Horní obrázek
Linka
Média
Sobota 21.09.2019 05:32
Institut Karla Havlíčka Borovského
Souhlasíte s tím, aby náš právní řád umožňoval ukončení života nevyléčitelně nemocného člověka? (zdroj: CVVM 13.5.2015)
Ano (spíše ano) (66%)
 
 
Ne (spíše ne) (26%)
 
 
Neví (8%)
 
 
 
Mgr. Milan Hamerský
Datum Titulek/Úvod
10. 06. 2015Ťažko chorá žena chce čo najskôr umrieť, nemá ako

Pre nedôstojný život žiada schváliť eutanáziu. U našich politikov nemá šancu. https://dennikn.sk/154512/tazko-chora-zena-chce-co-najskor-umriet-nedovolia-jej-to/

linka
22. 05. 2015Hans Küng: Dobrá smrt?

Hans Küng je původem švýcarský teolog, autor mnoha knih, katolický kněz obhajuje eutanazii.

linka
18. 05. 2015Eutanazie - břemeno pro úlohu lékaře, nebo akt milosrdenství?

Polemika http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/311607-eutanazie-bremeno-pro-ulohu-lekare-nebo-akt-milosrdenstvi/

linka
03. 03. 2014zemřít se souhlasem rodičů

Belgie se stává světovou laboratoří eutanazie
„Když jsem se podíval do zrcadla, byl jsem ze sebe znechucený. Nový hrudník vůbec nesplňoval má očekávání a penis vypadal jako zmetek. Nechtěl jsem, aby ze mě byla zrůda,“ vysvětloval novinářům v září 2012 belgický transsexuál Nathan Werhelst. Operace, která mu krátce předtím změnila pohlaví z ženy na muže, se podle něj nepovedla. To se občas stává a pouze nespokojenost by mu mediální pozornost nepřinesla. Werhelst se ale rozhodl svou situaci vyřešit radikálně. Zašel k lékaři a požádal, aby mohl legálně zemřít, protože prožívá neúnosné psychické utrpení. Jeho žádost byla schválena. Na konci září 2012 uspořádal jinak zdravý čtyřicátník poslední večírek pro přátele, podávalo se šampaňské a připíjelo na zdraví. O týden později dostal Nathan Werhelst od lékaře injekci s vysokou dávkou sedativ, která ukončila jeho život.
Jeho případ je jeden z těch, které se dnes v Belgii často připomínají. V zemi, která eutanazii legalizovala v roce 2001, nejen rychle stoupá počet lidí, kteří si ji vybrali jako způsob svého odchodu ze světa. Především se uvolňují kritéria, podle nichž lékaři její oprávněnost posuzují. Minulý týden se Belgie stala první zemí světa, kde mohou o smrtící injekci požádat i děti. Dvě obavy

Princip eutanazie bývá někdy mylně vykládán jako něco, co se beztak tajně děje ve všech nemocnicích světa. Není to přesné. Vysazení léčby nebo odpojení od udržujících přístrojů se skutečně provádí všude a bývá akceptováno jako způsob, jak neprodlužovat zbytečné utrpení nemocných. Eutanazii, při níž lékař nitrožilně aplikuje pacientovi smrtelnou dávku sedativ nebo svalových relaxantů, ale běžně neuvidíme. Jen ve třech zemích světa za ni nehrozí vězení – v Nizozemsku, Lucembursku a právě v Belgii.
Debata o legalizaci tady začala koncem tisíciletí. Belgie bývala silně katolická země, ale od poloviny 20. století tu církev rychle ztrácela vliv. Zavedení eutanazie mělo silnou podporu veřejnosti a to platí dodnes – podle posledních průzkumů souhlasí tři čtvrtiny populace s jejím aktuálním rozšířením pro děti.
Odpůrci z řad církví, křesťanskodemokratických politiků a části lékařů či bioetiků od počátku varovali hlavně před dvěma věcmi. Pacientovo volání po eutanazii často odráží fakt, že o něj není dobře postaráno – trpí depresemi, špatnou léčbou bolesti nebo má pocit, že je na obtíž. Umožnit mu odchod ze světa tak de facto znamená nahradit zkvalitňování péče zabíjením. Belgie se téhle možnosti snažila předejít tím, že zároveň s legalizací eutanazie přijala zákon posilující paliativní péči, která mírní symptomy umírání. Její hospice a paliativní oddělení dnes skutečně patří k evropské špičce.
Druhému riziku se v debatě často přezdívá princip „kluzkého prahu“. Kritici tvrdí, že zatímco na začátku bývá eutanazie prezentována jako humánní východisko pro smrtelně nemocné pacienty, kteří trpí nesnesitelnými bolestmi a zbývá jim pár týdnů života, kritéria pro poskytnutí téhle „služby“ mají tendenci k rozvolňování. Z milosrdenství pro nejtěžší případy se stává široce dostupné právo na snadnou sebevraždu pod dohledem lékaře. A tyhle obavy se v Belgii částečně naplňují.

