, aby nemohlo v žádném případě dojít k tomu, že bude usmrcen člověk na základě pochybných a ne zcela čitelných okolností, kdy celou záležitost bude mít v rukou natěšené příbuzenstvo chystající se dědit po zesnulém. Zatím se ale domnívám, že pokud by u nás v Česku byla eutanazie povolena, dopadlo by to velice neslavně, dovoluji si říct až katastrofálně. Srovnávat eutanazii, interrupci a trest smrti se mi zdá hloupé a nesmyslné, a to hlavně proto, že v pozadí každé této události stojí zcela jiný spouštěcí faktor.
Ať již chceme legálně ukončovat život člověka z jakéhokoli důvodu, musíme mít proto pevnou oporu v zákonech a být dostatečně silní a smíření s tím, co děláme. A to jde ruku v ruce s tím, že v současné době nejsme schopni takového kroku. Jedna věc je toužit splnit poslední přání pomalu umírajícímu člověku, který trpí, a věc druhá je žít s tím, že jste mu sice dali „svobodu“ a ukončili tak jeho traumatizující a bolestivý odchod z našeho světa, ale zároveň jste toho člověka zabili.
Úplně zřetelně před sebou vidím, jak se na nemocnice (které by podle mě měli eutanazii odborně dělat) ženou tucty žalob, kdy si pozůstalí již po zákroku uvědomí, co vlastně udělali, a označí vykonávajícího lékaře za vraha... A tento lékař, přestože postupoval podle platných zákonů, potom bude veřejností odvržen a možná dokonce také soudy odsouzen. Na rovinu proto říkám – ano, jsem pro eutanazii, ale nejsem si jistá, jestli jsme jako celistvá společnost schopni tuto skutečnost jednohlasně podpořit a zároveň ji přijmout jako součást našeho života a nikoli jako možnost k našemu obohacení, ať již jakýmkoli způsobem.
O autorovi| ZUZANA MERUNKOVÁ, SOŠ Poděbrady
06.11.2007 - ADÉLA POKORNÁ - str. 06
Ano eutanazii, ale jen pro výjimečné případy
Napadlo vás někdy, co prožívá člověk na Nuselském mostě? Většinou má problém, který se mu jeví jako neřešitelný. Je to vlastně bolest – duševní bolest, od které si chce nějak ulevit...
Vždyť fyzická i psychická bolest má vlastně stejný vzorec. Něco vás bolí, jdete to léčit, když to nejde – čeká vás smrt. Jediný rozdíl je, že fyzickou bolest si lidé spíš jdou léčit a psychickou častěji řeší sebevraždou. A eutanazie není nic jiného než sebevražda kvůli nějaké bolesti.
Tolik rozdílných názorů vyvolává jen proto, že by se děla organizovaně a pod odborným dohledem. Odpůrci často argumentují, že trpící člověk není schopný o sobě rozhodovat svobodně. Nebo někdo může eutanazii využívat ve svůj prospěch. A v naší společnosti není problém obejít sebelepší zákon. Ale pokud by mohl dospělý svéprávný člověk podepsat papír, že chce zemřít, než, aby z něj byla troska protkaná hadičkami, asi by to udělal. Nebo by to udělal ten, kdo nechce být na obtíž, kdo nechce, aby kolem něj seděli zdrcení příbuzní čekající na jeho smrt.
Jednou stejně každý zemřeme. A pokud by dobrovolná smrt byla právně chráněná, taky bych takový papír podepsala. Naše zdravotnictví není nejbohatší a představa nemocnice plné polomrtvých lidí není zrovna veselá. Než abych ležela v komatu, napínala rodinu a přátele, kdy natáhnu bačkory a ročně odčerpávala z rozpočtu peníze za udržování „při životě“, raději budu v klidu ležet na hřbitově. Vždyť donedávna lidé umírali na všechno možné. Samozřejmě pokrok je potřebný, ale udržovat někoho při životě násilně taky nelze. Příroda asi má pádné důvody, proč čistí naše řady všelijakými nemocemi.
Otázkou ale je, zda člověk v komatu vnímá okolí, věří v uzdravení...
Kolik zvířat už dostalo ránu z milosti... Člověk si řekl, že se asi trápí, tak jim píchnul smrtící injekci. Ale naše společnost řadí člověka nad zvířata, a proto nelze považovat eutanazii za ránu z milosti. Pokud bude uzákoněna, člověk se zase o něco přiblíží titulu pána lidstva. O životech ostatních rozhodujeme vlastně pořád, zabíjíme se denně. Jediný rozdíl bude, že teď na to bude zákon.
Celkově jsem pro eutanazii, ale jen pro výjimečné případy. Nesmí se objevit žádné co by kdyby... A to se najde vždy...
O autorovi| ADÉLA POKORNÁ, SPŠS a OA Kladno
06.11.2007 - JAN ŠORF - str. 06
Nesmíme se přece lehce vzdávat
Je mi sedmnáct a raději bych psal o dívkách, lásce, hudbě nebo sportu, cestování. Abych se mohl vyjádřit k této otázce, musel jsem prolistovat několik knih.
Všechen lid bych rozdělil do tří hlavních skupin. Já patřím k většině, pro kterou žít znamená dělat radost druhým a bojovat o každý den a hodinu svého bytí, i když je to někdy bolestivé a kruté, zvláště pro jedince smrtelně nemocné.
