Horní obrázek
Linka
Aktualně
Pátek 15.12.2017 20:52
Institut Karla Havlíčka Borovského
Souhlasíte s tím, aby náš právní řád umožňoval ukončení života nevyléčitelně nemocného člověka? (zdroj: CVVM 13.5.2015)
Ano (spíše ano) (66%)
 
 
Ne (spíše ne) (26%)
 
 
Neví (8%)
 
 
 
Mgr. Milan Hamerský
17.07.2008 Pro x Proti, Pafko, Munzarová
 

Svobodu vnímám jako nejvyšší hodnotu života
Publikováno dne: 14.7.2008, Zdroj: Zdravotnické noviny

Eutanazie se zcela mylně představuje jako problém zdravotníků, přitom jde o problém celospolečenský. Představa, že eutanazie znamená, že lékař „někoho píchne“, je naprosto okrajová věc. Rozhodující je, zda tu myšlenku vůbec připustíme.


Eu thanatos znamená „dobrou smrt“. Odejít z tohoto světa dobrou smrtí bychom si určitě přáli všichni - lidé se nebojí toho, že zemřou, ale jak zemřou. Zda opuštěni, v bolestech... Eutanazie je problém filozofický v tom směru, zda je nejvyšší hodnotou člověka jeho život, nebo svoboda rozhodnout se. Uvedu příklad. Měli lidé v době rozdělené Evropy právo rozhodnout se utéct na západ? Utíkali a mnozí při tom zahynuli. My je obdivovali, že riskovali život, aby naplnili svoji svobodu. Adorujeme Jana Palacha, který se polil hořlavinou a zemřel. Ten člověk povýšil svobodu svého rozhodnutí nad hodnotu vlastního života. Bylo to zbytečné obětování mladého života, ale tady jde právě o měření hodnot.

Lidé nemají stejná přání

Argument odpůrců eutanazie je, že moderní medicína vždycky může poskytnout takové prostředky, aby člověk netrpěl. Naprosto s tím souhlasím. Pokud jsou ti lidé v naší péči, není problém udělat vše pro to, abychom je zbavili utrpení. K tomu je ale třeba dodat, že v České republice asi polovina lidí umírá ve zdravotnických zařízeních, druhá polovina mimo ně. Samozřejmě se mezi ně počítají i ti, kteří dostanou infarkt na ulici. Je ale mnoho lidí, kteří zůstávají v domácím ošetření a trpí, protože možnosti domácí péče nejsou na takové úrovni, na jaké by být měly a jak si mnohdy myslíme. Slýchávám to od mnohých příbuzných pacientů.

A také ne všichni lidé mají stejná přání. Někdo nechce umřít v nemocnici. Jsem přesvědčen, že svoboda rozhodnutí každého člověka je individuální, a věřím tomu, že jsou i lidé, kteří nechtějí do hospiců, přestože podmínky tam jsou ideální. Myslím, že filozofie Evropské úmluvy o lidských právech v biomedicíně, kterou jsme také ratifikovali, je, že člověk je samostatný a má právo se rozhodnout, zda v případě onemocnění chce nebo nechce podstoupit třeba cytostatickou léčbu.

Celý vývoj myšlení je v tom, že pacient se stává doslova partnerem zdravotníků a má svá práva rozhodovat se. Evropská úmluva o eutanazii nemluví, ale myslím, že myšlení lidí stejně jednou k něčemu podobnému postupně dojde. I kdyby společnost teoreticky měla všechny možné prostředky jak všem nevyléčitelně nemocným zajistit takzvané důstojné umírání, stejně se najdou lidé, kteří nebudou chtít celé týdny dostávat analgetika, pospávat a čekat na smrt, která je neodvratná.


Právo na „living will“ Někteří argumentují, že nemůže jít o plně vědomé rozhodování, jestliže se člověk nalézá ve fázi blížící se smrti. Samozřejmě, mělo by se brát v úvahu jen takové rozhodnutí, jež bylo učiněno v době, kdy člověk byl při smyslech. Například v Americe existuje tzv. living will, což znamená, že se člověk ještě před nastoupením léčby jasně vyjádří, co si přeje nebo co si v žádném případě nepřeje, aby s ním zdravotníci dělali: Nechci „slavíka do krku“, nechci žádné hadice, raději mě nechte umřít...