Sbohem a květináč

Počet provedených eutanazií v zemi stoupá. Zatímco první rok platnosti nového zákona (2002) zvolilo injekci necelých tři sta lidí, v roce 2012 už jich bylo 1432. Jde o dvě procenta všech ročních úmrtí v zemi. „Nedá se říct, že by se člověk s eutanazií setkával denně, ale ve společenském povědomí je to už běžná věc, volba, která nikoho nepřekvapí,“ vysvětluje do telefonu místní novinář Dirk de Wilde. Odchod ve vlastní režii zvolil například populární belgický spisovatel Hugo Klaus v počátečním stadiu Alzheimerovy nemoci nebo laureát Nobelovy ceny za medicínu Christian de Duve, který trpěl rakovinou.
Pacienti v závěrečném stadiu onkologické nemoci tvoří nejčastější skupinu žadatelů. Podle pravidel ale mají právo na eutanazii i lidé, kteří prožívají „nesnesitelné fyzické a psychické utrpení“ – aniž by byli smrtelně nemocní. Právě tyhle případy vyvolávají největší vášně a kritikům slouží jako důkaz toho, že systém se nebezpečně vymyká kontrole.
Kromě výše zmíněného transsexuála vzbudila rozruch třeba smrt jednovaječných dvojčat Marka a Eddyho Verbessemových. Nerozluční sourozenci se narodili jako neslyšící a jejich vrozená genetická vada je po čtyřicítce začala připravovat i o zrak. Když přestali vidět na čtení, rozhodli se oba najednou zažádat o eutanazii – s odůvodněním, že se slepotou ztratí samostatnost a jejich život se změní v utrpení. Mezi dalšími belgickými adepty eutanazie najdeme třeba lidi s těžkými depresemi, oběť zneužívání s mentální anorexií, vězně strádajícího dlouhodobým pobytem za mřížemi nebo sexuálního devianta. „Můj život nemá absolutně žádný smysl,“ vysvětlil svou žádost letos v lednu Frank van den Bleeken, pachatel série znásilnění z devadesátých let žijící trvale v psychiatrické léčebně. „Místo mě by sem mohli postavit květináč a vyšlo by to nastejno.“ Jeho žádost se zatím posuzuje.
Etický spor o to, zda zoufalství skutečně stačí jako jediný důvod k lékařsky asistované a ze zdravotního pojištění placené sebevraždě, v Belgii doprovází ještě praktická pochybnost. Ve zdejším systému dobrovolné smrti má až příliš velkou moc jeden člověk. Wim Distelsman je dlouhodobý propagátor eutanazie a lékař, který usmrtil většinu lidí v kontroverzních případech.
To by samozřejmě nevadilo, kdyby zároveň nepůsobil ve vedení vládní Komise pro eutanazii, jež posuzuje oprávněnost všech injekčních usmrcení provedených v zemi. Za třináct let jich proběhlo už téměř osm tisíc – a komise nenašla ani jedno vážné pochybení. „O Nathanu Werhelstovi jsme nediskutovali ani minutu,“ komentoval Distelsman například medializovanou smrt transsexuála, kterému píchl injekci on sám. „Je to případ jako každý jiný, zákon byl dodržen.“