Druhou skupinu tvoří bytosti, jež se po dlouhé úvaze ze závažných důvodů rozhodly život ukončit samy. Mezi ně patří i duševně nemocní nebo zkratově jednající. Jedná se o suicidum, sebevraždu, dobrovolné ukončení svého života. Z vyprávění vím, že před desítkou let v Jičíně skočil z Valdické brány starší muž, slavnostně oděný ve světle šedých šatech, přímo před kostel sv. Jakuba. Bylo slunečné odpoledne a děti chodily okolo ze školy, byl to pro ně hrozný zážitek. Snad chtěl nešťastný sebevrah najít východisko z nemoci, nechtěl být nikomu na obtíž. Rozhodl se, dokud měl ještě trochu sil…
Nyní se v médiích často vyskytuje termín eutanazie – tj. smrt z milosrdenství, usmrcení nevyléčitelně nemocného ze soucitu. Třetí skupina lidí, menšina, ji uznává a preferuje do zákonů. Dokonce v jedné soukromé klinice ve Švýcarsku vámeutanazii na požádání provedou.
Podíváme-li se do historie, jež byla samá válka, tak těžce ranění, když nebyli schopni sami ukončit svůj život, požádali o to své spolubojovníky. Jinak by umírali v bolestech hodiny, pár minut… V sanatoriích leží nemocní v bezvědomí i léta. Je to beznadějné a navíc finančně náročné.
Myslím, že se nemáme lehce vzdávat! Strýc z Prahy byl ve druhé světové válce na frontě. Pražské povstání bylo pro něho osudné, zranili ho střelou dum-dum. Je to střela do ručních střelných zbraní s úmyslně porušeným hrotem pláště. Při nárazu se roztříští a působí vážná zranění. Navíc byla infikována viry. Strýc měl silnou vůli žít pro svou ženu a své syny Josefa a Jiřího. Po nesčetných operacích lékaři udělali zázrak a on „se znovu narodil“. Všechno se naučil, když nemohl dlouho chodit do práce, postaral se o dům, zahradu a hlavně o syny, ze kterých jsou dnes úspěšní podnikatelé. Tyto noviny čtou a určitě se „poznají“.
A co na závěr? Když mě někdo o něco slušně požádá, tak mu pomohu, pokud je to slučitelné s mou osobní filozofií. Nikdy ale nebudu ničit život svůj ani životy druhých! Jsme jen jedenkrát na světě a život je krásný. Zpět, po smrti, se ještě nikdo nevrátil.
Pole, nebo ošetřovna
Člověk nemůže do důsledků chápat ani zlomek dopadů rozhodnutí o životě
Očem tu vlastně hovoříme? O zabíjení těch, kteří jsou ve svých těžkých chvílích – mnohdy plných bolesti – schopni souhlasit se vším, jen aby jejich trápení skončilo? O volbě člověka rozhodovat o svém životě a smrti? O legalizaci zabíjení?
Odkdy má člověk právo brát život sobě i jiným? Otázek je vskutku hodně. Mně osobně přijdou velmi hrozivé. Už jenom proto, že lidstvo kleslo natolik, že je vůbec třeba na ně odpovídat.
Jedna injekce aplikovaná v zájmu oběti může změnit svědomí vraha k nepoznání. Ano, tak by se dalo mluvit o lékařích, kteří by povolovali lidem zemřít podle jejich přání. Myslím, že člověk by neměl sahat na svůj život ani na život jiných, ať už by své skutky ospravedlnil sebemoudřeji znějícím argumentem.
Mnoho se v minulosti mluvilo o dívce, která byla několik let upoutána na lůžko a závislá na přístrojích. Žila, nežila? Zabít, nechat žít?
Jak si vůbec můžeme dnes ve vyspělém světě položit takovou otázku? Člověk je natolik omezené stvoření, že nemůže do všech důsledků chápat ani zlomek všech smyslů, které například život oné dívky měl. Určitě nešlo jen o ni, ale také o příbuzné a všechny, kteří měli možnost zasáhnout. Pokud zvolili odpojení od přístrojů, v pomyslné zkoušce selhali, a to ve všech směrech.
Můžeme si položit otázku, proč se ta dívka vůbec narodila? Jedna z ironických odpovědí by mohla znít: „Právě proto, aby ji nakonec její příbuzní zabili…“ Kdyby jí život ponechali, mohli žít s klidným svědomím, že neudělali nic, co by překračovalo jejich pravomoci jakožto lidí. To už teď nemohou.
A co bolest nemocných? Hlasitý argument všech, kteří dávají eutanazii své ano. Na to mohu říct jen to, že člověk nemá právo sahat na život svůj ani nikoho jiného. Neexistuje žádná omluva. Podobné myšlenky propagovali už nacisté: Pryč s nemohoucími. Myslím, že v demokratickémsvětě takové myšlenky zastávat nechceme.
Opomenu-li možné zneužívání, kdy by se svých obtížných matek a otců zbavovaly kariéry chtivé děti, má i bolest nemocných svoje místo v jejich životě. Takzvaný „soucit“ tu nemá místo, protože jediným soucitem by mohla být láska nejbližších, která by dokázala ony lidi přimět k boji s nemocí.
Jediná otázka, na kterou se neodvažuji mít tak vyhraněný názor, je válka. Pohled na zkrvavené přátele ležící ve svých vnitřnostech, kterým očividně zbývá několik sekund do konce, může pohnout k ráně z milosti. Zde je, myslím si, ona pomyslná hranice mezi „polem“ a „ošetřovnou“. Rána z milosti je asi přípustná jen v „poli“. Kdežto na ošetřovně, kde se v dnešní době ocitáme především, je něco podobného už jen z humánního hlediska nepřípustné.
06.11.2007 - MATĚJ CAHA - str. 08
Pohleď smrti do očí a rozhodni se sám!
