Horní obrázek
Linka
Média
Pátek 29.03.2024 10:02
Institut Karla Havlíčka Borovského
Souhlasíte s tím, aby náš právní řád umožňoval ukončení života nevyléčitelně nemocného člověka? (zdroj: CVVM 13.5.2015)
Ano (spíše ano) (66%)
 
 
Ne (spíše ne) (26%)
 
 
Neví (8%)
 
 
 
Mgr. Milan Hamerský

17. 11. 2007, Eutanazie: bezbolestné pokušení

Třešňák, Pafko

Zdroj: Respekt. Přečteno: 2861x

-> Zpět

Respekt 46 / 2007 Už za pár let může umírání v Česku vypadat jinak než dnes. Redakční článek + reakce lékařů Pafka/pro a Goldmannové/proti.

On-line rozhovor s MUDr. Marií Goldmannovou http://www.respekt.cz/rozhovory-detail.php?sel_id=13

Prof. MUDr. Pavel Pafko Dr.Sc. http://duel.respekt.cz/Ma-se-eutanazie-stat-soucasti-ceskeho-zdravotnictvi_Pafko-DrSc-vs-Vorlicek-CSc.html


Oldřich Veselý si cestu ke smrti nezkrátil. Zcela fyzicky zdravá žena byla neoblomná: pokud jí nepomůže, zabije se sama.Gerrit K. Kimsma právě ošetřil posledního objednaného pacienta a ještě v ordinaci vyřizuje pár telefonátů. Dvaašedesátiletý praktik z nizozemského West Zaanu pracuje jako rodinný lékař, což je ve zdejším zdravotním systému základní kámen veškeré péče. Často navštěvuje pacienty doma, stará se o celou rodinu, dobře ji zná a vyléčí leckterý svízel, s nímž by našinec utíkal za specialistou. A občas, když je to nutné, také pomůže pacientovi zemřít.

Najít v Nizozemsku takového lékaře není problém: podle statistik tu eutanazii provádí víc než polovina praktiků a každoročně ukončí život téměř dvou tisíc lidí v závěrečném stadiu smrtelné nemoci, což představuje něco přes jedno procento všech úmrtí v zemi. Eutanazie je pevnou součástí nizozemského zdravotnictví: už tři desetiletí s ní souhlasí většina obyvatel, lékařů i ministrů zdravotnictví. Právě odsud se fenomén „milosrdné smrti“ začal šířit do světa. A doktor Kimsma ještě pamatuje dobu, kdy to všechno začalo.


Kdo po Hitlerovi

Studoval na přelomu 60. a 70. let, a protože ho zajímala lékařská etika, přibral si k medicíně i filozofii. Nizozemsko tehdy prožívalo vzrušenou éru. Tradičně pragmatická, sekulární a velmi liberální se učila žít s novými fenomény, které vybublaly na povrch během květinové dekády. Obce přijímaly tolerantní vyhlášky regulující prostituci, ve vládě se sepisovaly zásady liberální politiky vůči drogám a v knihkupectvích se objevila kniha psychiatra Jana Hendrika van der Berga Lékařská moc a lékařská etika. Na první pohled nenápadný spisek prolomil jedno nedotknutelné tabu Evropy.

Eutanazie – tím slovem se na starém kontinentu naposledy oháněl Adolf Hitler, když nechal v Německu pozabíjet desetitisíce mentálně a fyzicky postižených dětí a dospělých. Po válce byla vnímána jako rodná sestra holocaustu a dvacet let si na ni žádný slušný lékař nedovolil ani pomyslet. Jan van der Berg ovšem usoudil, že nastal čas postavit milosrdnou smrt do lepšího světla. S rozvojem medicíny se prodlužovala průměrná délka života a s ní i bolestivé trápení seniorů, onkologicky nemocných nebo počet lidí žijících v kómatu. Psychiatr tehdy v roce 1969 ve své knize navrhl, aby se lékaři takovým pacientům nebáli zkracovat pozemské utrpení a aktivně jim pomáhali zemřít.

Už o čtyři roky později si jeho slova vzala k srdci praktická lékařka z Leeuwardenu, jejíž osmasedmdesátiletá matka umírala v těžkých bolestech a žádala dceru o smrt. Doktorka matku předávkovala opiáty, byla obviněna z vraždy a uznána vinnou. Jenže lékařská komora i veřejné mínění se postavily na její stranu a soud nakonec lékařce nevyměřil žádný trest – s odůvodněním, že jednala v zájmu trpící pacientky. Jen tři roky poté osud před podobnou volbu postavil i čerstvě dostudovaného medika Gerrita K. Kimsmu.


Je to čím dál těžší

„Jako filozof jsem měl jasný názor už předtím - pacient má právo volit a lékař by mu měl pomoci,“ vzpomíná doktor Kimsma v telefonickém rozhovoru ze své ordinace. „Tehdy ještě rozhodně nebyla eutanazie běžná. Někteří mí kolegové s ní sice měli zkušenost, ale všichni jsme doufali, že nebude potřeba často. Psychologicky je to velmi těžká věc.“

Tehdy v roce 1977 odjel jeden Kimsmův kolega na dovolenou a začínající lékař po něm přijal do péče pacientku s pokročilou rakovinou. Žena už dřív vyjadřovala přání zemřít a teď se její stav zhoršil. Původní nádor v prsu se rozšířil po celém těle. „Už nemohla chodit, trpěla velkými bolestmi. Byla to beznadějná situace bez jakékoli šance na zlepšení. Chtěla zemřít a její rodina s tím souhlasila. Byla první, komu jsem pomohl,“ vypráví rázným hlubokým hlasem lékař.

Pro mladého praktika to byl šok. „Máte před sebou živého člověka a za několik minut je mrtvý. Jenom vědomí, že ulevuji jejímu utrpení, mi pomohlo to udělat,“ vzpomíná na osudný den, kdy ženě v jejím domě vpíchl do žil smrtící dávku léků. Následující dny ho trápily noční můry. „Doufal jsem, že to bylo naposledy, že už nic takového nebudu muset udělat. Ale takové štěstí jsem neměl.“

Asi za čtyři roky přišel další případ. To už však měl doktor Kimsma krytá záda. Průkopnická kauza lékařky, která usmrtila svou matku, mezitím v roce 1981 doputovala k rotterdamskému soudu a ten vydal precedentní rozhodnutí: pokud nevyléčitelně nemocného pacienta sužuje nesnesitelné utrpení a on žádá při plném vědomí o smrt, má lékař právo zabíjet. Eutanazie v Nizozemsku se stala oficiálně tolerovanou praxí.

Kolika lidem ji dodnes provedl? „Na tuhle otázku neodpovídám, protože kvantita o ničem nevypovídá,“ říká Gerrit Kimsma, „ale zhruba se to blíží nizozemském průměru. Prakticky každý rok jsem o eutanazii žádán a tak jednou za tři až pět let ji provedu.“ Rodinný lékař a filozof s úvazkem na amsterodamské univerzitě si zakládá na tom, že dosud – přesně podle zákonných regulí - vpíchl injekci jen pacientovi, který byl při vědomí, opakovaně o ni žádal a jeho rodina s takovým rozhodnutím souhlasila. Stal se aktivním zastáncem práva na eutanazii, publikuje, přednáší na odborných konferencích. Ale vždy, když se znovu s jehlou v ruce sklání k lůžku smrtelně nemocného člověka, necítí se prý o moc lépe než tehdy před třiceti lety. „Zajímavé je, že s postupem času je to stále obtížnější,“ svěřuje se lékař. „Podobnou zkušenost mají i moji kolegové. A proč to tedy děláme? Protože si myslíme, že není správné pacientovu žádost o pomoc odmítnout a nechat ho trpět.“


Detaily dávkuji

Nepřijatelná hra s ohněm. Bytostné právo trpícího člověka. Nový lékařský obor – zabíjení. Rozšíření hranic lidské svobody. Takhle rozdílné názory na eutanazii člověk uslyší, když vyzpovídá čtyřku vysokých hráčů zdejšího zdravotnictví – prezidenta lékařské komory Milana Kubka (proti), předsedu její etické komise Miroslava Pětivlase (pro), ministra zdravotnictví Tomáše Julínka (proti) a místopředsedu zdravotního výboru v Poslanecké sněmovně Borise Šťastného (pro). A podobně dopadne i u českých lékařů.