Proč je neuspat

Pro kritiky se právě Belgie stává ztělesněním noční můry eutanazie – zabití se mění ve stále běžnější způsob odchodu ze světa. Ale sami Belgičané jsou s tím spíše spokojení. „Veřejnost tohle právo podporuje. Lidi uklidňuje představa, že když selžou všechny pokusy o léčbu, nemusí zbytečně trpět,“ vysvětluje novinář Dirk de Wilde. Socialisty navržená novela zákona, která rozšiřuje právo dobrovolné smrti i na děti bez rozdílu věku (Holandsko provádí eutanazii od 12 let) tak prošla oběma komorami parlamentu pohodlnou většinou. Zákonodárci zároveň ukázali, že mají své hranice – odmítli přiznat právo na eutanazii dementním pacientům, kteří již ztratili vědomí reality (pokud o smrt nepožádají předem, což lze už dnes podle stávajících norem).
V případě dětí bude kontrolní mechanismus mnohem přísnější. Adepti eutanazie musí být skutečně v závěrečném stadiu smrtelné nemoci a prožívat nesnesitelné utrpení. Podmínkou je jejich žádost při plném vědomí (děti tedy musí už mluvit), souhlas rodičů a několik lékařských posudků. Zastánci slibují, že pevná pravidla se nerozvolní. Ale ne každý je o tom přesvědčen. „Na začátku představili zákon, který zahrnoval i duševně nemocné děti,“ obává se křesťanskodemokratická senátorka Els Van Hoofová. „A v debatě zastánci eutanazie mluvili o dětech s anorexií nebo těch, které nebaví život. Jak daleko to může zajít?“
Nový zákon rozděluje belgické pediatry. Neobsahuje totiž žádný věkový limit a logicky tedy vyvolává otázku, zda je sedmi či desetileté dítě dostatečně kompetentní k tomu, aby požádalo o vlastní smrt. Část z dětských lékařů novelu podporovala a tvrdí, že vlivem těžké nemoci děti mentálně vyzrají a dokážou rozhodovat o svém životě i jeho konci. Druhá skupina namítá, že z dosavadních zkušeností vyplývá, že nemocné děti nikdy nevolají po smrti, vždycky touží žít a věří ve zlepšení. Pokud se jich zeptáme, zda by nechtěly raději zemřít, budou zmatené a jejich souhlas může vyplynout z pocitu, že se to od nich očekává.
Rozhovor rodičů s dítětem o eutanazii bude podle skeptiků přinášet emocionální dramata, která poznamenají poslední společné chvíle. A především není vlastně nutný. „Vždycky je možné snižovat bolest a úzkost léky,“ zpochybňuje monopol eutanazie na ukončení utrpení onkolog Benoit Beuselinck z nemocnice v Lovani. „A pokud to nestačí, paliativní medicína dokáže uvést dítě do hlubokého spánku, v němž netrpí. Umírání je přirozený proces a máme ho respektovat.“

Navždy spolu

Podle belgických pravidel má každý lékař právo se rozhodnout, zda bude eutanazii provádět, či nikoli. Zatímco obecná spokojenost s legalizací je v zemi vysoká, v praxi se do aplikování smrtících injekcí lékařům moc nechce. Provedení eutanazie proplácejí pojišťovny, ale ochotných praktiků nebo specialistů je dnes nedostatek. „Není snadné někoho zabít,“ vysvětluje jednoduše Carine Brochierová z Evropského institutu bioetiky v Bruselu. V případě dětí bude ostych zřejmě ještě větší, očekává se ale řádově méně indikovaných případů než u dospělých.
Eutanazie bývá někdy vykládána jako krajní projev současného individualismu a neochoty přizpůsobit se okolnostem, které diktují přírodní zákony. Západní člověk nelpí na životě jako takovém, ale na jeho podobě, v níž se cítí kompetentní, samostatný a emocionálně spokojený. Příznačným dokladem byla vloni v Belgii například společná eutanazie manželského páru. Leopold a Paula spolu prožili sedmdesát let, po devadesátce je začalo opouštět zdraví (ale neumírali) a nechtěli „riskovat“, že zůstanou jeden bez druhého.
Třináct let belgického experimentu zkrátka přináší jasné poznání. Eutanazie není jen milostí v utrpení, stává se zcela novým paradigmatem konce života – smrtí ve vlastní režii. Logická pochybnost, která ji asi nepřestane pronásledovat, pak zní, zda je lidská vůle vždycky tím nejlepším režisérem.

linka
04. 09. 2013LN: Máme právo své dítě nechat zemřít?

Eticky „revoluční“ myšlenky o různé hodnotě lidského života, hlásané australským filozofem Peterem Singerem, jsou na postupu

Je morálně ospravedlnitelné nechávat zemřít novorozence, kteří by jinak nepochybně přežili? A pokud se rozhodneme, že je morálně správné ty děti nechávat zemřít, není humánnější procedurou jejich rychlé a bezbolestné usmrcení z rukou lékaře než pomalé umírání? To jsou některé z otázek, které stále silněji hýbou současnou etikou a mají velmi praktické důsledky.