Už odmalička nás učí vidět smrt jako vysokou postavu v kápi držící kosu. Nikomu se zřejmě nelíbí umřít. Jenže zkuste se smrti podívat do očí – už si pro tebe jde, ale potom máchne těsně vedle hlavy a řekne: „Teď je příliš brzy, ještě tě potrápím, to se mi líbí.“
Člověku, který toto zažije, těžko vysvětlíte, že to ještě zvládne. Ano, stávají se zázraky. Jenže pravda je většinou jiná. A v horším případě ho v té zkušenosti ještě chvíli podržíme (nakrmíme smrt potěšením), potom už to sám nevydrží a pustí svou duši do věčných lovišť. Každý si může vzít život. Ale ne, když je připojen na přístroje? Chtěli byste pokračovat v trápení. Já ne. Když nevěřím, že se z toho dostanu, tak nechci jen čekat, až to přijde. Eutanazie by měla být povolena u těch, kteří už nemají šanci na řádný život a zažádají si o ni.
Až já budu trčet někde v mezisvětě a koukat se do těch bezedných očí, tak se nedám, zkusím bojovat, teprve až budu sedět v koutě a nebudu už moct uskutečnit ani jeden protiútok, pak to vzdám a vyřknu nad sebou ortel.
06.11.2007 - PETRA CHVÁTALOVÁ - str. 04
Zavřete oči, odcházím...
Ta bledá žena na lůžku stěží proplete své vyhublé prsty a vyhaslýma očima na Vás upře prosebný pohled: „Skončeme to. Už nemám sílu pokračovat. Celý můj život se skládá jen z nekonečného fyzického i psychického utrpení. Nechci, abyste si mne takhle pamatovali. Jako vyhublou nemohoucí trosku. V noci, když všichni spí, kolem je takové ticho a já mám zoufalou chuť křičet bolestí a upozornit všechny ty lhostejné lidi na má muka, uvědomuji si, že můj život již ztratil svou cenu. Nechci, aby byl kdokoli svědkem mého totálního úpadku. Prosím, dovol mi odejít.“Co uděláte Vy? Naklepete jí polštář, povzbudivě se usmějete a prohodíte pár slov o odvaze, trpělivosti a zázracích? Pak zajdete do nejbližší hospody a opijete se do sladkého zapomnění? Tak jako včera. Tak jako každý den.
To je totiž to jediné, co můžete udělat. Protože pokud byste se zachovali jinak, pokud byste vyhověli svým umírajícím nejbližším a splnili jejich poslední přání, spáchali byste podle českého trestního zákona vraždu.
Je to ale tak správné? Lze tento čin vůbec nazývat vraždou? Lze tento čin srovnávat např. s činem tzv. lesního vraha, jenž ve své výpovědi uvedl, že zabíjel lidi jen proto, aby viděl, jak vypadá smrt?
Lékaři a nejbližší umírajících pro tohle zabíjet nemusí. Znají smrt lépe než kdokoli jiný. Znají její podobu, průběh i bezbřehé utrpení, které s sebou přináší.
Říká se, že naděje umírá poslední. Lze si vůbec představit, jaké niterné pochody musí probíhat v člověku, který poslední naději ztratí a rozhodne se dobrovolně ukončit svůj život?
Máme vůbec právo, my, ke kterým byl osud zatím milosrdnější, soudit je, zakazovat, či schvalovat jejich počínání? Neboť člověk, jenž se nadobro rozhodne složit zbraně, o svém činu přemýšlel dozajista hlouběji a déle než všichni odborníci dohromady.
Přesto si myslím, že není naše zdravotnictví na zlegalizování eutanázie dostatečně připraveno.
V době, kdy ze skříní českých nemocnic vypadávají kostlivci v podobě heparinového vraha či vyměněných dětí, nemůžeme hazardovat s životy lidí, kteří vlastně o eutanázii ani nestojí, ať už by se jednalo o klasické případy zmanipulovaných stařečků a stařenek či nepozornost lékařů. Do doby, než se zdravotnictví pročistí od podobných skandálů a zatajovaných skutečností, se můžeme snažit vynalézt nové léky a posunout vědu dopředu, můžeme se snažit, aby se tak stalo co nejdříve, můžeme být nemocným oporou a konečně můžeme společně s nimi doufat, že smrt je jen začátkem nového života.
Vždyť nakonec, kdo ví?
Máme pomáhat druhým zemřít na jejich žádost?
Utratit zvíře je kruté, dobrovolně potratit dítě je nelidské a zabít blízkého člověka, i když si to přeje, je neúnosné. Dokážete si představit, že stojíte u nemocničního lůžka, kde leží Váš rodič. Lékař tvrdí, že se již pravděpodobně neprobere, a žádá Vás o rozhodnutí, zda ho odpojit od přístrojů. Jste bezmocní a nemůžete mu pomoci.
Řeknete jasně ano? Určitě ve Vás zůstala alespoň malá jiskřička naděje: „Co když se probere? Třeba mě slyší?“ Snažíte se na něj mluvit, vzbudit ho, dokonce i křičíte. Nic se neděje několik týdnů. Jednou, když přijdete na návštěvu, lékař Vám sdělí, že Váš rodič zemřel na slabé srdce, nadalo se nic dělat.
Vyčítáte si, že mohl ležet v lepší nemocnici. Co kdyby trpěl? Ovlivnilo by to Vaše rozhodnutí? Mohli byste ho nechat pomalu umřít, ale možná v bolestech. Nebylo by lepší mu píchnout jed, který vše ukončí? Rozhodně by to byl zvláštní pocit – vědět, že trochu díky Vám umírá. Kdyby člověk jasně řekl, že už nechce trpět, ať lékař ukončí jeho trápení, přesto by bylo těžké unést pocit bezmocnosti a beznaděje.