Je to zajímavé a příznačné – zatímco ve většině západních zemí veřejnost právo na eutanazii výrazně podporuje (v Česku podle průzkumů MF Dnes dvě třetiny obyvatel), lékaři jsou rozpolcení. Jejich „ano“ přitom vůbec není podmínkou pro to, aby se eutanazie stala realitou. V Nizozemsku ji sice prosadili právě zdravotníci, ale například v Belgii, druhé evropské zemi, kde se legálně provádí (od roku 2001), legalizaci nepodpořila ani jedna lékařská asociace – rozhodující slovo měli politici a bioetici.
U nás se debata rozjela teprve nedávno. Její iniciátor, poslanec Boris Šťastný (ODS), se v minulosti blýskl jako autor úspěšné internetové stránky prezidenta Klause nebo neúnavný předkladatel protikuřáckého zákona.

Sedmatřicetiletý zákonodárce, jenž pochází z lékařské rodiny, vystudoval medicínu, ale nikdy v oboru nepracoval; tvrdí, že důvodem jeho aktivity nejsou zážitky z lékařského prostředí. „Jde mi o posílení občanských svobod. Člověk by měl mít co nejširší práva týkající se rozhodování o jeho léčbě, zdraví i posledních chvílích života.“ V Nizozemsku nebo Belgii fungují dvě základní formy lékařského ukončení života – eutanazie, při níž doktor pacienta aktivně usmrtí, a tzv. asistovaná sebevražda, při níž mu jen předepíše smrtelnou dávku léků, ale vpravit ji do sebe pak musí pacient sám. Šťastný chce českou praxi omezit pouze na druhý případ (tak to funguje třeba v americkém Oregonu). „Aktivní eutanazii nepodporuji. Jestliže se člověk rozhodne zemřít, měl by za to nést odpovědnost. A to dokáže tím, že je schopen aktivního kroku na sobě samém a nenechává ho na lékaři.“

Přesnější představu o tom, jak by asistovaná sebevražda mohla v českých podmínkách fungovat, prozatím nechce prozrazovat. „Já se snažím tyhle detaily veřejnosti dávkovat, důležité je, aby nejprve pochopila základní termíny,“ říká poslanec. Dovede si prý představit, že by výkon neprováděli lékaři, ale jakési specializované týmy fungující pod dikcí ministerstva zdravotnictví nebo soudu. „Chci klást důraz hlavně na to, aby se systém nedal zneužít. Pacient by musel o smrt žádat opakovaně, být příčetný, zletilý, způsobilý k právním úkonům a trpět nevyléčitelnou nemocí,“ zdůrazňuje poslanec. Své tažení za eutanazii nechce uspěchat. Minimálně rok nechá odborníkům a veřejnosti na diskusi, než přinese návrh zákona do sněmovny. V tuhle chvíli pro něj ostatně ani nemá politickou podporu – poslanci ČSSD a ODS jsou rozdělení, lidovci eutanazii jednoznačně odmítají.

Stejně jako se poslanec Šťastný ohání právem pacienta volit, jeho odpůrci často argumentují nedotknutelností Hippokratovy přísahy zakazující lékaři zabíjet. Když však ponecháme osobní etické motivy stranou, vyloupne se jedna mnohem důležitější otázka, na kterou poslanec zatím nemá odpověď. Co by eutanazie pacientům a jejich lékařům přinesla a hodí se vůbec do českého zdravotnictví?


Chci zemřít

Oldřich Veselý býval chlap ze železa. Jezdil závodně na kajaku, miloval pobyt v přírodě a cyklistiku. Ještě po padesátce vyrážel z Prahy pravidelně na víkend na kole na chalupu do Krkonoš. V červenci roku 1998 nedojel – u Sadské ho srazilo osobní auto. Lékaři na ARO pacientovi s podlitinou mozku, zlomeným obratlem, propíchlými plícemi a rozdrcenou nohou dávali minimální naději na přežití. „Vybojoval to a za necelý rok odcházel z rehabilitační léčebny v Kladrubech jen s hůlkou,“ vzpomíná jeho manželka Ivana.

Jenže po nehodě zůstala část mozku nedokrvená a pana Veselého měl problémy s pozorností, zhoršilo se mu logické myšlení i paměť. Někdejší manažer Telecomu náhle nezvládal práci a byl přeřazen na místo dispečera. Začal se stranit kamarádů, protože nestíhal vnímat konverzaci. „Byl silnej chlap, kterej všechno dokáže, a najednou si neuměl poradit s drobnými věcmi,“ vypráví Ivana Veselá, „byl z toho šílenej, trápil se.“ Nakonec odešel do invalidního důchodu. Po několika letech přišla rakovina prostaty. První léčba dopadla úspěšně, ale v roce 2006 se nemoc vrátila a metastázy prorůstaly páteří. Oldřich Veselý umíral.

„Začátkem září 2006 ještě mohl s pomocí dojít na balkon, koncem měsíce už jen ležel. Musela jsem ho přebalovat, bylo to pro něj velmi deprimující. Díky opiátům neměl bolesti, ale nemohoucnost ho užírala. Začal mluvit o tom, že chce umřít, dokonce vymýšlel jak,“ vypráví světlovlasá žena. „Měli jsme doma třífázový proud, tak mě žádal, ať ho na něj připojím. Odmítla jsem to, ale pořádně mě to vyděsilo.“ Naléhání se opakovalo a bezradná manželka zavolala o pomoc do hospice Cesta domů, který jí pomáhal s péčí o umírajícího.

A právě odsud zaznívají zajímavé argumenty proti eutanazii.

„Pan Veselý chtěl po sestrách a lékařce, aby ho zabily injekcí, tak jsem za ním šla nakonec já,“ říká psycholožka Tereza Soukupová, která pracuje pro domácí hospic. „Říkal, že je bezmocný, že život pro něj ztratil cenu. Vysvětlila jsem mu, že i když nemůže chodit, má obrovskou cenu. Pro ženu, která se o něj stará, pro jeho děti, které mohou být s ním. Kdybychom to ukončili, připravili bychom je všechny o čas, který je důležitý,“ naznačuje Soukupová zásadní problém, který eutanazie přináší. „On si to uvědomil a začal plakat. Úleva byla zjevná. Přišla k němu jeho paní, natáhl k ní ruku a pak už to bylo dobré.“ Čtrnáct dní nato Oldřich Veselý zemřel. O eutanazii už nepožádal.


Dobře, tedy přirozeně

Takhle nějak jako Oldřich Veselý vypadají i žadatelé o poslední injekci v zemích, kde na ni mají právní nárok. Podle průzkumů z Nizozemska nebo amerického Oregonu nebývá primárním důvodem žádosti o smrt bezprostřední fyzická bolest, která se dá v dnešní době velmi účinně tlumit, ale spíše pocit ztráty důstojnosti, strach, úzkost z toho, že nemohoucí člověk je svému okolí na obtíž. Odpůrci eutanazie tvrdí, že všechny tyhle projevy se dají vhodnou péčí odstranit a dopřát umírajícímu přirozený odchod ze života. „Lidé volající o pomoc při sebevraždě ve skutečnosti neříkají – nechci žít. Říkají – nechci žít takhle,“ vysvětluje psycholožka Soukupová. „Je potřeba zjistit, co jim chybí, a pomoci jim. Za léta praxe vím, že to funguje, a pokud ne, pak jsou ti lidé pravděpodobně klinicky depresivní – což se dá léčit.“

Hospicové hnutí v české debatě představuje zatím nejsilnější hlas proti eutanazii. A také hlas mimořádně relevantní – právě tihle lékaři a sestry mají totiž největší zásluhy na tom, že se po revoluci umírání v Čechách významně zlepšilo. Hospicová myšlenka spočívá nejen v kvalifikované úlevě od bolesti, důrazu na blízkost pacientovi a respektování jeho přání a rozhodnutí. Především počítá s tím, že při kvalitní péči může být přirozená smrt „dobrá“, že může být pokojným, obohacujícím naplněním života pro umírajícího i jeho blízké. Nejsou to prázdné řeči. Hospicoví zdravotníci takhle vyprovodili tisíce lidí a o dobré smrti dovedou psát knihy nebo dlouhé hodiny vyprávět strhující příběhy.