Brzy ráno 28. června 1980 se v nemocnici v anglickém městě Derby narodil John Pearson. Na první pohled bylo zřejmé, že trpí trisomií 21 čili Downovým syndromem. Když se to jeho matka dozvěděla, plakala a jedna sestra ji slyšela říci svému muži, že dítě nechce. Po konzultaci se zkušeným pediatrem Leonardem Arthurem se rodiče rozhodli, že si nepřejí, aby dítě přežilo, což lékař zapsal do karty a zároveň předepsal velmi silný lék tišící bolest DF 118 v dávce 5 miligramů. Je zřejmé, že tento lék byl předepsán právě proto, že padlo rozhodnutí nechat malého Johna zemřít hladem. Pro děti narozené s Downovým syndromem není DF 118 indikovaný, protože jejich genetické postižení není bolestivým stavem, jejž by bylo třeba tišit léky.
John Pearson dostával pouze vodu s předepsaným lékem. Jeho stav se zhoršoval, zvracel, měl potíže s dýcháním, tělíčko ochabovalo. Dne 30. června nemohl nadále přijímat vodu z kojenecké lahve, takže mu byla do žaludku zavedena sonda, kterou mu sestry podávaly vodu a DF 118. Strávil velmi neklidnou noc, dýchalo se mu stále obtížněji a 1. července, deset minut po páté hodině ranní, vydechl v náruči jedné ze sester naposledy.
Péče spějící ke konci Nebylo to poprvé, kdy dítě postižené Downovým syndromem zemřelo podobným způsobem. V čem byl Johnův osud zvláštní? V tom, že ošetřující pediatr byl obviněn z vraždy a proběhnu vší soudní proces vynesl na světlo, že v nemocnicích se nechávají zemřít novorozenci, které jejich rodiče odmítají. Jeden ze zaměstnanců nemocnice informoval o celém případu organizaci Život (Life), jejíž zástupci vše oznámili policii. Soudní proces proběhl v prosinci 1981. V jeho průběhu zaznělo mnoho svědectví; rozhodující byla dvě. Profesor John Emery, odborník na dětské choroby, tvrdil, že není vyloučené, že John Pearson mohl zemřít na zápal plic způsobený jeho postižením, nikoli zaviněním lékaře. Trestní skutek byl překvalifikován na pokus o vraždu (protože nešlo vyloučit, že podání léku DF 118 by způsobilo smrt kojence, pokud by nezemřel dříve na zápal plic). Soudce Farquharson se proto soustředil na otázku, jaký byl úmysl lékaře předepisujícího vysokou dávku léku proti bolesti: tišit bolest dítěte, které pomalu umíralo? Nebo snad měl lékař na mysli tímto lékem usmrtit Johna Pearsona?
Dalším důležitým okamžikem procesu bylo svědectví uznávaného pediatra profesora Alistera Campbella, který uvedl, že mnohokrát nařídil u novorozence „pouze ošetřovatelskou péči“ s úmyslem nechat ho zemřít. Soudní proces tedy odhalil, že nechávat novorozence zemřít je nikoliv výjimečnou lékařskou praxí. A pokud tomu tak je, potom je pochopitelné předepsání i vysokých a nebezpečných dávek léků tišících bolest; úmyslem totiž není novorozence usmrtit, nýbrž usnadnit mu umírání.
Důležité svědectví zaznělo také z úst sira Douglase Blacka, předsedy Královské lékařské koleje, jenž jednoznačně prohlásil, že je etické, aby dítě trpící Downovým syndromem nepřežilo. Nepřekvapuje, že verdikt poroty zněl: Nevinen (z pokusu o vraždu). Podle průzkumu veřejného mínění, který během procesu provedla BBC mezi dvěma tisíci dospělými jedinci, se 86 procent respondentů domnívalo, že je zcela v pořádku, když lékař po dohodě s rodiči ponechá vážně postižené novorozeně zemřít.
Položme si důležitou otázku: Bez ohledu na to, co již je a co ještě není zavedenou lékařskou praxí, je morálně ospravedlnitelné nechávat zemřít novorozence, kteří by jinak nepochybně přežili? A zajděme ještě dále: Pokud se rozhodneme, že je morálně správné nechávat děti zemřít, není humánnější procedurou jejich rychlé a bezbolestné usmrcení z rukou lékaře než pomalé umírání? Rodičům by se dokonce otevřela možnost darovat orgány svého postiženého dítěte těm, kteří je naléhavě potřebují.
Nevyhnutelný řetězec V následujících řádcích se pokusíme zamyslet nad etickou problematikou infanticidy (latinské slovo infanticidium je složeninou podstatného jména infans = dítě, a caedere = zabíjet). Nebudeme se snažit přímo prokázat, že etika stojící v pozadí stále narůstající praxe infanticidy (Nizozemí nedávno legalizovalo existující praxi přímého usmrcení novorozenců lékařem) je chybná – to náleží spíše do odborných pojednání a diskusí. Spíše ukážeme, že v případě infanticidy lze aplikovat tzv. argument kluzkým svahem (slippery slope). Tento druh argumentu má negativní povahu a vychází z důsledků určitého rozhodnutí či situace, které dovádí až do takových krajností, jež se většině lidí jeví jako zcela nepřijatelné. Infanticida začíná malými krůčky, které mohou mít souhlas většiny populace (ponechat zemřít postižené děti), nakonec však nevyhnutelně skončí u usmrcování zcela zdravých jedinců.
Tento závěr je nevyhnutelný a bude jedním z prubířských kamenů naší současné kultury, zda se s ním smíříme, či zda budeme reagovat zděšeným úlekem a zamyslíme se nad předpoklady současné praxe.

