Nově je tento institut konkretizován (a dlužno říci, že i omezován a formalizován) zákonem o zdravotních službách. Existence tohoto institutu byla bude zdrojem nočních můr mnohých lékařů. Z podstaty věci se totiž respekt k přání pacienta dostává do kolize s povinností lékařů, k níž jsou celoživotně profesně vedeni – s povinností léčit. V právní praxi nemůže být jednostranně favorizován ryze medicínský pohled, jak lze dovodit i z judikatury českého Ústavního soudu. Ten se již před více než deseti lety, v kauze ústavní stížnosti ohledně neoprávněného zdravotního transportu, přihlásil k tezi, že lékařskou diagnózu nelze stavět nad právo. Právo odmítnout léčbu...

Jestliže pacient odmítne léčbu, která může zachránit jeho život, a lékař je povinen jeho rozhodnutí respektovat, neobejde se taková situace bez jisté traumatizace lékaře.

Ilustrací budiž reálná kauza řešená kanadskou justicí. Pacientka (svědkyně Jehovova) byla ve vážném stavu při částečné poruše vědomí přijata po dopravní nehodě do nemocnice. Tam u ní objevili kartičku, že odmítá transfuzi či použití jakýchkoli léků vyrobených z krve. Její dcera následně potvrdila, že matka si skutečně krevní převod nepřeje. Zdravotní stav pacientky se ale zhoršoval a hrozila její smrt.

Za této situace lékař považoval za nutné léčit pacientku podle svého nejlepšího vědomí a předem odmítanou léčbu provedl. Pacientka přežila a následně podala žalobu na finanční odškodnění – a uspěla.

Kanadský soud dospěl k závěru, že pacientka měla právo léčbu odmítnout a náboženské ohledy mohou mít pro její rozhodování větší váhu než život samotný, jakkoli bývá označován za posvátnou hodnotu. Není bez zajímavosti, že ke shodnému přístupu se v rámci diskuse, konané na podzim loňského roku v rámci konference na půdě Nejvyššího soudu, přihlásilo i několik českých soudců.

Je pravděpodobné, že obdobné kauze bude dřív či později čelit i česká medicínská a právní praxe. ... a povinnost neléčit Podle nové zákonné úpravy nebude možno dříve vyslovené přání respektovat tehdy, pokud bude nabádat k takovým postupům, jejichž výsledkem bude aktivní způsobení smrti. Respektive také tehdy, pokud byly v době, kdy poskytovatel neměl k dispozici dříve vyslovené přání, započaty zdravotní výkony, jejichž přerušení by vedlo k aktivnímu způsobení smrti.

Možnost nerespektovat dříve vyslovené přání by tedy neměla dopadat na pasivní "způsobení" smrti neposkytnutím vitálně indikované péče. Česká právní doktrína dlouhodobě dovozuje právní přípustnost pasivní eutanazie na přání pacienta (Petr Šustek, Tomáš Holčapek: Informovaný souhlas, ASPI 2007).

Zdánlivě by tuto možnost vylučovala důvodová zpráva k zákonu, podle které se aktivním ukončením života rozumí nejen podání smrtelné dávky jedu, ale také odpojení od přístrojů. Mnoho českých novinářů ostatně referovalo o nové právní úpravě právě v tomto duchu. Důvodová zpráva však nemá sílu zákona, přičemž podle Úmluvy o biomedicíně nelze uplatnit na výkon práv pacienta žádná omezení kromě těch, která stanoví právě zákon.

Oba připravované komentáře k novému zákonu by proto měly být, jsou-li mé informace správné, založeny na myšlence opačné: odpojení pacienta od přístrojů nelze chápat jako jeho nepřípustné aktivní usmrcení. Nikterak nezastírám, že i já budu spoluautorem jednoho z těchto komentářů a že jej budu psát z pozic liberálního právníka a odpůrce paternalismu.

Hledání hranic

I Evropský soud pro lidská práva uznává, že jedinec má právo sám rozhodnout o možnostech ukončení svého života, byť to ještě pro stát neznamená, že mu musí zabezpečit důstojnou smrt za všech okolností. Naopak, stát má bránit možnému zneužití a přijmout opatření zajišťující, že rozhodnutí ukončit život koresponduje s vůlí dotyčného.

Při vytyčování těchto hranic nám může být příkladem soudobá kauza z nedalekého Německa. Jednasedmdesátiletá žena upadla do vegetativního stavu způsobeného masivním krvácením do mozku. V rozporu s dříve vysloveným přáním ji vedení LDN odmítlo nechat zemřít. Po dobu pěti let ji naopak v kómatu ponechalo napojenou na přístrojích, přestože v tomto případě nebylo možné očekávat zlepšení zdravotního stavu nemocné.

Na radu právního zástupce (předního německého ochránce práv pacientů) se rodina rozhodla nedůstojný život ukončit sama přestřižením vyživovací sondy. Dcera byla poté obviněna ze zabití. Byla však zproštěna obvinění s tím, že se "chybně" řídila radou právníka.

Právní zástupce sám byl nejprve odsouzen, později však byl rozsudek nad ním zrušen, neboť jednal v nejlepším zájmu pacientky: žena za svého života jasně deklarovala, že si nepřeje být udržována při životě pomocí přístrojů. Ministryně spravedlnosti rozhodnutí soudu přivítala a označila je za vítězství svobodné vůle pacienta a důstojnosti v souvislosti s umíráním a smrtí.

O autorovi: MICHAL RYŠKA soudce, Autor (* 1973) je soudcem Krajského soudu v Brně.   Mladá fronta DNES