Hnutí má křesťanské kořeny, takže se proti eutanazii staví principiálně. Pro českou debatu je v tuhle chvíli ale významnější druhá rovina výhrad: eutanazie se prý do Česka zásadně nehodí proto, že zdejší systém se zatím neumí o umírající dobře starat. Odborná paliativní péče v nemocnicích je v plenkách, hospiců je málo, špatně shánějí peníze a na lůžko se tu čekají fronty. Péče o pacienty v jejich domácím prostředí, kde si podle průzkumů přeje zemřít většina Čechů, nefunguje v drtivé většině obcí vůbec a stát ji zatím nijak systémově nehradí. Dotazníky mezi onkology navíc prokázaly, že třetina lékařů neumí své vážně nemocné pacienty zbavit bolesti.

Co to znamená? Že umírající člověk, frustrovaný špatnou léčbou, trpící bolestí, osaměním a pocitem, že je na obtíž, jednoduše bude náchylný žádat o eutanazii. „Jenže to je špatné řešení. Budeme ho zabíjet, místo abychom mu pomáhali. To mě děsí,“ říká vrchní lékařka domácího hospice Cesta domů Marie Goldmannová. Stejný názor jako ona má i ministr zdravotnictví Tomáš Julínek (ODS). „Těžký stav není argument pro eutanazii, ale pro to, abychom se podívali, jak s pacienty zacházíme,“ myslí si ministr, „a u nás je potřeba výrazně zlepšit paliativní péči a léčbu bolesti.“ Jeho zdravotní reformy se prý pokusí narovnat podmínky pro financování hospiců a ekonomickými nástroji motivovat pojišťovny, aby je umírání začalo zajímat. „Společnost stárne a tohle je klíčový úkol,“ dodává ministr.

Asi největší slabinou návrhu poslance Šťastného je skutečnost, že těmhle námitkám neumí čelit. „Myslím si, že nabídka péče pro umírající je u nás na slušné úrovni, a nechystám se iniciovat nějaké návrhy, jak ji zlepšit. Nemůžu stihnout všechno,“ říká poslanec. „Ostatně, i kdyby dobrá nebyla, na mém názoru, že člověk má právo svobodně rozhodovat o svém konci, se nic nezmění.“

Na první pohled to vypadá, že zákonodárce těžce prohrává: každý přece ví, že kvalita zdravotnictví rozhodování pacienta zásadně ovlivňuje. Názor, že v případě eutanazie se hraje především o svobodnou volbu a až na druhém místě o dobré umírání, bychom ale neměli brát úplně na lehkou váhu. Druhý pohled za hranice naznačuje proč.


Život ztratil smysl

Edward Brongersma byl politik, jaký by asi neudělal kariéru jinde než v Nizozemsku. Narodil se v roce 1911 v Haarlemu v rodině očního lékaře, vystudoval práva a živil se jako advokát – dokud mu cestu nezkřížila malá lapálie. V roce 1950 šel na jedenáct měsíců do vězení za pohlavní styk s mladistvým mužem (jeho milenci bylo něco přes sedmnáct, nizozemské zákony ale tehdy stanovily minimální hranici na 21 let). Po propuštění se vrátil do oboru, stal se členem sociálnědemokratické strany a v 60. letech, kdy už se jeho škraloup nebral tak vážně, kandidoval úspěšně do Senátu. Dlouhá léta tu vedl právní komisi a věnoval se i své vášni – obhajobě práv pedofilů, k nimž se sám počítal. Výbušná agenda mu vydržela i v penzi, kdy psal knihy a budoval rozsáhlou sbírku materiálů o sexuálních vztazích dospělých s dětmi, jejíž část později zabavila prokuratura jako dětské porno.

Ať už si o životě Edwarda Brongersmy myslíme cokoli, důležitá je pro nás jiná věc – jeho smrt. V druhé polovině 90. let věkovitého senátora podle jeho vlastních slov přestal bavit život. Přátelé odcházeli, na práci nezbývala energie a slavná éra provokativního aktivisty byla dávno pryč. „Trpím nedostatkem smyslu existence,“ prohlásil Brongersma nějaký čas předtím, než zemřel. Nejprve se pokusil o sebevraždu, ale nepodařila se mu. Pak zašel za svým praktickým lékařem ve vesnici Overseen nedaleko Haarlemu, kde bydlel. Požádal o eutanazii a doktor Flip Sutorius někdejšího senátora, jenž netrpěl žádnou vážnou nemocí, podáním vysoké dávky léků zabil.

Podle pravidel pak lékař eutanazii nahlásil místní prokuratuře. Jako odpověď mu přišla pozvánka k soudu. Regule přijaté počátkem 90. let totiž stanovily poměrně jasná kritéria, kdy lékař smí aplikovat poslední injekci – je-li pacient terminálně nemocný, trpí nesnesitelným a neléčitelným utrpením a o smrt při plném vědomí opakovaně žádá. Zdravý, životem znavený bývalý senátor se do těchhle podmínek nevešel.


Krok od sebevraždy

Ale nevadilo to. První soud vesnického lékaře osvobodil s šalamounským vysvětlením: „Nepřítomnost těžké nemoci neimplikuje, že osoba je zdravá.“ Při odvolání byl sice doktor Sutorius shledán vinným, ale poslední instance mu v roce 2001 neuložila žádný trest. „Soud dospěl k přesvědčení, že Sutorius se přesvědčil s velkým úsilím, že jeho pacient těžce trpí a že jeho utrpení nelze zmírnit. Postupoval v souladu se svým svědomím a zcela otevřeně o tomto případu informoval.“ Doktor se vrátil ke své praxi v Overseenu, kde působí dodnes.

Tenhle případ není zdaleka jediný, který rozšiřuje naši představu o tom, čím vlastně nizozemská eutanazie je. Ulehčení utrpení člověka, který už nemůže vstát ze smrtelného lůžka a zbývají mu jen dny života, je samozřejmě stále dominantní případ. Ale během třiceti let praxe se hranice téhle pomoci značně uvolnily.

V roce 1991 navštívila haarlemského psychiatra Boudewijna Chabota padesátiletá žena, která už pět let chtěla spáchat sebevraždu. Oba synové jí zemřeli, manželství se rozpadlo a ona neviděla jediný důvod proč žít. Lékař se ji opakovaně pokoušel přesvědčit, aby své rozhodnutí změnila, nabízel léčbu farmaky i psychoterapii, ale žena – fyzicky naprosto zdravá – byla neoblomná: pokud jí nepomůže, zabije se sama. Doktor Chabot ji usmrtil. Rozsudek, k němuž nizozemské soudy dospěly po třech letech, byl stejný jako v případě kolegy Sutoria: vinný, ale bez trestu.