Již ve starém Řecku a v Římě…
Infanticida nebyla v dějinách lidstva nijak neobvyklá. O životě a smrti novorozenců rozhodovali ve starověkém Řecku i v Římě. Vše se změnilo s nástupem křesťanství, které chápalo všechny lidské bytosti jako tvory stvořené jedním Bohem, obdařené svobodnou vůlí a rozumem, schopností poznání dobrého a zlého. Lidský život se v křesťanském náboženství chápe jako dar, což velmi záhy vykrystalizovalo v nauku o posvátnosti lidského života.
Jedním z důsledků této doktríny byl striktní zákaz infanticidy. Ta však nebyla neobvyklá v jiných kulturách. Grónský polární badatel a antropolog Knud Rasmussen zpravoval o tom, že Eskymáci kmene Netsilik, žijící v Severozápadních teritoriích Kanady, prováděli infanticidu poměrně běžně. Podobně Kungové, žijící ve zcela jiných podmínkách v poušti Kalahari na území Bostwany, provádějí infanticidu jako jediný způsob regulace populace.
Tyto a další zprávy o infanticidě v jiných kulturách vedou některé autory k závěru, že žijeme ve velmi netypické společnosti rezolutně odmítající infanticidu v důsledku indoktrinace křesťanským náboženstvím. Hlavním prorokem oné etické revoluce je australský filozof Peter Singer (nar. 1946), vůdčí osobnost hnutí za osvobození zvířat (jeho kniha Animal Liberation se stala milníkem tohoto hnutí). Podívejme se na dva pilíře Singerovy kopernikovské revoluce v morálce.

Ilustrace s panem Novákem
Chudinská čtvrť, v níž bydlíte, nikdy nebyla klidným místem pro život. V posledních letech se však situace velmi zhoršila, částečně vlivem masivního přílivu přistěhovalců, které starousedlíci považují za hlavní zdroj prudkého nárůstu kriminality. Jednoho dne byla malá dcerka sousedů z domu naproti znásilněna a lidem došla trpělivost. Propukly masové nepokoje hrozící přerůst v krvavý střet mezi starousedlíky a přistěhovalci, pokud nebude pachatel co nejdříve dopaden. Jako velitel místního policejního sboru jste součástí vyšetřování, situace však vypadá beznadějně a je vám stále jasnější, že pachatele nedopadnete včas a nepokoje přerostou v krvavý střet. Společně s kolegy se zamýšlíte nad možnostmi řešení této situace, když tu jeden z nich řekne: „Všichni víme, že Novák je šejdíř a mizera. Násilník sice ne, ale pokud upravíme důkazy, snadno to na něj můžeme hodit a ještě dnes večer případ uzavřeme. Lidé dostanou, co chtějí, a situace v naší čtvrti se vrátí do normálu.“
Co uděláte? Můžete odpovědět, že existují skutky, které nám naše morálka absolutně zakazuje, neboť my lidé jsme obdařeni určitými právy a tato práva nelze učinit součástí nějakého morálního kalkulu. Novák je možná šejdíř a mizera, ale znásilnění se nedopustil a je zcela nepřípustné ho křivě obvinit a zbavit ho práva na svobodu.
Můžete však také uvažovat jinak. Řeknete si, že žádná absolutní lidská práva neexistují. Existují pouze konkrétní situace, do nichž jsou zapojeni konkrétní lidé a jejich zájmy, tužby, preference (preference je obecný termín zahrnující jak vědomé, tak i nevědomé preference, kupříkladu preferenci necítit bolest). Pokud zvážíte konkrétní situaci ve vaší čtvrti, zjistíte, že na jedné straně jsou preference Nováka, na straně druhé jsou preference všech obyvatel čtvrti, kteří se již brzy mohou střetnout v krvavém boji. Pokud si provedete morální rozvahu zahrnující všechny zúčastněné strany a jejich preference a prozkoumáte výsledky vašich možných rozhodnutí (obvinit Nováka – neobvinit Nováka), snadno dojdete k závěru, že je správné obvinit Nováka. Jistě, Nováka tím poškodíte, ale ve prospěch většího dobra, jež z vašeho rozhodnutí vzejde (nedojde ke krvavým střetům mezi obyvateli čtvrti).

