06. 08. 2008, Odpůrci eutanazie nevěří lékařům
Pafko
Zdroj: mfd. Přečteno: 1675x
Pafko/ Problematiku eutanazie lze probrat v tisku vyčerpávajícícm způsobem jen obtížně. Pan profesor Šipr vyjádřil svůj odmítavý postoj k ní v článku „Sporné vyhlídky na důstojnou smrt“ (MFD 31. 7.). Osobní názor jistě nelze autorovi upřít. Nemohu však souhlasit s jeho argumentací.
Předně eutanazii neobhajuji, jak píše autor, „pouze ji obhajují lidé s falešnou představou, že zdraví je více než život“. Tyto dvě kategorie málokdo porovnává v obecné rovině. Přece snad každý byl v životě nemocen (ztratil zdraví) a o nadřazené hodnotě života nepochyboval.
V otázce eutanazie je vhodnější porovnávat hodnotu života s hodnotou svobodného rozhodnutí jeho nositele. Známe mnohé příklady jedinců, kteří nadřadili hodnotu svého svobodného rozhodnutí nad hodnotu svého života, a některé z nich dokonce obdivujeme. Ulice a náměstí nesou jejich jména. Stejně jako u žádosti o eutanazii musíme pečlivě zvažovat, s kým souhlasit při respektování jeho vůle, a s kým ne. Žádné obecné stanovisko pro či proti neexistuje.
Častým argumentem odpůrců eutanazie je její možné zneužití. To označuje pan profesor za „nedorozumění“, protože zneužít lze podle něj „jen dobré věci“, zatímco eutanazie je prý sama o sobě špatná, stejně jako „vražda, krádež nebo znásilnění“.
Jak víme, využít a zneužít lze vše, na co lidský duch přišel, od kuchyňského nože po atomovou energii.
Vždy záleží na postoji posuzovatele. Ani vražda nemusí být všemi vnímána jako „špatná“. Všichni známe případ bratří Mašínů, kteří ukradli peníze člověku, který je přepravoval, a zavraždili ho. Přesto by je část společnosti viděla ráda se státním vyznamenáním. Byla vražda Heydricha odsouzeníhodná? Jak je vidět, i posouzení vraždy musí být spojeno s hodnocením všech okolností, které k ní vedly. Nejinak je to u eutanazie.
Při respektování svobodného rozhodnutí u žádosti nemocného o eutanazii je nutné mít na paměti také svobodné rozhodování těch, kteří by žádost posuzovali. Ti si nepochybně budou vědomi možnosti moderní medicíny i možného negativního vlivu deprese na rozhodnutí pacienta, o kterém pan profesor píše.
Jistě lze pochybovat o jejich schopnostech. Nevěřit ve správnost jejich rozhodnutí však znamená nevěřit ani dnes lékařům, kteří bez nadsázky rozhodují o životě a smrti nemocných (např. koho ještě operovat, a koho už ne). Uvědomujeme si to?
Obava, že by o eutanazii požádali lidé, jejichž vědomí je zastřeno jejich zdravotním stavem, podle mého názoru neobstojí. Žádost by měla být akceptována dříve, než tento stav nastane, a vždy na základě opakovaných pohovorů. Například v USA se nemocný předem vyjadřuje k tomu, které výkony si nepřeje, aby mu byly prováděny, i kdyby si zdravotní personál myslel, že ho tím zachrání (tzv. living will). Jde vlastně o formu pasivní eutanazie.
Pokud jde o aktivní eutanazii, představují si ji laikové jako situaci, kdy někdo pacientovi něco píchne a tím přivodí jeho smrt. Méně laiků již uvažuje o asistovaném umírání, případně o možnosti rozložení jednorázového aktu do několika dnů.
Nemyslím, že zastánci eutanazie jsou společnosti nebezpeční, jak píše autor. Mnozí by je mohli srovnávat se zastánci interrupcí, jejichž odpůrci také mluví o ukončení života. Na rozdíl od eutanazie navíc bez souhlasu plodu, o jehož život jde. Se zastánci eutanazie je třeba vést dialog na základě věcné argumentace, která by neměla být spojena s předem jednoznačným postojem diskutujícího.
O autorovi| Pavel Pafko, přednosta III. chirurgické kliniky 1. LF UK