25. 05. 2008, Co bych napsala doktorům do své závěti
Martina Riebauerová
Zdroj: MFD. Přečteno: 1283x
Viděla jsem umřít svou babičku. Zemřela doma a v náručí své dcery. Když v poslední nevyléčitelné fázi rakoviny náhle ztratila vědomí, má matka přivolaným lékařům sdělila: „Už ji neoživujte, prosím.“
Možná v té době lékaři nejednali zcela podle předpisů, možná ji měli správně převézt do nemocnice a zkusit napojit na hadičky. Popravdě nevím, je to už mnoho let. Ale myslím, že babička zemřela právě tak, jak by si přála.
Dnes, skoro dvacet roků poté, se chystají nové předpisy: pacienti si budou smět sami předem rozhodnout a sepsat, co mají lékaři dělat v situacích, kdy oni už k tomu nebudou schopni říct nic.
Říká se tomu living will, tedy vyjádření přání žít, či naopak. Přání být napojen na hadičky, nebo vůbec nenapojen, případně odpojen.
Protože přesně to je největší dilema dnešní medicíny schopné udržovat tělesné funkce libovolně dlouho: nenasazení léčby, která by už nebyla účinná, a vysazení léčby, která už je marná.
„Já, níže podepsaný, při plném vědomí říkám, že ocitnu-li se na hadičkách, neschopen o sobě rozhodovat a s minimální nadějí na další normální život, přeju si odpojit a zemřít...“ Třeba tak nějak může začínat dopis lékařům a já přemýšlím, jak by zněl ten můj. Sedím nad prázdným papírem a připadám si jak u maturitní písemky. Nechtěla bych umřít opuštěná, nechtěla bych, aby to bolelo, nechtěla bych při tom být špinavá... Tohle však doktorům v rozhodování asi moc nepomůže. Takže co dál?
Viděla jsem muže, který umíral v hlubokém bezvědomí dlouhých šedesát dní. Rodina mu na jipku nosila cédéčka s jazzem, který měl rád, sestřičky na něj mluvily, když hleděly do jeho nepřítomných očí. I v kómatu prý mozek ještě může vnímat příjemné podněty. Slyšela jsem vyprávět příběh mladé dívky, která už byla podle všech známek takřka mrtvá, a přesto se po mnoha týdnech probrala... Takže? Vážně a nikdy žádné hadičky? Co já dnes vím! A tak sedím a nedokážu napsat nic.
Dokázala by si nějakou závěť napsat dopředu moje babička? A Ariel Šaron, bývalý izraelský premiér, kterého drží dva a půl roku na přístrojích, ačkoli de facto nežije? A poslechli by ti doktoři vůbec? Slyšela jsem, jak se jeden ptal: „Co když mladý muž uvidí někoho po bouračce na vozíku, sepíše liwing will, že než tohle, to radši nic, a pak sám ochrne? Platí jeho vůle i s odstupem?“
Možná mě teď budou chtít někteří kamenovat, ale řekla bych, že žádost o eutanazii je daleko průzračnější způsob, jak projevit přání zemřít, neboť je vysloveno za plného vědomí, „tady a teď“.
Zkrátím to trápení nad papírem, má závěť bude taková: Já, níže podepsaná, si přeji lidské zacházení a zavolání rodiny, až mi bude nejhůř. A pokud jde o samotný konec života, takhle dopředu si nic objednat neumím. O něm ať, nebudu-li moci já, rozhodnou schopní a soudní lékaři, kterým důvěřuji, a mí nejbližší, které miluji.