I myš je členem morální komunity
Pokud se ve svém rozhodování nebudete řídit neporušitelnými lidskými právy, nýbrž rozvahou o důsledcích vašich činů, potom jste konsekvencialisté. A pokud důsledky těchto činů hodnotíte z hlediska naplňování preferencí zúčastněných stran, jste preferenční utilitaristé jako Peter Singer. Singerova myšlenka je vlastně velmi jednoduchá a nebezpečně svůdná: každá lidská bytosti má nějaké preference, ať již vědomé (studovat, jít do kina, žít poklidný život...), či nevědomé (všichni tíhneme ke slasti a instinktivně se vyhýbáme bolesti). Smyslem morálky není poskytovat abstraktní a v praxi nepoužitelná pravidla a neotřesitelné zákony, nýbrž zajišťovat, aby co největší počet jedinců mohl naplňovat co nejvíce svých preferencí.
Mimochodem, člověk se sice liší od zvířat, liší se od nich však nikoli podstatně, pouze mírou. Pokud nějaký živočich má alespoň minimální schopnost cítit slast a bolest, má základní preference – a v takovém případě vstupuje do morální rozvahy, kterou provádíme ohledně důsledků našich činů. Morální komunita se Singerem otevřela dveře a vpustila dovnitř další tvory. Myš může cítit slast a bolest, takže je členem morální komunity, a pokud uvažujeme nad tím, zda smíme šlápnout na běžící myš, nemůžeme zapomínat na její preference. Singer tedy „rozšiřuje kruhy“ a nutí nás brát v úvahu zájmy mnohem více bytostí než výhradně příslušníků lidského druhu. Nikdo však nezískává žádná absolutní práva (snad kromě práva být zahrnut do praktické morální rozvahy). Pokud uvažujeme o preferencích myši, musíme zvážit i preference druhé strany; někdy to vyjde v její prospěch, jindy zase ne. Je neetické provádět kruté testy kosmetických přípravků na králících, protože jejich preferenci netrpět nemůže převážit preference lidí používat stále nové voňavky. Pokud však kruté pokusy na králících přinesou prospěch dostatečně velké skupině lidí (protože povedou k objevu nového léku na rakovinu), potom je toto testování eticky oprávněné. Králíci měli smůlu. Lidské děti ji také často mívají.

Druhým důležitým prvkem Singerovy revoluce (která již dávno probíhá, jak autor radostně konstatuje ve své knize Rethinking Life and Death. The Collapse of Our Traditional Ethics) je změna v chápání důstojnosti člověka. Slovo důstojnost zde chápejme jako morální výraz, jenž lidem tradičně garantuje základní lidská práva: lidé mají svou důstojnost, a proto jsou obdařeni právy, jež by měla být respektována vždy a všemi. Singer říká, že první přikázání tradiční etiky zní: Jednej s každým člověkem stejně. Nebo jinak: Všichni lidé mají stejnou důstojnost, a proto i stejná práva, bez ohledu na svůj sociální status, zdravotní stav či třeba inteligenci. Namísto tradičního pohledu na člověka navrhuje australský filozof nový a vskutku revoluční pohled: hodnota lidského života je různá.
Singer sice rozšiřuje morální komunitu, ale provádí zároveň dvě další důležité operace: bytosti uvnitř kruhu jsou uspořádány hierarchicky a některé lidské bytosti, které tradiční etika chápala jako součást morální komunity, do ní vůbec nepatří. Hierarchizace se zakládá na relativně jednoduché myšlence. Není důležité, kdo jsme (lidé, myši, orangutani), ale co umíme. Přesněji řečeno, rozhodující není, že myš je myš, ale že myš je bytost, která může cítit bolest a slast. To odlišuje myš od zrní, které chroupá k snídani. A proto a jedině proto je myš členem morální komunity, zatímco kámen ne. A není důležité, že člověk je člověk, ale že člověk myslí, vnímá svou minulost, budoucnost, sám sebe jako určité já. Díky těmto aktuálním (nikoli potenciálním!) schopnostem je člověk osobou. A pokud je člověk aktuálně osobou, potom mu to zajišťuje mnohem větší spektrum preferencí, jež může ve svém životě naplňovat. A proto a jedině proto je člověk-osoba v morální komunitě postavený výše než myš. Proces vyloučení některých lidských bytostí z rozšířeného kruhu morálního zájmu je vlastně opakem procesu začlenění. Pokud lidská bytost nemůže vnímat alespoň bolest a slast, není součástí morální komunity; jedná se především o lidský plod do určitého okamžiku vývoje či o lidské jedince, kteří jsou sice biologicky živí, ale mají natolik poškozený mozek, že nevnímají bolest.