Dokud je člověk mladý, zdravý a silný, neuvědomuje si důležitost zdraví. Pokud nemá problémy, nezamýšlí se nad smrtí, nad tím, jak umřít. Neprožil-li tragédii či nebylli u umírající babičky, neváží si života, který mu byl dopřán. A když si konečně uvědomí, co měl, už bývá pozdě. Ale i přesto si může život ještě užít. Má cestovat, mít zájmy, prostě radost ze života. Ani nemocný člověk nesmí ztrácet víru. Víru v život, potomky i lásku. Zdraví je bohužel k nezaplacení a nikdo si jej nekoupí. Neovlivní geny, pouze se může pokusit jim zabránit v prosazení nemoci a k jejímu dřívějšímu projevení. Nesmíme si pod sebou podřezávat větev a ničit si zdraví kouřením, špatnou stravou... Měli bychom si vážit starších, dopřát jim pozornost a oplatit jim péči, kterou do nás vložili.
Pocit promarněného života nejvíce nastává u lidí středního věku. Často následuje sebevražda. Starý člověk, který překonal krizi středního věku, už nepomýšlí na sebezabití. Je rád, že mu slouží zdraví, a užívá si vnoučat či jiných zájmů. Nechce přivolávat smrt.
Eutanazie, právo na smrt, ale kdo ho chce uplatnit? Trpící by dal raději cokoli za zdraví než za smrt, ale ta je někdy snazším prostředkem k ukončení trápení. Zdraví není tak dostupné komukoli. Dopřát smrt není dar. Přát ji někomu není lidské. Nejtěžší je vidět umírat blízkého člověka, protože nemá jinou možnost, nemůže si vybrat zdraví, pouze konec. Pak nezbývá jen věřit v další život.
06.11.2007 - IVANA TRUHLÁŘOVÁ - str. 06
Máme druhým pomáhat zemřít na jejich žádost?
O smrti lidé slyší a mluví velmi neradi, protože odjakživa znamená konec. Je to nechtěná skutečnost plná smutku a bolesti. Můžeme se však setkat s koncem, jenž v očích trpících lidí znamená vysvobození. Lidé postižení nevyléčitelnou nemocí často ztrácí chuť žít, a to zvláště pokud jsou staří a pokud mají duševní stránku života v pořádku. Takoví lidé si uvědomují, co se s nimi děje a o to více se trápí a přemýšlejí nad otázkou života. Pojem eutanazie má v dnešní době možná více odpůrců než příznivců a já se snažím přijít na to, ke které straně se mám přiklonit.
Smrt považuji za to nejhorší, co může člověka v životě potkat, a rozhodně se s ní chci setkávat co nejméně, ale co když je člověku vážně tak hrozně, že už nechce nic jiného než zemřít a necítit žádnou bolest?
Když se trápí zvíře, tak je lepší ulevit jeho bolesti a smířit se s tím, že to bylo správné řešení. Ale pokud trpí a zemře člověk, je to přeci jen něco jiného. Je to jedinečná a nenahraditelná bytost a při pomyšlení na to, že už ji nikdy nebudete moc vidět, se rozhodnutí o ukončení jejího trápení může naprosto změnit.
Se smrtí velmi blízkého člověka jsem se setkala a považuji to za nejhorší věc v mém životě. Nikdy se s tím nesmířím a nikdy na to nezapomenu. Proto stále tápu, zda bych svým blízkým či komukoli jinému poskytla eutanazii, kdyby mě o to požádali.
Možná bych o tom přemýšlela v momentě, kdyby dotyčnému nezbývalo moc času a sužovaly by ho nesnesitelné bolesti, ale i tak bych si nebyla jistá, zda dělám správnou věc. Ale rozhodně bych to zavrhla, kdybych věděla nebo měla alespoň malou naději, že se to zlepší.
V situaci, ve které se musí člověk rozhodnout, zda poskytnout, či neposkytnout svému blízkému eutanazii, bych se já ocitnout nechtěla. Každý z nás může jen doufat, že ho v životě potkají milejší situace a že jeho důležitá rozhodnutí budou úplně jiného druhu, než o kterých v předcházejících řádcích píši.
O autorovi| IVANA TRUHLÁŘOVÁ, SOŠ a SOU Mladá Boleslav
06.11.2007 - PETRA ČULÁKOVÁ - str. 06
Co se vlastně vůbec řeší?
Představte si situaci, že jste po těžké autonehodě nebo proděláváte vážnou nemoc. Jen bezmocně ležíte na lůžku, které se pro vás pomalu, ale jistě stává smrtelnou postelí. Co můžete dělat? Ležet, koukat do stropu, to je na tom to nejkrásnější, ale co to ostatní? Nehýbat se, nekomunikovat, nemoci přijímat potravu a v nejhorším případě ještě cítit bolest. Je to vůbec život? Vždyť to potlačuje veškeré primární potřeby člověka, vlastně smysl toho, proč je vůbec na světe. Nechápu toho, kdo by toužil po takovémhle životě. Absolutní nesmysl.
Z toho plyne otázka, co s tím dělat, když už prostě nejde dál žít normálně a nikdo vám nedokáže pomoci. Medicína nestačí na vše.