A tak bychom mohli pokračovat: pacient usmrcený v raném stadiu Alzheimerovy choroby, tedy několik let před očekávatelnou smrtí. Čtyři další nevyléčitelně nemocní s podobnou perspektivou. Jedenapadesátiletý umělec s čerstvě diagnostikovaným AIDS, který by při vhodné léčbě pravděpodobně několik let neměl vůbec žádné zdravotní potíže. Všechny tyhle lidi poslali nizozemští lékaři na onen svět v rozporu s pravidly, která vláda stanovila v roce 1991 a o jedenáct let později je kodifikovala novým zákonem. A nikdo z asistujících lékařů nebyl potrestán.


Hlavně to hlásit

Nizozemská společnost, která dala světu moderní podobu eutanazie, je zkrátka v jedné věci velmi specifická – otevřenosti si cení víc než striktního dodržování práva. Všechny lékaře, kteří ve sporných případech usmrtili pacienta, zachránilo to, že událost podle regulí nahlásili. Advokáti nizozemského systému se domnívají, že pokud by soud lékaře potrestal, jeho kolegové příště podobnou událost zamlčí a země ztratí přehled o tom, co se v ní vlastně děje. Výsledkem je, že Nizozemsko trestá jen naprosto extrémní porušení pravidel, a to ještě dosti mírně. Když před osmi lety zdravotní sestra z Rotterdamu Lesley Martinová udusila svou nemocnou matku polštářem, šla do vězení na 15 měsíců.

Znamená to tedy, že eutanazie po nizozemsku se zvrhává v nekontrolované zabíjení? Země se jistě pohybuje na tenkém ledě, ale zároveň má docela dobré pojistky, aby jím nepropadla. Společnost je bohatá a zdravotnictví dobře financované, takže příliš nehrozí, že zabíjení terminálně nemocných, kteří podle statistik spotřebují v posledních měsících života polovinu zdravotních rozpočtů, bude motivováno ekonomicky. A druhá důležitá věc: Nizozemsko si stále uchovává systém rodinných lékařů, kteří své pacienty a jejich blízké důvěrně znají. Právě oni provádějí většinu eutanazií a přitom se dál starají o potomky zemřelých, což vylučuje vznik anonymního vraždícího soukolí.

Nizozemsko dlouho čelilo kritice, že zanedbává péči o umírající, nenabízí jim dobrou alternativu, a tak je vlastně vhání do náručí eutanazie. To se ale začalo v druhé polovině 90. let měnit. Vláda přijala ambiciózní program, vybudovala šest paliativních center ve velkých městech, víc než stovku menších hospiců a dala velké peníze na výzkum a vzdělávání lékařů v paliativní péči. Těžko prokázat přímou souvislost, ale faktem je, že od té doby počet eutanazií i asistovaných sebevražd v Nizozemsku celkem znatelně klesl – v roce 2001 představovaly 2,8 procenta všech úmrtí, v roce 2005 o procento méně. „Pozornost věnovaná eutanazii nakonec paliativní péči pomohla,“ říká nizozemský praktik Gerrit Kimsma. „Ty dvě jdou ruku v ruce.“


Vývod, nebo smrt

Nedá se tvrdit, že legalizací asistované sebevraždy se Česko dostane do nizozemské situace. Zdejší právní systém je méně benevolentní a pravděpodobně by vybočení z pravidel mnohem přísněji trestal. Pro českou diskusi tu ale jedno poučení je – jakmile probudíme eutanazii, žije vlastním životem a navzdory řečem o přísné regulaci se nedá úplně odhadnout, kde se zastaví. Může to paradoxně znamenat i to, že se i přes skeptické prognózy péče o umírající zlepší. Ale důležité je nezapomenout, že moderní eutanazie se stala mnohem komplikovanějším projektem, než se obvykle líčí. Z inzerované milosrdné pomoci lidem v posledním tažení se v západní společnosti mění v individualistický nástroj, jak řídit svůj osud do poslední chvíle.

„Když jste takhle nemocný, říkáte si – na co mi to je? Je cena, kterou platím, úměrná zisku?“ ptal se na sklonku života François Swarttouw, další nizozemská celebrita, která volila dobrovolný odchod ze světa. „Když se teď nerozhodnu sám, bude o mně rozhodnuto.“ Ředitel letecké společnosti Fokker, který ve třiašedesáti letech onemocněl rakovinou, prožil život jako solitér a bouřlivák, zvyklý o všem rozhodovat sám. Rozhovor, který dal těsně před svou smrtí, dostal příznačný titulek: „I o smrti se rozhodoval jako podnikatel.“ Právě takových pacientů najdeme mezi západními adepty eutanazie hodně a jejich příběhy dovedou leckoho zviklat víc než filozofická pojednání o nezadatelném právu na volbu vlastního konce.

„Odjížděl jsem do Belgie coby principiální odpůrce eutanazie,“ vzpomíná Ondřej Sláma, specialista na léčbu onkologické bolesti z brněnského Masarykova ústavu. „Když jsem se ale osobně setkal s žadateli o eutanazii, najednou jsem nevěděl, co bych jim řekl.“ Brněnský lékař rok pracoval na špičkové paliativní klinice v Bruselu, kde se občas prováděla i eutanazie. Sláma se staral o tři umírající pacienty, kteří zvolili sebevraždu (tu provedl belgický primář), takže si udělal poměrně dobrou představu o tom, jak uvažují. „V západní společnosti vyrostla generace individualistů, pro jejichž sebepojetí je dlouhé umírání prostě neúnosné,“ vysvětluje lékař. „Staral jsem se o jednu překladatelku z Evropské komise. Bezdětná, noblesní dáma, single, zvyklá celý život sama o sobě rozhodovat. Žena, jejíž sebepojetí stojí na tom, že dobře vypadá, má úspěch v práci, je soběstačná. A najednou má rakovinu, díry v břiše a pod kostýmem vývod stolice, který páchne.“

Český lékař, který má blízko k hospicovému hnutí, prý pochopil, že jeho filozofie doprovázení ke smrti zkrátka není pro každého. „Staral se o ni velmi laskavý personál, paliativní péče v Belgii je výborná. Ale najednou jsem viděl, že to prostě nefunguje. Ona prožila naprosto autonomní život a nebyla zvyklá získávat podporu z lidských vztahů. Její osobní filozofie jí neposkytovala žádné zdroje ani důvody, aby ustála odkázanost na cizí pomoc. Takže eutanazie se v jejím životě jevila jako docela logický krok.“ Sláma si všiml, že belgičtí žadatelé o smrt byli většinou z podobného těsta: bílí, vzdělaní, úspěšní individualisté, kteří žádali o smrt v době, kdy byli ještě při síle. Podobnou typologii pacientů ukazují také statistiky z amerického Oregonu.

Navzdory tomu, že konfrontace se západní praxí nalomila Slámův dříve jednoznačně odmítavý pohled na eutanazii, do české debaty se brněnský lékař zatím zapojovat nechce. Zdejší péče o umírající má jednak k belgické hodně daleko, takže legalizace by byla mnohem riskantnější. A tuzemská diskuse mu navíc připadá nesmyslně polarizovaná. Přesvědčovat jednoho z mála českých očitých svědků, aby se podělil o svůj dnešní pohled na legitimitu eutanazie, ale není tak úplně nutné. Belgická cesta totiž jedno poučení nese i navzdory chybějící pointě: zapomenout na chvíli své kategorické pro nebo proti je pravděpodobně ta nejlepší cesta, jak se v úvahách o smyslu eutanazie dostat o kus dál.


Přidejte opium

Konec lidského života se dokáže proměnit v pořádný etický oříšek i bez eutanazie. Lékaři všude na světě se denně dostávají do situací, kdy je potřeba rozhodnout, zda a za jakou cenu prodlužovat pacientův pobyt mezi živými.


Trochu koňaku?

