Horní obrázek
Linka
Aktualně
Středa 23.08.2017 02:30
Institut Karla Havlíčka Borovského
Souhlasíte s tím, aby náš právní řád umožňoval ukončení života nevyléčitelně nemocného člověka? (zdroj: CVVM 13.5.2015)
Ano (spíše ano) (66%)
 
 
Ne (spíše ne) (26%)
 
 
Neví (8%)
 
 
 
Mgr. Milan Hamerský
23.10.2007 Laissez Faire k eutanazii - ano, ne
 

Čtenáři postřehů mi snad prominou, ale ten dnešní bude po delší době opět psán srdcem a bude se týkat záležitosti pro mě principiální, která mě dlouhodobě trápí. A jen se mi teď vzhledem k probuzené veřejné diskusi oportunisticky hodí se k ní po čase vrátit.

Název textu již napověděl – ano, jedná se o eutanazii, tedy podle jednoduché definice „usmrcení na žádost“. Většinou se mluví o usmrcení na žádost nemocného, trpícího člověka, jakkoli obecně bychom měli debatovat spíš o právu na eutanazii pro každého, třeba i zdravého a silného jedince, který si usmrcení prostě „jen“ přeje. Ať by však byla definice žadatelů o usmrcení jakkoli rozsáhlá, v každém případě platí, že takovéto usmrcení za pomoci jiné osoby je podle českého práva v tuto chvíli nedovolené a bylo by posuzováno jako vražda asistující osobou či osobami.

A teď k té srdeční záležitosti. Jak je vůbec možné, že se bavíme o tom, zda eutanazii povolit či ne? Jak je možné, že se o ní vede tak nekonečná diskuse? Pro mě je to záležitost přímo triviální. Každý z nás je vlastníkem svého života a jako vlastník má přímo přirozené, nezadatelné právo rozhodnout, kdy se tohoto svého vlastnictví zbaví a s čí pomocí. Věc se mi zdá tak jasná a průhledná, že skoro neumím nic silnějšího dodat. Vše další budou proto jen argumenty doplňkové a dokreslující.

Diskuse o eutanazii mi připadá stejně zvláštní, jako kdybychom vážně diskutovali o právu vlastnit majetek a přeli se, zda má být základním lidským právem či nikoli (připomínám, že dle článku 11 Listiny základních práv a svobod, jakkoli problematické, takovým právem je). Sám jsem na tomto místě před několika měsíci argumentoval, že ve svobodné společnosti má mít každý právo sdělovat i lež či nesmysl, popírat veřejně kupříkladu třeba fyzikální či ekonomické zákony a nebýt za to jakkoli státem sankcionován. Totéž kanonické pravidlo samozřejmě platí i pro toho, kdo by popíral právo vlastnit majetek a žádal jeho zrušení. Stejně tak ale považuji za zjevné, že takový člověk byl jistě zavrženíhodný, pravděpodobně směšný a určitě by nebyl brán za partnera do slušné diskuse.

Proč se ale podobnýma očima nedívat i na diskusi o eutanazii? Pokud vlastnické právo znamená s majetkem nakládat, ale též se jej zbavit, pak přiměřeně je třeba přistupovat i k právu na vlastnictví života. Byť to má proti jiným vlastnickým právům tu nevýhodu, že ani plné fakulty právníků, teologů, lékařů či antropologů by se pravděpodobně neshodly v tom, kdo je původcem tohoto práva, kdo je uděluje. Snad by se ale byli schopni dohodnout, že žijící lidská bytost způsobilá k právním úkonům takovým vlastnickým právem nepochybně disponuje.

Připadá mi proto docela pikantní, že sice existuje zákonné právo zvolit si svého lékaře, tedy osobu, která můj život a vlastnické právo k němu zachraňuje, přitom však neexistuje právo se s pomocí třetí osoby (tedy třeba i onoho dobrovolně zvoleného lékaře) vlastního života zbavit. Přitom právo na nakládání s vlastním životem, tedy i jeho ukončením, mi intuitivně připadá řádově silnější než právo volby lékaře a mělo by být na úrovni práv ústavou zaručených a nedotknutelných.

Námitky, že by výkon takového práva mohl být „zneužitelný“ považuji za argumenty chabé. Takové riziko je přece pouze daní za svobodu, tak jako je jí to, že osoba vlastnící majetek s ním může nakládat i nezákonným, nečestným či nepoctivým způsobem. To ale přece není a nikdy nemůže být zásadní argument proti právu vlastnit majetek. Řešení těchto problémů druhého řádu je tedy na úrovni technické diskuse, která nemůže mít váhu zasahovat do diskuse o primárním právu každého zbavit se svého života a to i s pomocí jiných, pokud k tomu vlastní síly nestačí.