Ale zpátky do kůže toho chudáka. Určitě se shodneme, že by pro něj byla lepší smrt. Rychlá, účinná smrt. Taková, která neublíží, nebolí a přinese úlevu. V tomto případě se vyplatí myslet altruisticky, tedy myslet na toho trpícího. Nikdo by nechtěl být na jeho místě. I milující rodina a přátelé budou jistě pro klid, který by mu přinesla eutanazie. Krásná úleva. Konec dlouhému, bolestivému umírání, které je pro všechny přítěží. Nikomu to nepůsobí radost, tak proč pro člověka na sklonku života neudělat dobrý skutek? Věřte, že kdyby mohl, tak vám poděkuje. Určitě bych to nepovažovala za vraždu, to je směšné. Někomu může zase připadat humorné označení „eutanazie – drobná výpomoc, dobrý skutek“, ale je tomu vážně tak. A kdo s tím nesouhlasí, ať si projde tím peklem, co prožívají nemocní a jeho příbuzní, a pak ať mi poví, jaké to bylo bez eutanazie.
06.11.2007 - ROMANA IVIČIČOVÁ - str. 04
Eutanazie? A jak poznáme ten správný čas?
Čtvrtek 12. června 2007. Den jako jakýkoliv jiný, pomyslí si každý. Vystoupím z auta, pohlédnu na modrobílou ceduli na oprýskané stěně budovy – NEMOCNICE ROKYCANY. Je to zase tady… Jsou dvě hodiny odpoledne a začínají návštěvní hodiny. Oddělení interna B – patro první – pokoj číslo… nevím kolik, ale vždy tam trefíme.
Mám smíšené pocity. Měla bych být ráda, že zase uvidím dědečka, ale vždy mám z toho prvního pohledu strach. Otevíráme dveře a slyšíme někoho dýchat. Chraplavé, hluboké, někdy povrchní dýchání, někdy to zase zní, jako by se člověk dusil hleny, které postupně zaplňují jeho plíce. Vím, že je to dech mého dědečka.
Mamka mě a bráchu upozorňuje, že na něj nebude pěkný pohled, pochopí, když zůstaneme na chodbě.
Pomyslím si, co když je to naposled - naposled, co můžu vidět, jak se pod nádechy těžce zvedá jeho hrudník. V tu chvíli jsem ani jedinkrát nepomyslela na otázku eutanazie.
Viděli jsme, jak den ode dne tělo dědečka slábne, vlastně ani nevíme, jaká byla poslední slova, která jsem slyšela zaznít z jeho úst a jaká slyšel on od nás.
Můžete člověku, o kterém víte, že se blíží konec jeho života a že nemá ten odchod vůbec jednoduchý, že se trápí, ale že možná ještě vnímá vaši přítomnost, že je někde v podvědomí ještě s vámi, můžete mu s klidným svědomím provést eutanazii? Když máte pořád v sobě tu malinkou naději, že se jeho stav zlepší? Ale na druhou stranu - mohl by tak žít? Co jeho mozek? Srdíčko? Plíce? Chtěl by on žít na vozíku, napojený na přístrojích? 12.
června 2007 jsem viděla dědečka naposled - dva dny před jeho, snad se to tak dá nazvat, „vysvobozením“.
06.11.2007 - TADEÁŠ PETÁK - str. 06
Je kniha osudu? Pokud ano, kdo ji píše?
Jistě, život má člověk jen jeden. Narodí se a umře. A to je všechno. Okolo nic není, předtím ani potom, každý zkrátka dostane jen svůj malinký díl z obrovského koláče času a potom zmizí ze světa, navždy a nenávratně.
Možná ano, ale… co když ne? Co když po smrti každý předstoupí před „nejvyšší soud“ (mám na mysli ten opravdu nejvyšší soud), kde je Bůh, Alláh, Odin, Teutatis nebo někdo jiný (nebo snad všichni dohromady) za jejich činy odkáže do patřičných míst? A co když všichni projdou reinkarnací? Nebo existuje nějaká kniha osudu? A pokud ano, kdo ji píše? Těžko říci, možná bychom měli věřit úplně jiným teoriím, možná vymýšlet vlastní a možná také vůbec ne. Myslím, že tímhle si jistý nemůže být opravdu nikdo, jde pouze o víru.
Při diskusích o eutanazii se nejčastěji použité argumenty týkají právě života z tohoto jaksi metafyzického hlediska. A často přicházejí ze strany odpůrců. A přitom v naší „moderní Evropě“ přece všichni tvrdíme, že každý člověk by měl být svobodný a že tak je to správně.
A v tom případě… Pokud neexistuje žádná vyšší entita, která by nás nějakým způsobem řídila, ovlivňovala či alespoň pozorovala, tak není co řešit – život je náš vlastní a můžeme s ním nakládat, jak uznáme za vhodné. Pokud nevidíme jiné východisko než ho ukončit, je to naše volba, zodpovědnost a podle mého názoru i právo. Pokud někdo nebo něco takového kdesi nad námi existuje, potom jsme z jakéhosi nám většinou neznámého důvodu život dostali tak nějak do úschovy (ať už za odměnu či za trest) a máme za úkol se o něj postarat. Můžeme si to představit, jako když nám tatínek půjčí na dobu neurčitou svůj ohromně drahý automobil, ať s ním jezdíme, jak je nám libo. Je to úžasná věc a většina z nás by ho bez donucení nevrátila ani náhodou, ale jsou tací, kteří by to udělali. A stejné je to přece s naším životem – můžeme se zříci odpovědnosti za něj a vrátit ho tomu, kdo nám ho svěřil. Stejně tak pokud existuje osud a dějiny jsou napsané dávno před tím, než se stanou, nemůže nás nikdo vinit z toho, že si chceme vzít život, protože my to přece neovlivníme, už je to dané.