Jednu z nejkontroverznějších podob dilematu, jemuž se v odborné hantýrce přezdívá „rozhodnutí o konci života“ (end of life decision), ukázal před pár lety globálně diskutovaný případ Američanky Terri Schiavové. Dvaačtyřicetileté ženě z Floridy selhalo při zástavě srdce zásobování mozku kyslíkem a ona pak prožila patnáct let v tzv. vigilním kómatu. Její manžel – proti vůli jejích rodičů a za mohutných protestů americké křesťanské pravice – nakonec prosadil odpojení vyživovací sondy, a tedy smrt pacientky. Podobná dramata se v Česku zatím neřeší. „Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by příbuzní žádali pro pacienta smrt ukončením výživy,“ říká Ladislav Kabelka, primář hospice v Rajhradě u Brna, jednoho z mála českých pracovišť specializovaných na léčbu pacientů v dlouhodobém kómatu. „Většinou se naopak chtějí o svého blízkého starat a doufají, že se jeho stav zlepší.“

Mnohem častějším případem je tzv. ukončení nebo nerozšiřování kurativní léčby. Pacient, jehož stav je beznadějný, medicína vyčerpala všechny možnosti a nedává naději na zlepšení, zkrátka v jednu chvíli přestane dostávat léky, které by prodlužovaly jeho stav, a po nějaké době zemře. (Samozřejmě se nevysazují léky tišící bolest nebo dušnost, ale například antibiotika) Vcelku pochopitelná praxe, která má zabránit úmornému protahování období, kdy už život není k žití, skrývá jednu klíčovou otázku – kdo rozhoduje? V českých podmínkách jsou to takřka výhradně lékaři. Pokud je pacient při vědomí, rozhodnutí by s ním měli konzultovat, pakliže ovšem vnímat nedovede, jsou jedinými arbitry – rodina nemocného maximálně dostává pravdivé informace, ale její názor není ve hře. „Lékař dokáže nejen kvalifikovaněji posoudit situaci, ale také lépe hájí zájmy nemocného,“ myslí si chirurg a právník Lubomír Vondráček, který se zabývá zdravotní legislativou. „Osobně jsem zažil, že za mnou přišli příbuzní s lahví koňaku a říkali, že se vůbec nic nestane, když babička operaci nepřežije.“

To je samozřejmě extrém. Navíc soustředění moci v rukou lékařů má i silné kritiky. A to i mezi významnými lékaři – například bývalý předseda etické komise ministerstva zdravotnictví Jan Payne současnou praxi označuje jako „děsivou“.

Například v anglosaském světě průběh léčby určují především názory nemocného a jeho rodiny. Během let se v tamějším právním řádu uchytil institut takzvaný „living will“, tedy jakýsi notářsky ověřený soupis pacientových přání pro budoucí zdravotní komplikace. Američan nebo Kanaďan, který nechce skončit jako Terri Schiavová, si ve speciálním formuláři dopředu určí, za jakých okolností chce být resuscitován, udržován při životě či léčen a za jakých už ne. Pravomoc rozhodnout může také delegovat na nějakého člena rodiny či jiného zástupce. V Čechách tohle není možné – pokud by člověk takovou žádost sepsal, lékaře nic nezavazuje se jí řídit.


Až umřete, uleví se vám

Rozhodování o konci života vždy zůstává kontroverzní a zastánci protichůdných modelů mají každý své argumenty. Jednu praxi však odsuzují všichni a podle prosakujících náznaků se v českém zdravotnictví občas vyskytuje. Říká se jí terminální anestezie s hlubokým bezvědomím. Laicky bychom ji mohli popsat asi takhle – lékař, který usoudí, že pacientův život už za moc nestojí, podá do kapačky přehnaně silnou dávku opiátů, čímž během několika dní pacienta zabije. Tahle pomalá a nelegální eutanazie má zásadní nevýhodu v tom, že pacient o ní zpravidla není vůbec informován. V lepším případě mu lékař navrhne, že když „bude spát, uleví se mu“. Respektu se podařilo získat o téhle praxi nepřímá svědectví, ale nikoho, kdo by ji otevřeně popsal. Vrchní lékařka domácího hospice Cesta domů Marie Goldmannová ji zažila v nemocnici, kde pracovala v první polovině 90. let. „Lékaři pořádně neuměli řešit těžkou bolest, takže jsme měli pacienty, kteří velmi trpěli,“ vzpomíná lékařka. „Jedna mladá žena s pokročilým bolestivým nádorem říkala, že by raději nežila, a primář se rozhodl jí vyhovět: nasadil rovnou velmi silné dávky neuroleptik a analgetik. V podstatě ji tím v několika dnech zabil. Dneska se mi to zdá šílené, protože kdybych tehdy o léčbě bolesti věděla to, co nyní, asi bychom její potíže vyřešili.“


Eutanazie ve světě
Nizozemsko

Od 70. let soudy tolerují eutanazii i lékařsky asistovanou sebevraždu (LAS), v roce 2002 obojí legalizoval zvláštní zákon. Klientem smí být pouze nizozemský občan.

Belgie
Eutanazii i LAS legalizoval zákon v roce 2002, podle průzkumů je praxe velmi podobná nizozemské.

Oregon
Zákon přijatý v roce 1997 umožňuje pouze asistovanou sebevraždu. Podle statistik o ni požádá několik desítek lidí ročně, celkem dosud zemřely tři stovky pacientů. Jde o jediný americký stát, který LAS legalizoval.

Švýcarsko
Zákon umožňuje existenci soukromých klinik, na nichž se provádí LAS. Na rozdíl od praxe v ostatních zemích nemusí být klientem pouze švýcarský občan, což způsobilo značnou sebevražednou turistiku. Polovina všech klientů jsou údajně Němci.

Albánie
Jediná z východních zemí, kde se dosud prosadila legalizace eutanazie (v roce 1999). O tamější praxi v mezinárodních lékařských časopisech zatím nebyla publikována podrobnější dokumentace.

Austrálie – Severní teritorium
Nejchudší australský stát legalizoval eutanazii v roce 1995, kontroverzní rozhodnutí ale brzy přehlasoval federální parlament. Jedním z důvodů bylo to, že Severní teritorium má početnou menšinu domorodých Austrálců, jejichž zdravotní a sociální situace je velice špatná, takže hrozilo zneužití eutanazie.

Japonsko
Formálně je zatím eutanazie nelegální, ale existují dva precedentní rozsudky z 90. let, které určily kritéria, při jejich dodržení nebude lékař za zabití pacienta trestán.

Velká Británie
Eutanazie byla v poslední době hojně diskutovaná, pokusy o legalizaci však ztroskotaly už v parlamentních výborech. Proti se výrazně staví lékařská obec.


Budu bojovat

Pětatřicetiletý Radek Baudis je pacientem Hospice sv. Štěpána v Litoměřicích. Ve 34 letech onemocněl rakovinou, první léčba byla úspěšná, po roce se ale nemoc vrátila v podobě metastáz v páteři.

Jakou máte zkušenost se zdejším zdravotnictvím?
Strávil jsem tři měsíce v různých nemocnicích a musím říct, že velmi špatnou. Byl to hrozný zážitek. Žádný prostor pro soukromí, mizerná komunikace lékařů, a navíc mi nedávali dostatek léků tlumících bolest, takže to bylo docela utrpení. Doktoři a sestry jsou nekomunikativní, nebaví se s vámi. U vizity doktor utíká. Pustili mě domů s obrovskými bolestmi. Děti se vrátily ze školy a viděly mě svíjet se a plakat. To byla situace, kterou bych nechtěl zažít znovu. Vrátil jsem se domů jako troska.

V hospici se péče zlepšila?
To je nesrovnatelné. Komunikují se mnou skvěle, každý můj problém nebo přání berou vážně. Doktoři, sestry – všichni se zajímají, ptají. Přijdou za mnou několikrát za den, zajímají se, jak se mám, co cítím. Velmi mi pomohli psychicky. Je to tady můj druhý domov. A především mi nasadili dostatečně silné léky, takže nesnesitelné bolesti ustoupily. Mám chuť k jídlu, přibral jsem. To v
nemocničních gigantech neexistuje.

