Horní obrázek
Linka
Aktualně
Úterý 23.05.2017 07:02
Institut Karla Havlíčka Borovského
Souhlasíte s tím, aby náš právní řád umožňoval ukončení života nevyléčitelně nemocného člověka? (zdroj: CVVM 13.5.2015)
Ano (spíše ano) (66%)
 
 
Ne (spíše ne) (26%)
 
 
Neví (8%)
 
 
 
Mgr. Milan Hamerský
28.07.2011 LN: Důstojná smrt bez pokrytectví, polemika
 

Úmrtí nejznámějšího propagátora pomoci k dobrovolnému odchodu ze života Jacka Kevorkiana 3. června 2011 je příležitostí k dalšímu kolu podstatné, hodnotové, veřejné diskuze nejen o otázkách úzce vázaných na samotnou eutanázii. Nejde jen o promýšlení významu, které naše společnost dává otázkám umírání, smrti, bolesti, samoty. Diskuze je cenná i pro otázky související s právy jednotlivce na sebeurčení a respektu k jeho (ne)výsostnému rozhodování o životě jeho i jeho blízkých.

Ondřej Neff v článku Nechte smrt na pokoji (LN, 6.6.2011) velmi plasticky popsal současnou pokryteckou praxi. Při jejím hájení se však sám několikrát popřel a názorně ukázal logickou neudržitelnost paternalistického postoje nerespektující člověka jako suveréna. Neff nabízí umírajícím a jejich příbuzným bolest, utrpení a zbytečné prodlužování života. Z jeho textu je patrný především strach, strach ze svobodného rozhodování, strach ze státu, kterému nevěří do té míry, že by mu nesvěřil, aby „strkal svoje zlodějské pracky i do nejintimnějšího hájemství smrti“. Argumentační perlou je, že je „absolutně proti pravidly definované eutanázii“ proto, že se tak dnes děje.


Neff nabídl osobní zkušenost s umíráním svého otce, ten se při umírání „rval o každou minutu navíc“. Dávno předtím, několikrát a v klidu žádal syna o pomoc při umírání, kdyby měl trpět. Neff si není jist, jaké bylo jeho přání doopravdy. Respektoval poslední přání, přání učiněné pod tlakem umírání, a otci bolest neulehčil. Co kdyby to však bylo naopak, jeho otec by dopředu, jako zdravý, eutanázi odmítal, ale při umírání o ni opakovaně žádal? Také by respektoval jeho poslední přání a pomohl mu s ukončením bolestného umírání nebo by mudroval, že neexistuje žádné „doopravdy chci“.


Neff má v řadě tvrzení pravdu. Kdo je pevně rozhodnutý odejít ze života a je aspoň trochu pohyblivý, může ukončit svůj život sám. Např. MUDr. Pavel Klener doporučuje umírajícím, aby si přetáhli přes hlavu igelitový sáček, CO2 se o vše postará. RNDr. Helena Haškovcová spoléhá u lékařů na „situační“ etiku v protikladu proti předem definovaným pravidlům.


V České republice jsou již dnes některé typy eutanázií beztrestné, např. Neffem zmíněné podávání vysokých dávek morfia na mírnění bolestí je tzv. nepřímou eutanázií, kdy cílem je zmírnit bolest, případně potlačit chorobu, ale nepřímým důsledkem je zkrácení života umírajícího. Stejně tak je legální i tzv. pasivní eutanázie, kdy pacient odmítne pokračovat v léčbě, ať již úplně vysadí léky nebo bere jen prostředky na mírnění bolestí.


To, co je jádrem diskuzí o povolení eutanázie v ČR, je uzákonění tzv. asistované eutanázie, jak ji známe např. ze Švýcarska, a jejího logického doplňku, tzv. aktivní eutanázie pro ty, kteří již nejsou schopni ani s pomocí sami ukončit svůj život, např. jsou v kómatu.


Jack Kevorkian zkrátil utrpení více než 130 lidem. Byl to milosrdný muž, který bez pokrytectví a strachu sloužil lidem. Pokud se nezbavíme pokrytectví a neuzákoníme brzy pravidla pro asistovanou a aktivní eutanázii, budeme pro zmírnění utpení potřebovat Kevorkianovi nástupce.

Milan Hamerský

zdroj LN 23.6.2011


Zdroj: Lidové noviny/Diskuse

Datum: 2011-06-24 00:00:00

Název: Lékař nesmí zabíjet své nemocné

 POLEMIKA

 Má-li někdo právnické vzdělání a současně bojuje o uzákonění zabíjení nemocných, pak by se měl vyznat v terminologii. Pan Hamerský (Důstojná smrt bez pokrytectví, LN 23. 6.) používá pojem „asistovaná eutanazie“ - namísto asistovaného suicidia (lékař nemocnému pomáhá a radí, pacient se však zabíjí sám); domnívá se, že „aktivní eutanazie (je) pro ty, kteří již nejsou schopni sami ukončit život, například jsou v kómatu“; a rovněž vnáší pojmem nepřímá eutanazie další zmatení do celého textu. Navíc si myslí, že jednotlivci mají mít právo na sebeurčení, avšak nejen na „rozhodování o životě jeho“, ale i „jeho blízkých“. Dovolím si jej tedy poučit.

