03. 03. 2014, zemřít se souhlasem rodičů
x
Zdroj: Respekt. Přečteno: 811x
Belgie se stává světovou laboratoří eutanazie
„Když jsem se podíval do zrcadla, byl jsem ze sebe znechucený. Nový hrudník vůbec nesplňoval má očekávání a penis vypadal jako zmetek. Nechtěl jsem, aby ze mě byla zrůda,“ vysvětloval novinářům v září 2012 belgický transsexuál Nathan Werhelst. Operace, která mu krátce předtím změnila pohlaví z ženy na muže, se podle něj nepovedla. To se občas stává a pouze nespokojenost by mu mediální pozornost nepřinesla. Werhelst se ale rozhodl svou situaci vyřešit radikálně. Zašel k lékaři a požádal, aby mohl legálně zemřít, protože prožívá neúnosné psychické utrpení. Jeho žádost byla schválena. Na konci září 2012 uspořádal jinak zdravý čtyřicátník poslední večírek pro přátele, podávalo se šampaňské a připíjelo na zdraví. O týden později dostal Nathan Werhelst od lékaře injekci s vysokou dávkou sedativ, která ukončila jeho život.
Jeho případ je jeden z těch, které se dnes v Belgii často připomínají. V zemi, která eutanazii legalizovala v roce 2001, nejen rychle stoupá počet lidí, kteří si ji vybrali jako způsob svého odchodu ze světa. Především se uvolňují kritéria, podle nichž lékaři její oprávněnost posuzují. Minulý týden se Belgie stala první zemí světa, kde mohou o smrtící injekci požádat i děti. Dvě obavy
Princip eutanazie bývá někdy mylně vykládán jako něco, co se beztak tajně děje ve všech nemocnicích světa. Není to přesné. Vysazení léčby nebo odpojení od udržujících přístrojů se skutečně provádí všude a bývá akceptováno jako způsob, jak neprodlužovat zbytečné utrpení nemocných. Eutanazii, při níž lékař nitrožilně aplikuje pacientovi smrtelnou dávku sedativ nebo svalových relaxantů, ale běžně neuvidíme. Jen ve třech zemích světa za ni nehrozí vězení – v Nizozemsku, Lucembursku a právě v Belgii.
Debata o legalizaci tady začala koncem tisíciletí. Belgie bývala silně katolická země, ale od poloviny 20. století tu církev rychle ztrácela vliv. Zavedení eutanazie mělo silnou podporu veřejnosti a to platí dodnes – podle posledních průzkumů souhlasí tři čtvrtiny populace s jejím aktuálním rozšířením pro děti.
Odpůrci z řad církví, křesťanskodemokratických politiků a části lékařů či bioetiků od počátku varovali hlavně před dvěma věcmi. Pacientovo volání po eutanazii často odráží fakt, že o něj není dobře postaráno – trpí depresemi, špatnou léčbou bolesti nebo má pocit, že je na obtíž. Umožnit mu odchod ze světa tak de facto znamená nahradit zkvalitňování péče zabíjením. Belgie se téhle možnosti snažila předejít tím, že zároveň s legalizací eutanazie přijala zákon posilující paliativní péči, která mírní symptomy umírání. Její hospice a paliativní oddělení dnes skutečně patří k evropské špičce.
Druhému riziku se v debatě často přezdívá princip „kluzkého prahu“. Kritici tvrdí, že zatímco na začátku bývá eutanazie prezentována jako humánní východisko pro smrtelně nemocné pacienty, kteří trpí nesnesitelnými bolestmi a zbývá jim pár týdnů života, kritéria pro poskytnutí téhle „služby“ mají tendenci k rozvolňování. Z milosrdenství pro nejtěžší případy se stává široce dostupné právo na snadnou sebevraždu pod dohledem lékaře. A tyhle obavy se v Belgii částečně naplňují.
Sbohem a květináč
Počet provedených eutanazií v zemi stoupá. Zatímco první rok platnosti nového zákona (2002) zvolilo injekci necelých tři sta lidí, v roce 2012 už jich bylo 1432. Jde o dvě procenta všech ročních úmrtí v zemi. „Nedá se říct, že by se člověk s eutanazií setkával denně, ale ve společenském povědomí je to už běžná věc, volba, která nikoho nepřekvapí,“ vysvětluje do telefonu místní novinář Dirk de Wilde. Odchod ve vlastní režii zvolil například populární belgický spisovatel Hugo Klaus v počátečním stadiu Alzheimerovy nemoci nebo laureát Nobelovy ceny za medicínu Christian de Duve, který trpěl rakovinou.
Pacienti v závěrečném stadiu onkologické nemoci tvoří nejčastější skupinu žadatelů. Podle pravidel ale mají právo na eutanazii i lidé, kteří prožívají „nesnesitelné fyzické a psychické utrpení“ – aniž by byli smrtelně nemocní. Právě tyhle případy vyvolávají největší vášně a kritikům slouží jako důkaz toho, že systém se nebezpečně vymyká kontrole.
Kromě výše zmíněného transsexuála vzbudila rozruch třeba smrt jednovaječných dvojčat Marka a Eddyho Verbessemových. Nerozluční sourozenci se narodili jako neslyšící a jejich vrozená genetická vada je po čtyřicítce začala připravovat i o zrak. Když přestali vidět na čtení, rozhodli se oba najednou zažádat o eutanazii – s odůvodněním, že se slepotou ztratí samostatnost a jejich život se změní v utrpení. Mezi dalšími belgickými adepty eutanazie najdeme třeba lidi s těžkými depresemi, oběť zneužívání s mentální anorexií, vězně strádajícího dlouhodobým pobytem za mřížemi nebo sexuálního devianta. „Můj život nemá absolutně žádný smysl,“ vysvětlil svou žádost letos v lednu Frank van den Bleeken, pachatel série znásilnění z devadesátých let žijící trvale v psychiatrické léčebně. „Místo mě by sem mohli postavit květináč a vyšlo by to nastejno.“ Jeho žádost se zatím posuzuje.