Je samozřejmě velice jednoduché mluvit o tom, že každý má právo vzít si život, dokud se o to nepokouší (nemluvě o tom, když to udělá) někdo z našeho okolí, někdo, koho máme rádi. Potom se nám najednou zdá, že je to přece zbytečné a že se to určitě dá vyřešit méně drasticky a lépe. V tu chvíli by samozřejmě ten dotyčný měl raději vyslechnout naše rady, protože my vidíme úplně lepší východiska. Stoprocentně. Další problém je, že někdy člověk může být ve stavu, ve kterém by neměl rozhodovat o něčem tak definitivním, jako je vlastní smrt.
Před zavedením eutanazie by se musela vyřešit ohromná spousta problémů, z nichž nejzávažnější by asi bylo to, ve kterých situacích člověk nemůže o eutanazii žádat. Byl bych také pro to, aby žadatel měl povinnost navštívit psychologa, se kterým by své rozhodnutí probral a který by mu pomohl zamyslet se nad tím vším znovu. Podle mého názoru by eutanazie měla být v nějaké formě umožněna. Už jen z toho důvodu, že pokud se někdo opravdu chce zabít, tak to stejně dříve či později udělá.
O autorovi| TADEÁŠ PETÁK, Gymnázium J. Barranda, Beroun
06.11.2007 - MILENA ČÁPOVÁ - str. 08
Co eutanazii předchází...
Než si odpovíte na otázku, jestli eutanazii ano, či ne, je potřeba zeptat se, co vlastně člověka vede k tomu, že chce zemřít dobrovolně. A je eutanazie skutečně jediným řešením? Stojí za žádostmi o smrt fyzická, nebo psychická bolest?
Podle mě je mnohonásobně častější psychika. Mnohdy člověk cítí větší bolest z pocitu prázdnoty než z přelámaných žeber. Není nic nového, že malé dítě, které dostane pusu od maminky, zapomene na odřené koleno. Ano, staří lidé jsou jako děti. Také potřebují cítit lásku. Nic nebolí víc než pocit zbytečnosti!
Kterou cestou se vydat?
Takže – eutanazii ano, či ne?
06.11.2007 - TEREZA DOLEŽALOVÁ - str. 04
Smrt jako vysvobození, smrt jako zločin
Chci zemřít, ale nemohu. Nejsem schopna vyjít schody, abych mohla skočit, neuzvednu zbraň nehledě k tomu, že se v mém vydesinfikovaném pokoji ani žádná nenachází. A požádat někoho o milost? Prosit o slitování a lehkou smrt? Což bych mohla kohokoliv skrze jeho dobrotu učinit vrahem? I kdyby se snad nade mnou kdokoliv slitoval, soudci by s ním soucit neměli...
Člověk má právo na svobodu, na majetek i rozhodování o něm. Připustíme-li, že Bůh se v současné době nachází spíše ve sféře filozofického rozjímání a jeho absolutní moci nad světem a děním v něm již odzvonilo, měl by být sám člověk i pánem svého života. Proč by tedy neměl svobodně rozhodovat o svém vlastnictví, proč by nemohl rozhodovat o svém životě i smrti? Proč mu není dáno právo odejít z tohoto světa a ukončit své utrpení?
V čem je sebevrah jiný?
Zde je nutno podotknout, že právo na smrt, jak se zdá, máme, avšak jen jsme-li schopni si ji způsobit sami. Sebevražda na rozdíl od eutanazie není považována za trestný čin a za neúspěšný pokus není nikdo trestán. Neříkám, že by tomu tak být mělo, neboť pobyt ve vězení by jistě lidem v těžké životní situaci na duševním zdraví nikterak nepřidal. Avšak nabízí se otázka, zda jsou důvody lidí, kteří se rozhodnou skočit z mostu, oběsit se, předávkovat se či jinak skoncovat se životem, závažnější a pochopitelnější než nesnesitelné bolesti nevyléčitelného člověka, jeho neotřesitelná jistota, že zemře, a prosebné doufání, že to bude co nejdříve.
Společnost se mění
Od počátku 18. století se diskuse, jež se již dávno přestaly zabývat počtem andělů, kteří se vejdou na špičku nože, stočily k mnohem zajímavějšímu a naléhavějšímu problému. Člověk nebyl již považován za loutku Boha a jeho svoboda neznala na chvíli hranic. Pak se však mnozí začali ptát, zdali má právo vzít si život, který mu byl dán, a pokud ano, proč by svého cíle nemohl dosáhnout za pomoci jiného člověka. Jedni tvrdili, že sebevražda je bezohledný sobecký čin, kterého jsou schopni jen ti největší zbabělci, druzí zas, že je to jediná cesta, jak odejít z těžké životní situace se ctí. Jedna legislativa napomáhání druhému zemřít, ačkoliv to bylo jeho výslovným přáním, trestá stejně jako vraždu, jiná zas v některých případech připouští úplné zproštění obžaloby. Společnost se pokoušela jasně stanovit podmínky, za kterých by eutanazii byla schopna tolerovat.
Otázky, které nemají jednoznačnou odpověď
Dodnes si klademe stejné otázky, jaké byly předmětem sporu již tehdy. Do jaké míry je na smrt nemocný a bolestmi vystrašený člověk schopen rozhodovat o své smrti? Nebo má být zodpovědnost za toto rozhodnutí přenechána ošetřujícímu lékaři? Za jakých podmínek by se mělo opravdu přistoupit k onomu konečnému řešení? A kdo má úkon provést? Lékař? Copak by mohl někdo, kdo složil Hippokratovu přísahu, místo léčení někomu dopomáhat k smrti? A pokud ano, měl by být za ulehčení smrti nevyléčitelného pacienta trestán? Není lehké na tyto otázky jasně odpovědět a přesně stanovit hranice. V některých zemích paragrafy a stanovy nepotřebují, neboť laická porota člověka, který sice zákon překročil, avšak jen proto, aby zachránil jiného od dlouhé a bolestivé smrti, pochopí a zprostí viny.