Profesorka Haškovcová mi jednou říkala, že člověk přece nemůže rozhodovat o věcech, s nimiž nemá zkušenost a které nikdy nezažil. Oponoval jsem mimo jiné i tím, že by tedy lidé nemohli vylézt ani na Mount Everest. Každý z nás se přece denně rozhoduje o věcech, o kterých neví, jak dopadnou. Člověk by měl mít právo se předem rozhodnout, byť neví, jak to celé dopadne, má mít právo na „living will“.


Aktivní a pasivní přístup nelze zcela oddělit


Laici a bohužel i mnozí zdravotníci si představují eutanazii jako jednorázový akt - „někdo mi něco píchne“. Každý odborník velmi dobře ví, že eutanazii lze rozdělit v čase - podobně jako si narkomani zvyšují dávky, až skončí, lze i tento akt rozložit do dnů či týdnů. Lidé také rádi dělí eutanazii na aktivní a pasivní. Za aktivní považují, když zdravotník zkrátí člověku život nějakou látkou, kterou mu vpraví do těla.

A pasivní vnímají jako nečinnost - ponechat věcem volný průběh. Podle mého názoru se často nedá jednoznačně říct, co je aktivní a co pasivní. Typickým příkladem je pacient s ascitem (vodou) v břiše. Když mu ji vypustíte, vlastně mu ulevujete, protože břicho oplaskne a lépe se mu dýchá. Současně ale dobře víte, že opakovanými punkcemi mu rozvrátíte minerálové a bílkovinové poměry v organismu, čímž urychlíte jeho konec.


Lidé si představují, že eutanazie je věc zdravotníků a že zdravotníci rozhodnou. Zdravotník nic nerozhoduje, rozhoduje se pacient sám. Zdravotník v podstatě nemusí být ani u aplikace látky, ani u umírání. Pro ilustraci - je třeba připravena infuze, kterou si pacient pustí, nebo nepustí. Zdravotník to jen připravil. Jsem ale také za to, aby se každý zdravotník rozhodl, zda to udělá, nebo ne. Nelze to nikomu nařizovat, stejně jako nelze nařizovat mnohé jiné věci, které jsou v rozporu s tím, co si člověk myslí nebo co cítí.

Zneužito bylo vše, co lidský duch vymyslel

S problematikou eutanazie je spojená i obecně filozofická skutečnost, že když člověk něco dělá, jen on ví, proč to dělá. To, co deklaruje navenek, nemusí být totéž, co si myslí. Neuvědomujeme si, že když se někdo rozhodne zemřít, přijde k lékaři třeba s bolestí hlavy a ten mu napíše analgetika. Za týden přijde s tím, že léky nezabírají, a lékař předepíše další léky. Pacient si tablety střádá a pak je spolyká najednou. Je toto asistované umírání? Podílel se na tom lékař? Připravil mu léky, ale nevěděl, jak je pacient použije. Lékaři tedy vlastně mohou i nevědomě připravit podmínky k tomu, aby člověk odešel ze světa.


Také se argumentuje nebezpečím zneužití. Ano, ale je třeba říci, že vše, co lidský duch vymyslel, bylo zneužito, počínaje kuchyňským nožem a konče atomovou energií. Argument možnosti zneužití tedy považuji za špatný. Často se mě redaktoři ptají, jestli se v českých nemocnicích děje takzvaná divoká eutanazie. Tato otázka je však bezpředmětná, protože na ni vám nikdy nikdo nemůže říct ano. Pak by totiž následovala otázka: A kde se děje? A to už bychom se pohybovali v oblasti trestního práva. Tedy závěrem: Pafko není ani pro, ani proti eutanazii. Jen se snaží vysvětlit složitost celé této myšlenky. Svobodu totiž vnímám jako nejvyšší hodnotu v lidském životě.

prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.
přednosta 3. chirurgické kliniky 1. LF UK a FN Motol



Jednoznačné NE uzákonění eutanazie
Publikováno dne: 14.7.2008, Zdroj: Zdravotnické noviny

Zabíjím-li pacienty, zvyknu si na zabíjení a jsem pak schopen zabíjet s čistým svědomím; rozkladný vliv na můj vztah k následujícím nemocným se dříve nebo později projeví.


Eutanazie je „úmyslné ukončení života člověka někým jiným než člověkem samotným (= lékařem) na jeho vlastní žádost“ (viz zákony Nizozemska a Belgie). Vzhledem k omezenému prostoru odkazuji na svou monografii „Eutanazie, nebo paliativní péče?“ (Grada 2005), v níž jsou rozebrány rozličné aspekty problému a literární údaje. Zde se zaměřím na otázku vztahu lékaře a nemocného.

„Život nehodný žití“?