V Česku se momentálně mluví o legalizaci eutanazie. Jaký je váš názor na ni? Dovedete si představit, že byste takovou možnost odchodu ze světa využil?
Jsem rozhodnutý s nemocí bojovat – už kvůli tomu, že mám dvě malé děti, milující manželku. Pořád doufám, že se uzdravím, takže zatím je pro mě taková věc nemyslitelná. Ale kdybych se měl dostat do situace, že budu jen bezmocně ležet a budu na obtíž, mám právo se rozhodnout. Než aby mne děti viděly v bolestech, šel bych do toho. Eutanazie, kdy se mohu rozhodnout sám za sebe – ano, s tím souhlasím.


 

Prof. MUDr. Pavel Pafko Dr.Sc.
15.11.2007 15:52

K tématu eutanazie a článku Petra Třešňáka - "Eutanazie: bezbolestné pokušení"

Je dobře, že byl tento článek napsán. Současně to ukazuje na vývoj myšlení v naší společnosti, protože o eutanazii se, pokud jsme se 2000 let řídili církevními nařízeními, moc nemluvilo. V dobách komunismu byla situace podobná, bylo to tabu. To, že už se v některých evropských zemích o eutanazii mluví, že i u nás se v médiích toto téma objevuje, svědčí o posunu v myšlení lidí. Svědčí o tom i průzkumy veřejného mínění. Více než polovina lidí se k tomu staví pozitivně. Lidé o věci přemýšlejí.

Z článku Petra Třešňáka (z toho, jak neustále cituje různé lékaře) může vzniknout pocit, že eutanazie je věcí lékařů. Podle mého názoru je hlavně filosofickým problémem, kterým by se měl zabývat každý člověk. Protože všichni máme svůj život konečný. Eutanazie není problémem medicínským, ale problémem celospolečenským (podobně jako interupce). Vývoj se ubírá od skupinového myšlení, na nějž jsme byli zvyklí z dob komunismu k prosazování zájmu jedince. Jedná se o jistý individualismus. Nejenom v ekonomickém slova smyslu, ale i v tom duševním.

Existuje evropská úmluva o lidských právech v biomedicíně, která sice eutanazii nepodporuje, ale i z toho, jak je napsaná (Česká republika ji také parafovala) je evidentní, že svobodné rozhodnutí člověka je prioritní. Filosoficky je eutanazie problém zda výše postavím hodnotu lidského života, nebo svobodné rozhodnutí jednotlivce. Z mého pohledu je třeba stavět svobodné rozhodnutí výše. „Nakonec proto se dělala poslední revoluce“ – abychom byli svobodní ve svých rozhodnutích.

Uvedu-li, jakožto příklad, rozhodnutí Jana Palacha o ukončení svého života, v tomto případě vlastní rukou a jestliže my dnes toto jeho konání adorujeme, pak je třeba zaujmout stejné stanovisku k rozhodnutí kteréhokoli jiného člověka. Upřednostňujeme-li svobodné rozhodnutí člověka, pak je samozřejmě ještě také nutné vnímat tuto svobodu jednotlivce jako svobodu, která neovlivňuje svobodu jeho okolí.

Jiná situace je, kdy posuzujeme svobodné rozhodnutí člověka v terminálním stádiu jeho života. Mnozí argumentují tak, že pak už se nejedná o svobodné rozhodnutí, neboť člověk je ovlivněn svým zdravotním stavem, ovlivňujícím jeho vědomí. Určitou alternativou řešení jsou, v některých státech Ameriky respektované písemné instrukce pacienta, tzv. „Living will“, sepsaná jeho vůle o tom, jak s ním má být nakládáno v době, kdy již nebude schopen svobodného rozhodování. Přeci často rozhodujeme o věcech, které budeme dělat, aniž bychom věděli, jak dopadnou. Každý den.

Zastánci paliativní medicíny říkají, že vždy jsou prostředky a možnosti, jak člověku umožnit důstojné zakončení života. Mají naprostou pravdu. Současně se obávají toho, že na základě horší ekonomické situace by mohlo častěji docházet k rozhodnutí o eutanazii. Přece ale víme, že vše je zneužitelné. Jde o to, že v okamžiku, kdy se začne řešit otázka provedení eutanazie, je důležité přemýšlet nad tím, jak to udělat, aby míra zneužitelnosti byla co nejmenší.

Respektujeme-li svobodu člověka a jeho rozhodnutí, pak stojí vedle sebe paliativní medicína i eutanazie jako dvě alternativy. Mnozí lidé je staví proti sobě. To není správné, přeci se vzájemně doplňují, protože jsou lidé, kteří nebudou chtít umřít v hospici a jsou lidé, kteří nebudou chtít eutanazii. Respektuji právo člověka na důstojné odcházení, nevnucuji lidem ani eutanazii, ani paliativní péči. Je třeba dát lidem možnost rozhodnout se dříve, než za ně budou rozhodovat jiní. Chcete-li umřít podle svého, musíte umřít doma. Budete-li umírat v nějaké instituci, budete umírat podle rozhodnutí personálu. Zejména právě v situaci, kdy už sám rozhodnutí nebudete schopen.

Medicína řeší problémy nemocného jednotlivce. Každého zajímá především vlastní osud. Ta svoboda rozhodnutí a ta individualita jsou základem k pochopení a přístupu k tomuto problému.

Vrátím-li se k článku Petra Třešňáka, musím zopakovat, že eutanazie není jen problémem lékařů. Nevažme se stále jen na ně. Jde o řešení základní filosofické otázky zda eutanazii připustit nebo ne. Teprve pak můžeme začít řešit to, jakým způsobem. Jak sestavit komise, kdo by tam všechno měl být atd.

Mnozí často odkazují na Hippokratovu přísahu, avšak většinou o ní mluví lidé, kteří ji v životě nečetli. To je obecný problém. Mnohdy se lidé vyjadřují k věcem, o kterých vědí málo. Tato přísaha byla napsána ve starověku a některé její pasáže dnes budí spíše úsměv.

Mylná je i představa mnoha lidí o eutanazii jako o píchnutí smrtící injekce. Ona i eutanazie se dá rozložit v čase, kdy postupnými zvyšujícími se dávkami určitých látek dojde k ukončení života. Zde se stírá rozdíl mezi eutanazií a paliativní léčbou. Jde o argumentaci. Zvyšujete komfort, ale můžete si přitom myslet, „už aby to měl chudák za sebou“. Jenom vy víte, proč určitou věc děláte.

Ještě je třeba zmínit nemožnost diskuse s vírou. Pokud chcete opírat své závěry o důkazy, tak nemůže s vámi diskutovat člověk, který svá tvrzení opírá o víru, protože věřit můžeme pouze tomu, co nejsme schopni dokázat. Jakmile něco dokážete, přestává to být předmětem víry.

V souvislosti s posledními rozhodnutími politiků - pokud se politici rozhodnou o zrušení diskuse o eutanazii, pak se toto téma stává dalším tabu a všechny argumenty jsou liché.

Nechtěl bych, aby to vyznělo tak, že jsem pro nebo proti. Jsem především zastáncem možnosti svobodného rozhodnutí každého člověka o svém vlastním osudu, pokud svým rozhodnutím


MUDr. Marie Goldmannová

Lékařka (atestace - interna, rehabilitace, paliativní lékařství a léčba bolesti), která pracovala převážnou dobu jako internista a dále jako rehabilitační ambulantní lékař.
K problematice paliativní a hospicové lékařské péče se dostala po vlastní zkušenosti s život ohrožujícím onemocněním.
Od roku 2002 pracuje v domácím hospici Cesta domů, kde je vedoucí lékařkou.
Mezi její další zájmy patří mineralogie, horská turistika, barokní hudba a starší
ruská literarura.