Omyl je třeba eliminovat.
A nepřipouštět si jej Ale co Česká republika? Je těžké odhadovat, jak dlouho potrvá, než se podaří v zákoně ukotvit přesné podmínky beztrestnosti eutanazie. Brzy to ovšem nebude. Kromě náboženských, etických a filozofických námitek je tu také neodůvodnitelný strach z případného omylu. Je pravdou, že nikdy nemůže být vyloučeno zázračné uzdravení, avšak takové případy najdeme spíše v Bibli než ve skutečném životě. Mylnou diagnózu přesto vyloučit nelze, stejně jako zneužití ze strany potenciálních pozůstalých. Ovšem neměla by to být přímo rodina, která by rozhodla o smrti svého člena, nýbrž odborná komise svolaná na výslovnou žádost trpícího a se vší pravděpodobností umírajícího pacienta. Ano, i ta by se mohla zmýlit, ale přestaňme omyly vůbec připouštět. Každý může udělat chybu, ale žádný zákon mu na to nedává právo. A mohou-li úvahy o omylech vynechat v zákonu Belgičané i Nizozemci, proč by se u nás mělo stále uvažovat jen o „co kdyby“ namísto „kolik členů by měla mít lékařská komise“?
Cesta k podrobnému ošetření tohoto eticky palčivého problému bude ještě dlouhá...
Kéž bych se raději rozhodla již tenkrát, ve chvíli, kdy jsem se ještě udržela na nohou. Mohla jsem zemřít bezbolestně, jen pachuť prášků by mi dávala najevo, že za chvíli můj život skončí. Avšak tehdy jsem ještě doufala v zázrak.
Dnes vím, že umřu, a nebojím se toho. Děsím se jen té bolesti a strašlivě dlouhého čekání. Nezbývá mi než doufat v nemožné, nezbývá než věřit v to, že mi konečně někdo pomůže...
06.11.2007 - MICHAL KUČERA - str. 04
Jsou případy, kdy bych eutanazii jako pomoc povolil
Pro spoustu lidí může znamenat eutanazie vysvobození z těžkého života, který tráví upoutáni na nemocničním lůžku, závislí na pomoci druhých, a jejich naděje na zlepšení zdravotního stavu jsou mizivé. Tento názor bude mít jistě spoustu dalších lidí, ale musíme si položit otázku, zda je to správné.
Člověk by nikdy neměl ztratit naději, neboť ať už je jakkoli klamná, slouží přinejmenším aspoň k tomu, že nás ke konci života vede po půvabné stezce. Pokud bychom se dostali do situace, kdy dostaneme na výběr ze dvou cest, kterou se vydáme? První, kdy vše kolem nás najednou nebude. Nebo druhou, která nám může přinést ještě spoustu radostí z úspěchů našich synů, dcer, vnoučat či zcela neznámých lidí. Zároveň nás však zasype spoustou nepříjemných pocitů a myšlenek.
Mnoho dětí ani nedostane šanci se radovat a prožívat příjemné věci, které život přináší, proto bychom měli užívat každý den, co jen to jde, hledat i v nepříjemných věcech pozitiva.
Poté, když už se blíží konec, můžeme vzpomínat na naše životní úspěchy a s klidným svědomím si říct, že jsme prožili krásný život.
Na eutanazii si musí každý vytvořit svůj názor, jednoho dne může nastat situace, kdy si budeme muset vybrat. Měli bychom dost síly říci ano? V určitých případech by člověku tato pomoc měla být poskytnuta, pokud už ztratí naději a smrt znamená vysvobození.
O autorovi| MICHAL KUČERA, VOŠ a Střední průmyslová škola elektrotechnická Olomouc
06.11.2007 - KATEŘINA NOVÁKOVÁ - str. 06
Má za nemocného rozhodnout stát?
Měl by nemocný, trpící člověk rozhodovat sám za sebe, nebo to za něj má udělat stát? Toto je otázka, nad kterou se zamýšlím celkem často. Víte, co se týče eutanazie, tak já osobně jsem PRO!!!
Ovšem s několika podmínkami... Sestavila bych speciální tým, který by rozhodl, zda je nutné eutanazii udělat. Tento tým by se zaobíral vážností nemoci, psychických problémů a důvodu, proč by pacient měl, či neměl podstoupit eutanazii. Tuto speciální skupinu by, podle mého názoru, měli tvořit špičkoví lékaři, psychologové a psychiatři. Lékaři by pochopitelně posoudili závažnost onemocnění. Psychologové a psychiatři by se seznámili s psychickými problémy pacienta a prozkoumali by, zda je pacient duševně v pořádku a zda jeho závěry nejsou unáhlené. Uvedu příklad. Mladá žena se bude nacházet ve finanční tísni, manžel nebo přítel ji opustí z toho důvodu, že nedonosila jejich dítě a potratila. Žena to psychicky neunese a bude chtít spáchat sebevraždu tím, že skočí například pod auto...
Přežije to! Záchranka ji odveze do nemocnice a žena se bude dožadovat eutanazie. Podle mého nejlepšího svědomí a vědomí bych tomuto případu eutanazii nepovolila. Protože jí „jen“ selhaly nervy a má nárok na normální život...