Malý John na to zkrátka neměl
Vraťme se k Johnu Pearsonovi. V jeho případě můžeme hovořit o pasivní infanticidě (lékař pravděpodobně nezpůsobil jeho smrt), pokud by mu však lékař Leonard Arthur vstříkl do žil smrtící koktejl látek, jednalo by se o aktivní infanticidu (činnost lékaře by byla zamýšlenou příčinou jeho smrti). Jednali rodiče, lékař a ošetřující personál správně? Pokud se budeme držet prvního přikázání tradiční etiky, nepochybně nikoliv: John sice trpěl Downovým syndromem, ten však nepředstavoval život ohrožující stav, a pokud by ho matka přijala a kojila, mohl žít.
Z pohledu Singerovy revolucionářské etiky je situace radikálně jiná. Malý John totiž – viděn optikou Singerova systému – nebyl osobou, nevnímal své já. Jeho preference se podobaly preferencím myši: instinktivně tíhl ke slastným prožitkům a vyhýbání se bolesti. V tomto minimálním smyslu nepochybně členem morální komunity byl, to mu však nezajišťovalo žádná práva a poskytovalo mu to velmi omezený arzenál pro souboj preferencí s jeho rodiči. Jeho otec a matka však osobami byli a jejich preference nemohly vyjít z konkrétní morální rozvahy jinak než vítězně. Rozhodli, že dítě nebude žít, a jejich rozhodnutí bylo eticky zcela legitimní. Stejně tak bylo legitimní i rozhodnutí lékaře respektovat přání rodičů rozhodujících o životě a smrti jejich dítěte a poskytnout mu určitý „komfort“ při umírání.

