01. 04. 2011, MFD: Neléčit neléčitelné, ale umožnit laskavé dožití
rozhovor
Zdroj: mfd. Přečteno: 952x
Téma eutanazie u nás v současnosti není politicky únosné, nicméně diskutovat se o něm musí, říká Jarmila Drábková, odbornice na resuscitační a intenzivní péči Cesta bude dlouhá a musí být podložena zákonem. Tak vidí situaci doc. MUDr. Jarmila Drábková,CSc. z Oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče ve Fakultní nemocnici v Praze-Motole.
* Jako v případě Terri Shiavo?
Ano. Tento jediný případ z USA, kdy manžel pacientky setrvávající patnáct let v trvalém vegetativním stavu požádal o zastavení umělé výživy, rozbouřil média i seriózní představitele státu či církve k rozporuplným prohlášením!
* Jaký pohled na toto téma převládá ve světě dnes?
Téma je stále otevřené. Závisí nejen na pacientech s jejich přáním, ale i na lékařích - a jsou tací, kteří se k těmto aktivitám nehlásí, nepropůjčí, a tací, kteří své svědomí s odborně asistovanou sebevraždou a smrtí sladí. Ve všech případech musí jít o vyřčené přání pacienta, který je sdělí opakovaně a rozhodně a požádá o jeho vyplnění lékaře. Nesmí jít o divokou, nevyžádanou eutanazii bez přání pacienta.
* Diskusí bude patrně přibývat s tím, jak přibývá starých lidí.
Problémům pacientů se subjektivně nepřijatelnou kvalitou života se mají věnovat odborníci v paliativní medicíně. Ti musí zaručit, že pacient nebude ani v závěrečné fázi života trpět hlady, žízní, bolestí a stresem. Pokud nejsou pacienti v domácí péči nebo hospicech, mají být přijati nikoli na drahá akutní lůžka, ale na nemocniční lůžka dlouhodobé péče. I zde zdravotnický personál poskytuje odpovídající komfortní péči včetně potřebných dávek tišících léků. Poskytnou tím laskavé dožití a nebude docházet k distanazii - k technicky umělému zadržování a oddalování přirozené smrti. Bylo by také dobré finančně a zdravotnickým vybavením podpořit rodiny, které se o své nejbližší starají v domácím a rodinném prostředí.
* Jak by řešili čeští lékaři situaci pacientů, jako byla Terri Shiavo?
V roce 2010 se osmnáct odborných společností shodlo, že u pacientů, u nichž další léčba nemůže vést k záchraně života, je možno přejít na paliativní léčbu, která neléčí neléčitelné, ale zabraňuje bolesti a utrpení, vytváří důstojný komfort. Rozhodnutí je na lékařích daného oddělení. Je vhodné, ale ne povinné o tom předem informovat rodinu (pacienta pro jeho těžkou mozkovou poruchu nelze). Samozřejmě, vždy jde o zásadní a individuální rozhodování.
* Je u nás doba zralá na uzákonění eutanazie?
Teď to není téma politicky únosné. Ve společnosti, která ekonomicky chudne, se k podobným myšlenkám ihned připojí úvahy, kdo by měl být tím druhořadým, jenž je zbytný a nepřínosný. V solidárním zdravotním pojištění na nákladnou péči totiž přispívají jiní, kterých se téma, zda být živ, či odejít, v dané chvíli vůbec netýká. Je tu i hrozba nepřímého zneužití. Závažně nemocní, depresivní, snadno zranitelní a osamělí senioři by mohli být psychicky tlačeni společenskou či rodinnou atmosférou k odchodu a lékař by jejich názor přijal a dal se k tomu získat. U nás, za současné ekonomické i morální korupce a mafiánství by nebyla tato možnost vyloučena.