____________________

Vaší práce si nesmírně vážím a za všechny zúčastněné děkuji. Paní doktorko, chci se zeptat: pokud vážně nemocný člověk trpí velkými bolestmi a vy mu pomáháte od bolesti léky, nezmění /neotupí) to člověka natolik, že to přestává být on? Karel Horák ()

Velmi si vážím Vaší otázky. Máte pravdu, že se paliativec pohybuje mezi Scyllou a Charybdou. Vždy se ale snažím respektovat přání nemocného. Pokud mi řekne: bolest mne tak obtěžuje, že bych raději klimbal", řídím se jeho volbou.

 

Musí to být strašné, vidět umírat třeba i maldé lidi, jak tyhle situace zvládáte Vy sama, jako člověk? Používáte sama na sobě některé psychoterapeutické techniky? Připouštíte možnost, že jsou lidé, kteří jsou pro eutanazii skutečně rozhodnuti při plném vědomí a zdravém rozumu? David Knap ()

Máte pravdu: smrt není nic hezkého, dobrého, ani si na ni jako příslušníci lidského rodu nemůžem "zvyknout". Snad jedině žít s vědomím, že se to mne týká také. Samozřejmě, že i lidé s pevným základem jsou ohroženi selháním. Pomoc supervizora, psychologa či psychoterapeuta je důležitá. Pro mne také. Stejně jako opora v mé skvělé rodině. Myslím, že jsou lidé, kteří přes všechny pokroky paliativní medicíny se pro sebevraždu rozhodnou.

 

Z velké části suplujete povinnosti (?) rodiny - jak moc s vámi příbuzní nemocných spolupracují, jak moc jim to umožňujete a jak velkou roli hraje spolupráce/nespolupráce příbuzných při rozhodování o přijetí do hospice?
Marek Švub ()

Hospicová péče se může odehrávat kdekoli: na specializovaném paliativním lůžku, v "kamenném" hospici, a nejlépe (pacienty preferovaně) doma, v péči mobilního hospicového týmu. Ta poslední varianta je pro rodinu nemocného nejtěžší, přesto však se pro ni mnoho rodin rozhoduje. Potřebují však respekt, podporu, uklidnění a "zdravotnický servis" po celých 24 hod....
Pokud rodina nemá síly, je lepší zvolit lůžkový hospic.

 

zajímalo by mne, zajímalo by mne, jak se na hospici dívají pojišťovny/stát. Po nedávných zkušenostech s příbuznými jsem totiž nabyla pocitu, že získat místo v hospicu nebo jakémkoliv nestátním zařízení je bohužel také o známostech. Chápu, že míst je málo ale naprostou většinu LDN považuji za hodně zvrácenou formu trestu za "dožití se". Nerozumím tomu, proč je nestátních zařízení tohoto typ v Čechách pořád tak málo. Děkuji.A.K. Anna Kletenská (anna.kletenska@gmail.com)

Lůžkových hospiců je v ČR k současnému dni 13, dohromady se jedná zhruba o 210 lůžek pro republiku (pro Prahu nyní 26!), což je děsivě málo. Zatím jsou všechny hospice nestátní zdravotnická zařízení, ale s různým zřizovatelem (např. občanská sdružení, Charita, Diakonie, město,...). Smlouvy s pojišťovnami jsou bohužel nastaveny tak, že se z paušálu (tzv. "lůžkoden") nepokryje ani polovina potřebné sumy! Např. hospic v Litoměřicích, kde jsem primářkou, dostává na pac. cca 1100 Kč, ale nezbytně by potřeboval 2300 Kč. Zbytky se shánějí způsobem nedůstojným: prosby o příspěvek měst, granty, dary od firem i soukromníků atd. A co se týče protekce: to se v hospici stát nesmí! Prosím Vás, pošlete stížnost k rukám Asociace poskytovatelů hospic.a paliativní péče, adresa viz web www.hospice.cz a tam zjednají nápravu.

 

Kdo vsechno, kdo predevsim a kdo vubec by se mel debaty o eutanazii ucastnit? A predevsim, na kom by mela byt zodpovednost za rozhodnuti?
Standa Gajer ()

Především by se nemělo stát, aby byl nešťastný, bolavý, utýraný a od blízkých opuštěný nemocný dotazován, zda by nechtěl eutanazii. V téhle situaci ji totiž budu chtít taky. Diskusi, zda eutanazii ano či ne, považuji za nebezpečnou. Precedens ve státech, kde nějakou formu usmrcení povolili, spočívá v plynulém nezadržitelném rozvolnění a překračování pravidel. Navíc se obávám zlaku zdravotních pojišťoven (kvalitní léčba bolesti u umírajících totiž není levná!), které už nyní mají ekonomické nástroje k manipulování s lékaři. Levný pacient = finančně zvýhodněný lékař!

 

Paní doktorko, též se připojuji k obdivu a díkům zato, co děláte, čím se zabýváte. Chci se zeptat, jelikož vím, že vše je především o lidech, zda máte přísnější interní normy pro přijímání lidí pečujících o nemocné? Vždyť přeci i budoucí sestřičky na střední zdravotnocké škole se musí učit vztahu k pacientům - kde vidíte v této souvislosti problém Vy? Děkuji.
Tomáš Ryba ()

Máte pravdu, každý člověk může mít dar k určité práci: někdo s dětmi, jiný s mentálně postiženými, někto se starými. Jsou zdravotníci (a není jich málo!), kteří se smrti vlastně bojí. Proto každý kvalitní ředitel hospice klade důraz na pečlivé pohovory týkající se jednak kvalifikace odborné, jednak pohovory s psychologem, jenž je schopen posoudit osobnostní zralost a motivaci.

 

To já bych se Vás paní doktorko chtěla zeptat, jestli je třeba brát hospice a paliativní péči jako opozici eutanazie? Vždyť vpodstatě na obou stranách jde o umožnění umírajícímu důstojně odejít...
Simona Rybová ()

Teoreticky máte pravdu. Ani ve státě, kde je dost hospiců, skvělý přístup zdravotníků ke všem a navíc dokonalá znalost léčby příznaků, se nedá zabránit rozhodnutí jednotlivce ukončit svůj život. Také ho nijak neodsuzuji. Ale jak k tomu přijdou lékaři, aby je zákon nutil chovat se v rozporu s jejich posláním,celoživotním úsilím a u mnohých hlavně svědomím!? A jak by tento úkon proplácely zdravotní pojišťovny?

 

Dobrý den paní doktorko, máte mé uznání za to, že jste našla sílu a odvahu věnovat se tomuto medicínskému oboru. Jako internista jsem se se smrtí pacientů opakovaně potkal a vždycky to pro mě byla psychicky velmi náročná situace. Když přemýšlím o eventualitě legalizované euthanasie, napadjí mě jako jiné myšlenky o nedostatečné analgetické a jiné péči, ale také si říkám, kdo může po nás lékařích žádat zabití pacienta? Já si nedovědu představit, že bych něco takového udělal. Bohužel to nevím, ale komu chtějí obhájci euthanasie uložit zodpovědnost za provedení takového výkonu? A mají být také nějaké "doporučené postupy", atd. Co si myslíte vy? Zdravím Vás a přeju všechno dobré, J. Kříž
MUDr. Jan Kříž, PhD. (
jkriz@imaging.robarts.ca)

Milý kolego, Vaše uvažování je totožné s mým. Tím by se medicína definitivně změnila z ars na úkonářství. A bavilo by mne, jakou atestaci by VZP u daného výkonu požadovala. Doporučuji ARO...? A jak by asi pojišťovny nastavily bodové ohodnocení. A souhlasím s Vámi v tom, že nás na fakultě moc nepřipravili na fakt, že často budeme mít nad pacientem holé ruce. Kdo z nás není smířen s vlastní smrtelností, má asi s umírajícími pacienty osobní problémy.