Nemocný je zranitelný a přijímá jakékoli nápady těch, jimž důvěřuje. Hovoří-li s ním lékař o eutanazii, pak hraje jakousi roli druhého, analogickou jako u dvojité sebevraždy. Výsledkem je však zabití pacienta, zatímco lékař přežívá - a je to právě on, který zabil. Jedná se o největší selhání následovníka Hippokrata, jehož se lze vůbec dopustit. Nikdy mu nemůže být omluvou, „že si to nemocný sám přál“, a to i kdyby se jednalo o naprostou výjimku -autonomní rozhodnutí kompetentního nemocného (jeho svobodu a dobrovolnost žádosti lze v naprosté většině případů zpochybnit).


V nizozemských materiálech čteme, že vláda nemůže jít tak daleko, „aby zakázala jedincům rozhodnout se sami za sebe, zda pro ně má jejich vlastní život takovou cenu, aby byl žit“. Znamená to snad, že i lékař by se měl s tímto hodnocením ztotožňovat a schvalovat existenci života nehodného žití („lebensunwertes Leben“)? Jinak by asi nebyl schopen zabít.

Riziko narušení lidské i profesní integrity

Lékař je plně zodpovědný za to, co dělá. Ani společnost, ani žádný zákon si nemůže dovolit považovat jej za automat, který vyhovuje čemukoli. Vnitřní mravnost lékařství hodnotí lékařovo (i pacientovo) rozhodování a jednání podle toho, do jaké míry usnadňují nebo naopak brání hojivému poslání lékařství. Úmyslné zabití je skutkem nesmírně závažným. Riziko, že dojde k narušení integrity člověkalékaře, a tím spíše i jeho profesní integrity, je obrovské. Zabíjímli pacienty, zvyknu si na zabíjení a jsem pak schopen zabíjet s čistým svědomím; rozkladný vliv na můj vztah k následujícím nemocným se dříve nebo později projeví.


Tento posun je již dnes evidentní: Zabíjení lidí nekompetentních a/nebo lidí, kteří o zabití nežádali, je v nizozemských i belgických publikacích uváděno zcela bezostyšně a počty takto zabitých jsou běžnou položkou v tabulkách. Ministerstva i radí jak postupovat: „Ukončení života pacienta, jehož utrpení bylo především psychického rázu a jehož schopnost vyjádřit dobře uváženou žádost mohla být narušena například depresí nebo počínající demencí, by mělo být hlášeno v souladu s procedurou pro ukončení života bez explicitní žádosti pacienta. To platí rovněž tehdy, je-li pacient dítětem.“ Nejedná se o eutanazii dle definice (chybí žádost pacienta), a hlášení tedy musí být odlišné! Kampak se poděl tolik zdůrazňovaný respekt k autonomii? Může existovat větší důkaz kluzkého svahu?

Poučení z nedávné historie

Nelze nepřipomenout nacistický program eutanazie. Leo Alexander, poradce a pozorovatel na takzvaném doktorském soudu v Norimberku (1946-7), i nás varuje: „Ať již tyto zločiny doznaly jakýchkoli rozměrů, bylo všem, kteří je zkoumali, jasné, že vždy začínaly v malých rozměrech. V počátcích se jednalo o pouhý odklon od důrazu na základní postoj lékařů. Přijetí postoje podstatného v akci eutanazie, že totiž existuje život nehodný života. Tento postoj se z počátku týkal pouze těžce a chronicky nemocných. Postupně se sféra těch, kteří byli zahrnováni do téže kategorie, rozšiřovala o lidi neproduktivní, ideologicky či rasově nežádoucí a nakonec všechny ne-Němce.

Ale je třeba si uvědomit, že právě oním počátkem, z něhož celý další způsob myšlení získal svůj podnět, byl postoj k nevyléčitelně nemocnému. A je to právě tento zdánlivě nevelký posun v důrazu na postoj lékaře, který je třeba pečlivě zkoumat, jelikož prevence je důležitější než léčba. Pozorování a rozpoznání časných známek a symptomů se staly vždy základem prevence dalšího rozvoje choroby.“ Uzákonění možnosti zabíjení pacientů lékařem mohou schvalovat jen lidé nemoudří. Každý si musí být absolutně jistý, že se jeho lékař nestane i jeho popravčím. On prostě zabíjet nemůže a nebude. Ví také (nebo by vědět měl), že jediná důstojná a účinná pomoc umírajícímu tkví v řádné paliativní a hospicové péči.

prof. MUDr. Marta Munzarová, CSc.

 


 
Linka
 
Velké činky a jednoruční činky pro sportovce