Etický spor o to, zda zoufalství skutečně stačí jako jediný důvod k lékařsky asistované a ze zdravotního pojištění placené sebevraždě, v Belgii doprovází ještě praktická pochybnost. Ve zdejším systému dobrovolné smrti má až příliš velkou moc jeden člověk. Wim Distelsman je dlouhodobý propagátor eutanazie a lékař, který usmrtil většinu lidí v kontroverzních případech.
To by samozřejmě nevadilo, kdyby zároveň nepůsobil ve vedení vládní Komise pro eutanazii, jež posuzuje oprávněnost všech injekčních usmrcení provedených v zemi. Za třináct let jich proběhlo už téměř osm tisíc – a komise nenašla ani jedno vážné pochybení. „O Nathanu Werhelstovi jsme nediskutovali ani minutu,“ komentoval Distelsman například medializovanou smrt transsexuála, kterému píchl injekci on sám. „Je to případ jako každý jiný, zákon byl dodržen.“
Proč je neuspat
Pro kritiky se právě Belgie stává ztělesněním noční můry eutanazie – zabití se mění ve stále běžnější způsob odchodu ze světa. Ale sami Belgičané jsou s tím spíše spokojení. „Veřejnost tohle právo podporuje. Lidi uklidňuje představa, že když selžou všechny pokusy o léčbu, nemusí zbytečně trpět,“ vysvětluje novinář Dirk de Wilde. Socialisty navržená novela zákona, která rozšiřuje právo dobrovolné smrti i na děti bez rozdílu věku (Holandsko provádí eutanazii od 12 let) tak prošla oběma komorami parlamentu pohodlnou většinou. Zákonodárci zároveň ukázali, že mají své hranice – odmítli přiznat právo na eutanazii dementním pacientům, kteří již ztratili vědomí reality (pokud o smrt nepožádají předem, což lze už dnes podle stávajících norem).
V případě dětí bude kontrolní mechanismus mnohem přísnější. Adepti eutanazie musí být skutečně v závěrečném stadiu smrtelné nemoci a prožívat nesnesitelné utrpení. Podmínkou je jejich žádost při plném vědomí (děti tedy musí už mluvit), souhlas rodičů a několik lékařských posudků. Zastánci slibují, že pevná pravidla se nerozvolní. Ale ne každý je o tom přesvědčen. „Na začátku představili zákon, který zahrnoval i duševně nemocné děti,“ obává se křesťanskodemokratická senátorka Els Van Hoofová. „A v debatě zastánci eutanazie mluvili o dětech s anorexií nebo těch, které nebaví život. Jak daleko to může zajít?“
Nový zákon rozděluje belgické pediatry. Neobsahuje totiž žádný věkový limit a logicky tedy vyvolává otázku, zda je sedmi či desetileté dítě dostatečně kompetentní k tomu, aby požádalo o vlastní smrt. Část z dětských lékařů novelu podporovala a tvrdí, že vlivem těžké nemoci děti mentálně vyzrají a dokážou rozhodovat o svém životě i jeho konci. Druhá skupina namítá, že z dosavadních zkušeností vyplývá, že nemocné děti nikdy nevolají po smrti, vždycky touží žít a věří ve zlepšení. Pokud se jich zeptáme, zda by nechtěly raději zemřít, budou zmatené a jejich souhlas může vyplynout z pocitu, že se to od nich očekává.
Rozhovor rodičů s dítětem o eutanazii bude podle skeptiků přinášet emocionální dramata, která poznamenají poslední společné chvíle. A především není vlastně nutný. „Vždycky je možné snižovat bolest a úzkost léky,“ zpochybňuje monopol eutanazie na ukončení utrpení onkolog Benoit Beuselinck z nemocnice v Lovani. „A pokud to nestačí, paliativní medicína dokáže uvést dítě do hlubokého spánku, v němž netrpí. Umírání je přirozený proces a máme ho respektovat.“
Navždy spolu
Podle belgických pravidel má každý lékař právo se rozhodnout, zda bude eutanazii provádět, či nikoli. Zatímco obecná spokojenost s legalizací je v zemi vysoká, v praxi se do aplikování smrtících injekcí lékařům moc nechce. Provedení eutanazie proplácejí pojišťovny, ale ochotných praktiků nebo specialistů je dnes nedostatek. „Není snadné někoho zabít,“ vysvětluje jednoduše Carine Brochierová z Evropského institutu bioetiky v Bruselu. V případě dětí bude ostych zřejmě ještě větší, očekává se ale řádově méně indikovaných případů než u dospělých.
Eutanazie bývá někdy vykládána jako krajní projev současného individualismu a neochoty přizpůsobit se okolnostem, které diktují přírodní zákony. Západní člověk nelpí na životě jako takovém, ale na jeho podobě, v níž se cítí kompetentní, samostatný a emocionálně spokojený. Příznačným dokladem byla vloni v Belgii například společná eutanazie manželského páru. Leopold a Paula spolu prožili sedmdesát let, po devadesátce je začalo opouštět zdraví (ale neumírali) a nechtěli „riskovat“, že zůstanou jeden bez druhého.
Třináct let belgického experimentu zkrátka přináší jasné poznání. Eutanazie není jen milostí v utrpení, stává se zcela novým paradigmatem konce života – smrtí ve vlastní režii. Logická pochybnost, která ji asi nepřestane pronásledovat, pak zní, zda je lidská vůle vždycky tím nejlepším režisérem.