Jen pro úplnost, výše uvedeným samozřejmě jako bezpředmětnou přecházím též diskusi, jestli je „morálně v pořádku“, když se člověk zbaví života sám. Speciální hřbitovy pro „špinavé sebevrahy“ se snad již nikdy do svobodné společnosti nevrátí. A pokud by se chtěl někdo demagogicky ptát, zda schvaluji sebevrahy, kteří ve velké rychlosti nabourají do náhodně zvoleného protijedoucího auta, aby měli jistotu, že se vlastního života zbaví a zabijí či zraní tak jiné, tak samozřejmě ne. Vlastnické právo na život a na dispozici s ním nedává nikomu právo brát toto vlastnictví jiným. A ten, kdo tak činí, nechť je označen nejen za sebevraha, ale i za sprostého vraha.

Ale pokud se mě zeptáte, zda vrahem je ten, kdo někomu pomůže na jeho žádost zbavit se života, pak ne, ne, nikdy ne! A není k tomu potřeba speciální zákon o desítkách paragrafů. Nestačilo by do Listiny základních lidských práv třeba připsat, že „právo na nakládání s vlastním životem, tedy i jeho ukončením, se zaručuje“, případně vše vyřešit několika škrty v trestním zákoníku?

Mojmír Hampl - Eutanazie by měla být zaručena
člen vedení ČNB



Zákon o euthanasii? Nechme věci být jak jsou!

Jaroslav Bachora
člen redakční rady Laissez Faire


Touha některých lidí mít na každou lidskou činnost či situaci striktně nalajnovaný zákon mne vždy znovu trápí. Takovou touhou je v mých očích i vymýšlení zákonné normy pro euthanasii.

Obecně se používá slovo euthanasie, které na první pohled slova smrt a zabití nepřipomíná. Já ale budu slova smrt a zabití v tomto textu používat. To proto, abychom si byli jisti, že víme o čem je řeč.
Zastánci zákona o „laskavém zabití“, často říkají, že existencí a aplikací takového zákona se rozšíří prostor svobody jednotlivce, konkrétně člověka, který již nechce žít a své základní vlastnictví – svůj život – chce rychle a bezbolestně ukončit.

To je ale omyl. Svobodu dobrovolně ukončit svůj život má totiž absolutně každý člověk (není-li střežený v zajetí) i bez existence zákona o euthanasii. De iure má takovou svobodu i člověk, který je v důsledku nemoci absolutně nepohyblivý. Jen se takový člověk není schopen usmrtit sám, protože to technicky nezvládne.

Zavede tedy snad zákon o euthanasii nárok na ukončení života za nějakých více či méně přesně definovaných podmínek a tudíž i něčí povinnost tento nárok uspokojit? Nezavede-li takový nárok, pak rozšíří prostor svobody jedině tomu, kdo by dnes chtěl beztrestně někoho na jeho přání zabít, či by si na to chtěl dokonce zřídit živnost. Dnes to neudělá, protože by za to byl potrestán odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta podle § 230 Trestního zákona za „pomáhání k sebevraždě“. Po legalizaci euthanasie bude tedy ten, kdo touží po vlastní smrti, hledat někoho, kdo bude ochoten ho zabít. Jak to bude dělat? Bude pročítat Zlaté stránky nebo surfovat po internetu a hledat inzeráty, v nichž bude mezi řádky ukryto sdělení „Zabijeme Vás rychle, bezbolestně a levně“? Nebo mu jeho praktický lékař doporučí kolegu, který se na zabíjení specializuje?

To vše říkám bez toho, že bych apriorně označoval poskytovatele zabití či zabíjení na přání za vraha. Jen replikuji na argumentaci zastánců zákona o euthanasii a chtěl bych věřit, že jsou s to vše domýšlet do důsledků.

Obávám se, že vznik a aplikace zákona o euthanasii je otevřením dalších pomyslných dveří na cestě k Huxleyovu „Brave New World“. Miliardy lidských bytostí po celou dobu existence člověka žily a umíraly bez zákona o euthanasii. Nenecháme to tak?

převzato s laskavým svolením vydavatele Laissez Faire www.petrmach.cz

 


 
Linka
 
Crossový trenažer inSPORTline za nejlepší cenu