 

pani doktorko, je situace, kdy by jste i vy pripustila souhlas s eutanazii?
Frantisek Dohnal ()

Kdyby mne nechali umírat v opuštěnosti, bolestech, poníženou a bez mých nejbližších, tak to nemohu vyloučit. Nemohu však kývnout na žádost o provedení eutanazie mému pacientovi: vždyť tím říkám, že jeho život už nemá žádnou cenu a není hoden žití! Navíc jsem jako lékař povinna umět řešit jeho bolesti.

 

Mnoho toho o hospicech a paliativní péči nevím a tak bych se chtěla zeptat, zda jde pouze o péči, tedy zajištění určitého komfortu, a nebo jde vlastně ještě i o snahu člověka léčit - ttu jeho nemoc, i když je definována jako nevyléčitelná?
Vlaďka Pechlová ()

Ve vyspělém světě můžete potkat tolik hospiců různého typu, že byste jistě našla i zařízení vlastně bez lékařů, s důrazem na laickou péči a svépomoc v obci.Tam však ale rodinní lékaři mají větší pravomoce a autoritu; je běžné, že za svým pacientem jezdí i do hospice.
V naší republice se od začátku snažíme, aby hospicová, tj. paliativní medicína,byla na nejvyšší možné úrovni (dokonce z ní musí lékaři skládat atestaci). Proto i u nevyléčitelných chorob lze stav nemocného na dlouhou dobu velmi dobře stabilizovat, ba zlepšit. Navíc i člověk s nevyléčitelnou nemocí může utrpět například úraz a být kvůli němu operován s dobrým výsledkem. Hospice v ČR jsou dle standardů povinny zaměstnávat dost lékařů - odborníků v nepřetržitém režimu. Mnoho nemocných (průměrně 30%) ještě z hospiců odchází domů, aspoň na nějakou dobu.

 

Chtěl bych se Vás paní doktorko zeptat, jak je to v dnešní době se zakládáním hospiců, jak moc vychází stát či EU vstříct, či jak moc velké překažky jsou kladeny?
Kdo vlastně tyto domy zakládá a kdo je spravuje?
Můžu já se jako jedinec s dalšími lidmi pro věc zapálenými, k něčemu takovému rozhodnout a odhodlat? Děkuji. Radek Klas ()

Vaše důležité a zásadní otázky vyžadují detailní odpověď. Nabízím webové stránky www.cestadomu.cz, tam najít odkaz na poradnu či diskusi, pak můžeme pokračovat.

 

Dobrý den, paní doktorko, před několika lety jsem se stal svědkem smutného případu, kdy člověk v terminální fázi života NELIDSKY trpěl. Detaily jsem popsal i na BLOGu http://hajny.blog.respekt.cz/c/14056/Hle-clovek.html . Neumím říci, zda mohlo jít o selhání lékaře, špatnou komunikaci s okolím, či zda v tomto konkrétním případě opravdu nebylo možné zmírnit bolest tohoto trpícího člověka. I díky tomuto svědectví bych se Vás však rád zeptal, zda v dnešní době skutečně existují prostředky (léky), kterými mírnit bolest umírajících lidí (tj. snažit se o důstojnou kvalitu jejich života až do jeho konce) a zaroveň, zda jsou tyto prostředky dostupné alespoň lidem v prostředí tzv. Hospicové péče. Děkuji za vaši odpověď.
Ing. Martin Hajný (
martin.hajny@seznam.cz)

Je milíto, že jste zažil tak těžké umírání blízkého člověka. Ujišťuji Vás, že se medicíně daří zvládnout bolest do snesitelného stavu v 96 až 97% případů. A těm zbylým lze vždy nabídnout možnost tzv. terminální analgosedace, tedy jakési lehké narkózy, kdy pacient zbytek života prospí, ale život nezkrátíme. Analgetika jsou v ČR každému lékaři v zásadě dostupné.


Vždy mi připadalo divné, že společnost asistuje při porodu, aby mohl nový člověk, který si to možná ani nepřeje, přijít na svět, svoji pomoc ale odmítá, když chce někdo ze světa dobrovolně odejít. Sebevrazi nenachází (pokud nejsou vážně nemocní) u společnosti pomocnou ruku. Nemělo by se v tom něco změnit? Jaroslav ()

Můj názor je od Vašeho odlišný. Mám zkušenosti, že volání po ukončení života je způsobeno selháním medicíny: neřešením bolestí, ponižováním, nerespektováním důstojnosti, opuštěním nemocného....

 

Paní doktorko, jak moc spolupracujete s podobnými zařízeními v zahraničí? Je péče ve vašem hospici srovnatelná s tou zahraniční? Vyměňujete si vzájemně své zkušenosti? Je váš hospic dělen na nějaká oddělení? Radim Bártl ()

Vzory jsme přebrali "zvenka", všichni jsme stážovali v zahraničí. Naprostá většina odborné literatury je zahraniční. Mnohé hospice u nás se už těm zahraničním v podstatě vyrovnají. Ovšem za cenu nesrovnatelně větší zátěže personálu. Mezinárodní konference sledujeme a často i navštěvujeme.


Berete diskusi o eutanazii jako určitý úpadek společnosti, nebo jako určitý krok vývoje? Byť i jen jako mezistupeň? Karel Šiklo ()

Asi záleží na konkrétní společnosti, jak si s tím poradí. Současný stav v Evropě není příznivý pro staré, nemocné a umírající.

 

Dobry den, chci se optat, jestli vedete diskuzi se zastanci eutanazie u jednoho stolu a nebo si pouze vymenujete nazory skze media? Neberte to prosim utocne, osobne jsem za tuto diskuzi velice rad. Dokumentujete napriklad nektere vypovedi, nebo "zkusenosti" vasich pacientu? S podekovanim V. K. V. K. ()

Diskutujeme spolu často i "naživo".

 

Přece když se někdo rozhodne, že už nemůže dál, tak by mu měla být dána možnost důstojného konce. Myslím tím, že především odborník znalý účinků léků může alespoň poradit jak, kdy a co. Přijde mi spíš hrozné, že pak musí použít třeba střelnou zbraň, nebo užije preparáty, jež mu přivodí další hrozná muka. Je bezpochyby ohromné co pro druhé děláte, ale je to pokus nasytit bochníkem chleba na celý týden dvanáct dětí. Ale abych se na něco i zeptal - pořádáte třeba i nějaké semináře, nebo přednášky i pro již hotové zdravotníky a zdravotnice?Ivan Musil ()

Podívejte se prosím na naše stránky www.cestadomu.cz, tam jsou náměty seminářů.


Mám blízkého člověka - babičku, které trpí bolestmi od rozpadajících se krčních obratlů a také v kolenou díky endoprotézám, mnohokrát jsem ji viděla plakat a už i dokonce přát si smrt, zkoušela jsem sehnat jí pomoc v centrech léčby bolesti, ale to nejbližší je poměrně dost vzdáleno a čekání na objednání také není nejkratší. Praktický lékař jí předepsal léky po nichž se jí točí hlava, z dalších má nevolnost... Skutečně lze paliativní péči dosáhnout toho, že člověk zažije třaba týden bez bolestí? A nebo je to o učení se žít s bolestí, jak jsem si vyhledala na internetu? Nina Zeka ()

Najděte si www.cestadomu.cz, tam poradnu, odpoví Vám lékař konkrétně.

 

I můj dík patří Vám. Pořád je to vše o lidech a proto je třeba znát názory druhých a o věci diskutovat. Rozhodně však k věci. S eutanazií souvisí i možnost pacienta odmítnout další léčbu, jak se na toto díváte Vy paní doktorko?
Jaromír Kopka ()

Pacient má právo rozhodnout! musí však mít dost pravdivých informací, vědět je včas, co mu přinesou a za jakou cenu; a pak může svobodně určit, které nepříjemné metody chce ještě podstoupit a kdy už chce jen být se svými blízkými, bez bolestí, v klidu a bez stressu.



-> Zpět

Linka