20. 02. 2010, Boris Šťastný: Radiofórum
bš
Zdroj: čro. Přečteno: 1224x
rozhovor na ČRo
Moderátor (Jan Bumba):
Já teď zvu do vysílání poslance ODS Borise Šťastného, který usiloval o začlenění zákonů, které by za jistých podmínek povolovaly eutanázii, do české legislativy. Dobrý večer.
Boris Šťastný, poslanec PS PČR (ODS):
Dobrý večer.
Moderátor (Jan Bumba):
Pane poslanče, jak dopadla vlastně vaše snaha o uzákonění eutanázie v Česku?
Boris Šťastný, poslanec PS PČR (ODS):
Já bych hned na úvod řekl, že mně strašně vadí a je obrovskou chybou, že novináři a kvůli tomu, bohužel, i veřejnost, zjednodušují pojem eutanázie. Eutanázie je obecný pojem pro mnoho aktů, které směřují k vysvobození pacienta. A můžete si pod etutanázií představit mnoho různých činností. A dokonce mohu říct, že i v České republice eutanázie již v této chvíli je legální mnoho a mnoho let. Je to v podstatě revers. Každý pacient může odmítnout poskytnutí léčby. A už to samotné je eutanázie. Já bych byl rád, aby média hovořila v tomto velmi přesně. Já jsem usiloval o dvě věci. Všechny naše snahy by měly směřovat k posílení práv pacientů. Tou první věcí je zavedení takzvaného living will. To znamená toho, aby pacient mohl dát souhlas k poskytování nebo neposkytování zdravotních služeb pro případ, že takový souhlas už nebude moci dát. Příklad. Autonehoda, pacient v kómatu. Který nemůže dát rozhodnutí o tom, jak se s ním má zacházet dále. Tou druhou věcí, o kterou já jsem usiloval, bylo to, abychom otevřeli samotnou debatu o asistované sebevraždě. Ale to je debata na mnoho a mnoho let dopředu.
Moderátor (Jan Bumba):
To znamená, že byste tedy pouze zahajoval debatu?
Boris Šťastný, poslanec PS PČR (ODS):
Není to pravda. Říkám. To první, to znamená living will, se podařilo zařadit do zákona o zdravotních službách. Tento návrh šel v návrhu zákonů Ministerstva zdravotnictví. Bohužel tyto zákony vlivem nestabilní politické situace, neexistující většiny ve Sněmovně, zůstaly ve vládě a nedostaly se k projednání do parlamentu. Ale lze očekávat, že ihned na počátku příštího volebního období do parlamentu přijdou a bude na nich politická shoda. Čili ten první krok máme před sebou. A vyjde v horizontu jednoho, dvou let nejpozději.
Moderátor (Jan Bumba):
Co je pro vás, pánové, jako pro lékaře a lidi, kteří se zamýšlejí vůbec nad tímto tématem, v otázce, prosím, dovolte mi teď to zjednodušení, eutanázie, nepřekročitelné? Třeba aktivní účast lékaře na tomto procesu, pane Payne?
Jan Payne, 1. LF UK:
Lékař je v takové zvláštní situaci v posledních padesáti letech, dejme tomu zhruba, protože tradičně platilo pravidlo Hippokratovy přísahy neškodit. Nebo přesněji, v některých situacích dokonce samozřejmě prospívat. Ale od té 2. světové války, kdy se ukázalo zneužívání medicíny a z mnoha dalších důvodů, máme zavedený princip úcty k autonomii pacienta, k respektování autonomie pacienta. A tyto dva principy se mohou dostat do konfliktu. A lékař na jedné straně musí dělat maximum dobrého pro toho pacienta. Myslí si, že by pacient mohl žít a musí se snažit. A musí potlačit ty pocity, že už by to nemělo cenu. Ale na druhé straně zároveň tady má ten princip, že musí ctít svobodnou vůli pacienta, který chce zemřít.
Moderátor (Jan Bumba):
A jak se dají vybalancovat tyto dva, tyto dvě protichůdné věci?
Jan Payne, 1. LF UK:
Nedají se vybalancovat. Je to taková, je to opravdu obrovské břemeno pro lékaře. Je to věc konkrétního, momentálního rozhodnutí. Vyžaduje to schopnost umět se v konkrétních situacích rozhodovat. Rozhodovat se správně. To popisuje už Aristoteles a potom mnoho, mnoho dalších filosofů. Já jsem o tom také opakovaně psal. Kdyby někdo, ta se nedá naučit, ta se nedá nacvičit. Kdyby někdo se chtěl zeptat, jak vypadá ta schopnost, já bych řekl, asi čisté srdce.
Moderátor (Jan Bumba):
Pane Šťastný, jaký je váš pohled na to, co by se rozhodně povolovat nemělo?
Boris Šťastný, poslanec PS PČR (ODS):
Je to velmi jednoduché. A tu debatu si zjednodušme. Eutanázii můžete rozdělit na vyžádanou a nevyžádanou a aktivní a pasivní. Nevyžádaná znamená, že pacient o ni nežádá. Že dojde k rozhodnutí někoho jiného, třetí osoby. To zásadně, zásadně odmítám. Pak je vyžádaná. A to znamená, že pacient si něco přeje. A pokud si to přeje, tak si může přát, aby aktivně došlo k nějakému úkonu. To znamená například, aby mu byl podán nějaký lék milosrdenství, mám-li to říct v uvozovkách. A nebo aby lékař nekonal. Takzvaná pasivní vyžádaná eutanázie. Ta už je legální, to je revers. Ta už dneska funguje v České republice a ve většině vyspělých zemí. A čili já zásadním způsobem jako pravicový politik v boji za posílení práv pacienta, při rozhodování o jeho životě a zdraví, zásadně odmítám jakýkoliv zásah třetí osoby do čela toho procesu. Proto říkám, že je možné uvažovat v budoucnu o pomoci pacientovi na základě jeho rozhodnutí a jeho přání. A nikoliv nikdy rozhodnutí třetích osob.
Moderátor (Jan Bumba):
Pane docente Payne, vy jste chtěl reagovat? Prosím už jen velice krátce.
Jan Payne, 1. LF UK:
Ano. Velmi stručně. Je potřeba u těch vyžádaných, to je voluntární. Opakem toho je také involuntární. V anglosaském světě je možné, že i když pacient výslovně neřekne, tak se respektuje vůle jeho blízkých, protože oni řeknou, v takovéto situaci by si ten náš ten a ten nepřál žít. Mimochodem k tomu livingvil. V mnoha zemích se zavádí místo toho rozhodnutí pacienta o tom, kdo bude rozhodovat v těchto kritických situacích. Protože do té livingvil se nedá napsat všechno. Byl bych rád, kdyby do naší legislativy se dostalo toto a nejenom ta livingvil. Protože to už je hodně stará věc. A bylo by dobré být up to date.
Boris Šťastný, poslanec PS PČR (ODS):
No, pěkně to zaznělo.
Moderátor (Jan Bumba):
Pánové, já vám oběma děkuji, děkuji za rozhovor. Jan Payne z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, předseda Společnosti lékařské etiky a poslanec ODS Boris Šťastný.