Rodíme se v podstatě dvakrát
Úvahy o infanticidě začínají vždy u případů, kdy se skutečně zdá, že život narozeného dítěte nemá smysl zachraňovat, neboť léčba by nepřinesla odpovídající užitek a spíše by ho vystavila zbytečnému trápení. V takových případech je legitimní upustit od léčby a poskytnout dítěti dostupnou paliativní léčbu, aby jeho umírání nedoprovázelo utrpení. Problém je však v tom, že se před námi v současné době otevírá kluzký svah, po němž nevyhnutelně sklouzneme do oblastí (zatím) nepřijatelných etických důsledků. Buď nás to povede k zamyšlení (optimistická předpověď) o předpokladech posunu od tradiční morálky posvátnosti lidského života, nebo budeme muset přijmout novou morálku se všemi jejími důsledky.
Kluzký svah je nevyhnutelný, protože tak jsou nastavena pravidla hry. Novorozenci nejsou lidské osoby a jejich preference snadno převáží zájmy jejich rodičů. Připomíná vám to nacistický program „eutanazie“ dětí, u kterých bylo rozhodnuto, že jejich život není hodný žití? Singer se vás pokusí přesvědčit, že se mýlíte: v případě nacismu o tom, kdo je hodný žití a kdo ne, rozhodovala státní ideologie a stát, zatímco on navrhuje, aby rozhodnutí bylo v rukou rodičů po konzultaci s lékařem.
Zpočátku se infanticida doporučuje u vážně postižených dětí (anencefalus, spina bifida, vážná hemofilie), později se přidávají méně vážná a život ohrožující postižení (Downův syndrom, autismus). A nakonec se rozsah infanticidy rozšíří na zdravé novorozence. Nevyhnutelně. Proč? Zvolili jsme funkcionální chápání lidské osoby a její důstojnosti: člověk je sice biologicky člověkem ve všech fázích své existence, osobu se však stává až někdy po porodu, řekněme měsíc či dva (možná až za rok, těžko říci). Singer jde dokonce tak daleko, že v podstatě tvrdí, že každý z nás, kdo jsme měli štěstí a dospěli jsme do stadia, kdy můžeme číst tyto řádky, se narodil dvakrát. Nejdříve jsme se narodili jako lidští tvorové (biologický porod), to jsme ještě nebyli my, pouze organismus, z něhož se teprve „vynoříme“ jako lidské osoby v okamžiku, kdy nabudeme schopnosti vědomí. Z morálního hlediska nás nedefinuje to, co jsme (lidé), nýbrž to, co jsme schopni dělat (osoby). Nemělo by nás proto překvapit, že Alberto Giubilini a Francesca Minervaová loni publikovali v časopise Journal of Medical Ethics článek nazvaný After-birth abortion: why should the baby live. Potraty, říkají, jsou běžnou lékařskou praxí bez vážných námitek ze strany většinové populace. Pokud se podíváme na lidský plod, jehož se praxe interrupcí týká, nemůžeme si nevšimnout, že jeho morální status je zcela stejný jako morální status novorozence. Neexistuje proto žádný důvod, proč připouštět interrupce a zároveň se stavět odmítavě k infanticidě. Aby autoři zdůraznili podobnost mezi běžně přijímanou interrupcí a zatím odmítanou aktivní infanticidou i zdravých novorozenců, navrhují namísto o infanticidě hovořit o poporodní aborci.
Mnohé revoluce začínají ušlechtilou myšlenkou. V případě infanticidy je to ukrácení utrpení natolik postižených dětí, že naděje na život jsou minimální. Pokud však necháme, aby revoluční změny na názor hodnoty člověka pronikly do obecného povědomí a začaly ovlivňovat lékařskou praxi, dočkáme se opakování prastaré zkušenosti: revoluce často, možná dokonce nejčastěji, přinášejí také nesmírné množství nevinných obětí. Naše civilizace vyrostla na ideji morální rovnosti všech lidských bytostí bez ohledu na jejich věk, rasu, dovednosti, znalosti, inteligenci, společenské postavení či užitečnost pro společnosti. Možná by to mohlo být silným impulzem, abychom se svého pojetí člověka a důstojnosti tak snadno nevzdávali.

***
PETER SINGER
Jeden z nejvlivnějších současných filozofů. Jeho kniha Osvobození zvířat se prodávala během turné Paula McCartneyho v roce 1993; i díky tomu počet prodaných výtisků přesáhl 400 000. Mimořádně dobře se prodává i jeho kniha Praktická etika.
Singer se narodil 6. června 1946 v Melbourne v rodině vídeňských Židů, kteří uprchli ze své vlasti v roce 1938. Navštěvoval prestižní protestantskou školu, pak studoval na univerzitě v Melbourne, později na Oxfordské univerzitě, kde se setkal se skupinou Kanaďanů – morálních vegetariánů, jejichž argumenty shledal přesvědčivými. Během pobytu na univerzitě v New Yorku v letech 1973–1974 napsal většinu práce Osvobození zvířat. Po návratu do vlasti vyučoval na univerzitách; roku 1999 se stal profesorem bioetiky na prestižní Princetonské univerzitě.
V 80. letech napsal dvě knihy o Karlu Marxovi a Hegelovi. V roce 1983 založil Centrum pro bioetiku člověka, v roce 1985 společně s Helgou Kuhseovou časopis Bioethics. Je autorem řady knih, odborných a populárních článků. Jeho myšlenky vzbuzují velké vášně jak pozitivní (např. u zastánců práv zvířat), tak i negativní (u zastánců práv lidí, zvláště postižených). Např. v roce 1989 byla zrušena jeho přednáška v Německu a od té doby nemohl přednášet v Německu, Rakousku a Švýcarsku; podle jeho knih se nesmělo vyučovat.

Infanticida nebyla v dějinách lidstva neobvyklá. O životě a smrti novorozenců rozhodovali ve starověkém Řecku i v Římě. Vše se změnilo s nástupem křesťanství. Mnohé revoluce začínají ušlechtilou myšlenkou. V případě infanticidy je to ukrácení utrpení natolik postižených dětí, že naděje na život jsou minimální...

Singer jde dokonce tak daleko, že v podstatě tvrdí, že každý z nás, kdo jsme měli štěstí a dospěli jsme do stadia, kdy můžeme číst tyto řádky, se narodil dvakrát

O autorovi: DAVID ČERNÝ, Autor je filozof. Hlavní autor monografie Lidské embryo v perspektivě bioetiky. Působí v Ústavu státu a práva AV ČR, v. v. i.

Linka