Jiný případ by naopak nastal, kdyby v nemocnici ležel člověk, který nemůže ani trochu žít normální život, jen je přivázán na lůžku, závislý na lékařích a přístrojích, které mu prodlužují život. Co je tohle za život? Pokud by tento člověk prosil o eutanazii, byla bych toho příznivcem. Nikdo z nás neví, co nás na „druhé straně řeky“ čeká. Domnívám se, že vše je lepší než se takto trápit. Právě k takovýmto posudkům by můj tým sloužil...
06.11.2007 - VERONIKA BEDNÁŘOVÁ - str. 06
Jsou chvíle, kdy i poslední naděje vyhasne
Problematika eutanazie nás provází snad téměř od počátku. Tedy s rozdílem, že dřív to problematika vlastně ani nebyla. Lékařství bylo na úrovni bylinek, a když někoho postihla choroba, která je pro dnešní medicínu téměř obyčejným „kašlem“, nedalo se jinak než podat nemocnému pomocnou ruku ve formě smrtící rostliny. Lidé přemýšleli i v rámci reprodukce – chorý jedinec mohl ohrozit celý klan. Ale už dost o době více než dávné.
Přirozená smrt je dnes téměř nemyslitelná
Dnešní věda se stala velmi sebevědomou. Lékařskou povinností je za každou cenu udržet lidský život a v podstatě se to i daří. Vezmeme-li v úvahu, co chorob už lze vyléčit. Je to pohádka, když se najednou v médiích objeví zpráva o tom, že léčba rakoviny už je zas o krůček úspěšnější, ba navíc – byl vytvořen i jakýsi, zatím sice neprověřený, protilék.
Přirozená smrt je proto v této době skoro nemyslitelná. Pokaždé pro vás mohou lékaři něco udělat, ale je otázka, zda připojení těla na přístroje je vůbec život a co je to vlastně ta přirozená smrt?
Vcházím do nemocničního pokoje. Bílé stěny, vůně dezinfekce. Na železné posteli, ruce spojené na břiše, leží velmi stará žena, oči nepřítomně namířené ke stropu. Srdce sevřené, přistupuji blíž a ženu oslovuji. Je to má prababička. S obrovskou úlevou dosednu na židli k jejímu lůžku, když opětuje pozdrav. Rozhovor jako z jiného světa. Hovoří o andělech, kteří ji prý navštěvují, a o ženě, která za ní přichází, a společně pak rozmlouvají. Nikdo tu ženu ani anděly nikdy neviděl, ale prababička za týden umírá. Připravená a snad i s úlevou.
Jediný spásný čin
Chápu členy rodiny, kterým odchází blízký člověk. Jsou zmítáni emocemi. Vyčítají si, co všechno pro něj neudělali a co špatného provedli. Chtěli by to napravit i přes časovou tíseň. Pokud však jejich blízký trpí obrovskými bolestmi, že si to ani neumíme představit? Zoufalství, s jakým čeká na dávku morfia, a pak nevědomí, ve kterém nepoznává ani tváře svých nejbližších. Nebýt dlouhodobé lékařské „resuscitace“, již by „přirozeně zemřel“. Rozhodně nemyslím, že snaha lékařů je něco nemorálního, naopak, ale věřte – jsou chvíle, kdy i poslední naděje vyhasne, a pro tyto chvíle existuje jen jediný spásný čin – eutanazie.
06.11.2007 - KARLA KAŠPAROVÁ - str. 04
Život je posvátný a nedotknutelný
Eutanazie je často diskutovaný problém. Stále tu je základní otázka. Má vůbec někdo právo sáhnout jinému člověku na život?
Křesťané věří, že je to smrtelný hřích. Podle nich nemá nikdo právo vzít si dobrovolně život sám ani s cizí pomocí. Utrpení, které nemocný prožívá, je součástí zkoušky života, kterou seslal sám bůh. Stejně tak to funguje i v jiných náboženstvích a kulturách. Lidé odedávna věřili, že život je něčím posvátným a nedotknutelným, ale pokud někdo opravdu trpí, nebylo by lepší mu „pomoci“?
Složení společnosti a její filozofie neumožňuje jednoznačně určit, jestli je eutanazie správným řešením. Každý k tomuto problému přistupuje ovlivňován svými návyky a kulturním či náboženským přesvědčením.
Já osobně si nejsem jistá, jestli bych dokázala rozhodnout o životě svých blízkých, ať už by bylo jejich utrpení jakékoli. Takové rozhodnutí vyžaduje velkou dávku odpovědnosti a především silné nervy. Musíme si uvědomit, že, ať už uděláme cokoli, budeme s tím žít do konce života.
06.11.2007 - ONDŘEJ FALC - str. 06
Máme druhým pomáhat zemřít na jejich žádost?
Eutanazie, interrupce, vražda?! V dnešní době často diskutovaná témata. Lze je však jednoznačně strčit do stejného pytle a možná si tak usnadnit práci s vytvořením názoru nad touto problematikou? Myslím, že by takové jednání nebylo správné. Nad „smrtí“ bychom se měli dozajista zamyslet. Odpověď však nebude jednoduchá a troufnu si říci také nejednoznačná.
V nynějším světě vládnou nemoci. Je jich mnoho. Zabíjejí, maří lidské osudy a komplikují životy. Člověk se poté může ocitnout v té nejstrašnější noční můře. Ovšem s rozdílem, že sen přechází v realitu, tvrdou a krutou. Bohužel tomu tak je, stává se to.
Postižení často dosáhne kritické hranice a právě na pokraji oné bariéry narážíme na otázku. Být, či nebýt?