Obsah pojmu eutanazie je v rámci dnešních celosvětových diskusí v souladu s holandským modelem definován takto: Jedná se o úmyslné ukončení života člověka na jeho vlastní žádost někým jiným než člověkem samotným (= lékařem). Je zde tedy úmysl zabít, zabití a vlastní autonomní žádost nemocného. Dělení eutanazie na aktivní a pasivní je již zcela zastaralé. Pojem pasivní eutanazie zastřešoval dvě diametrálně odlišné skutečnosti: úmysl zabít na straně jedné (po mravní stránce totéž jako eutanazie aktivní) a tzv. „nechání zemřít“ na straně druhé. Zde se jedná o přiznání vítězství smrti v naší bezmoci. Některé léčebné postupy by vedly jen k protahování obtížného umírání již umírajícího nemocného bez naděje na jakékoliv zlepšení. Takové zvažování je zcela v souladu s lékařskou etikou, nejde o eutanazii. Běžná péče o nemocného do jeho posledního vydechnutí je zde samozřejmostí.

Nedávno jsem se zúčastnila konference lékařské akademie týkající se eutanazie. Předsedající se dotázal pana Hamerského, jak si představuje eutanazii v praxi a zda by nenasadil pana Zelenku (nedávno odsouzeného vraha nemocných). Pan Hamerský v rozpacích odpověděl, že ten je přece ve vězení. A pan předsedající mu poradil, aby tedy dělal vše pro jeho omilostnění. Byla to vynikající tečka na konci rokování.

Lékař nesmí zabíjet své nemocné. Eutanazie totiž není ani smrt dobrá, ani smrt milosrdná a ani smrt důstojná.

 O autorovi: Marta Munzarová, emeritní profesorka MU v Brně

 


Zdroj: Lidové noviny/Diskuse

Datum: 2011-06-27 00:00:00

Název: Zkonzumovat si svou smrt

 POLEMIKA  

Bude to už nějakých třicet let. Jako na začínajícího dětského psychologa se na mne obrátili prarodiče asi devítileté dívenky s prosbou o radu, jak dítěti sdělit, že mu oba rodiče zemřeli při automobilové havárii. Prý: zatím jí říkáme, že táta s mámou se zdrželi na služební cestě, jenže už to trvá skoro dva měsíce a děvče začíná být nedůvěřivé. A také by se pravdu mohlo bůhvíjakým způsobem dozvědět od někoho jiného. A oni by mu to rádi řekli nějak tak, aby mu to psychicky neublížilo, aby mu to nenarušilo klidné a spokojené dětství.

Ani si už nepamatuji, co jsem jim tenkrát poradil, ale dodnes, kdykoliv si na ten případ vzpomenu, znovu a znovu zažívám tehdejší pocit absurdity. Nejnověji při čtení příspěvku Milana Hamerského Důstojná smrt bez pokrytectví (LN 23. 6.). Ne že by umírání a smrt neměly být důstojné. Ale vždyť ony zpravidla také jsou. Jsem již ve věku, kdy se častěji chodí na pohřby, neboť člověku jeden po druhém odcházejí starší (i mladší) známí, příbuzní. A bývá zvykem vyřídit poslední vzkazy umírajících, říci pár slov o tom, jak se rozloučili se životem. Tu a tam, takový už je život, i s poznámkou, že ten odchod ze života nebyl zrovna pěkný. Ale ani jednou jsem v té souvislosti neslyšel slovo eutanázie, natož ve spojení se slovem důstojnost.

Velmi často proto, a nedomnívám se, že moje zkušenost je nějak výjimečná, nejbližší umírajícího do poslední chvíle věřili a doufali, že se možná ještě stane zázrak. Řekl bych, že propagátorům eutanázie právě ta víra chybí. A nemusí to být jen víra náboženská v užším smyslu toho slova. Může jít o docela obyčejnou víru, že věci se vždy ještě mohou obrátit k lepšímu. Jistě, leckomu se může taková důvěra v příznivý obrat osudu zdát naivní. Ano, často jsme ve svém očekávání zklamáni. Jenže vlastně jen tato víra nás drží při životě. Nás jako jednotlivce, včetně těch, kteří jsou již na odchodu ze života, ale i nás jako lidstvo.

Pokud tu víru ztratíme, ztrácíme vlastně smysl života. Zbývá pak buď to skoncovat hned, nebo ten svůj na světě vyměřený čas holt nějak přebýt, přetlouct a co nejvíce si ho zpříjemnit. Zkonzumovat, co zkonzumovat máme nebo co si můžeme dovolit, a pak uvolnit místo. Zkonzumovat i svou vlastní smrt. Nejlépe tak, aby to nikoho moc nebolelo. Ani materiálně, ani jinak.

 O autorovi: Miroslav Hudec, dětský psycholog


 
Linka
 
Kniha o posilování anatomický průvodce.