Horní obrázek
Linka
Aktualně
Pátek 15.12.2017 20:55
Institut Karla Havlíčka Borovského
Souhlasíte s tím, aby náš právní řád umožňoval ukončení života nevyléčitelně nemocného člověka? (zdroj: CVVM 13.5.2015)
Ano (spíše ano) (66%)
 
 
Ne (spíše ne) (26%)
 
 
Neví (8%)
 
 
 
Mgr. Milan Hamerský
23.07.2013 LN: Bojíme se smrti, proto chceme zemřít
 

LN Orientace: Smrt jsme z našich životů vytěsnili, ale eutanazie je stále populárnější. Není to příliš složitá otázka, než aby se dala včlenit do legislativy? Nedá se v řadě případů žádostem o eutanazii předejít kvalitní hospicovou péčí? A nepoměřujeme lidský život jen podle jeho výkonnosti?

Průkopníkem legalizace eutanazie je Nizozemsko. Od nynějška umožňuje nejen přerušit léčbu novorozenců s předpokládanou velmi krátkou délkou života, ale dokonce jim i aktivně přivodit smrt. Nizozemská televize odvysílala dokument, v němž dobrovolně umírá 26letá dívka, která trpěla blíže nespecifikovanou nevyléčitelnou chorobou, na niž zemřela i její matka. Ačkoliv ji dosud nemoc nijak neomezovala, rozhodla se zemřít v den svých 26. narozenin, když se noc předtím pobavila s přáteli na diskotéce. Nepřekročil ten případ už nejen hranice vkusu, ale i etiky? Jak jsme na tom v Česku?

* LN Jaké jsou dosavadní zkušenosti z Nizozemska? Pomáhá nevyléčitelně nemocným, nebo dochází k jejímu zneužití?

Marie Svatošová: Průkopnictví legalizace eutanazie Nizozemsku přiznat opravdu nemohu, protože bych ho upřela Hitlerovi. Nizozemští legislativci však mají primát v tom, že se jako první nepoučili ze zkušeností německých a hrubě podcenili logicky předvídatelné nebezpečí „kluzkého svahu“. V Německu to začalo kauzou baby Krauer, pokračovalo programem dětské eutanazie (likvidace postižených), vzápětí následovala Akce T4 – eutanazie dospělých (nejen nemocných, ale i neproduktivních a nepohodlných). A dál už to po kluzkém svahu jelo jako namydlený blesk. Nikdy nesmíme zapomenout, že tentýž smrtící plyn cyklon B, používaný na šesti místech ve zmíněných programech, záhy používali titíž lékaři, sestry a technický personál, kteří se s kompletní technologií jen přesunuli do koncentračních táborů do Majdanku, Osvětimi, Treblinky… Nizozemci koncentráky sice nemají, ale rozjetý kluzký svah přiznávají i v oficiálních dokumentech. Nůžky mezi legislativou a praxí se jim tam rozevírají čím dál víc, povinné hlášení o provedení eutanazie lékaři často nerespektují, nikdo to neřeší a netrestá. Statistiky jsou proto neúplné, ale i tak je ročně přiznáno mnoho případů eutanazie pacientem nevyžádané (!) a také 400 usmrcených ročně nikoliv z důvodů zdravotních, ale z důvodu „unavenosti životem“. Uzákoněním beztrestnosti totiž byla dána lékařům obrovská moc a někteří z nich bohužel podlehli i pokušení korupčního jednání. Nešlo jen o extrémní případ zbavení se nepohodlné tchyně, ale o všudypřítomný podvědomý strach „neproduktivních lidí“ z lékařů. Tím, že se tito lidé bojí jít do nemocnice, často zanedbají i nemoc snadno léčitelnou. David Černý: Srovnávat legalizaci eutanazie v Nizozemsku s praxí v nacistickém Německu je hrubě zavádějící. V Nizozemsku jde primárně o respektování přání autonomního pacienta ušetřit si nesnesitelné utrpení v terminální fázi choroby, tedy o něco zcela jiného, než k čemu docházelo v Německu (tam se o žádný respekt k autonomii nejednalo). O tom, co se dělo v Německu, nelze dle mého soudu vůbec hovořit jako o eutanazii; bylo to sprosté zabíjení lidí. Roman Joch: Jenže největší problém eutanazie je, že se obhajuje její ideální variantou – jako záměrné usmrcení z humánních důvodů (1) nevyléčitelně nemocného člověka, (2) jenž trpí krutými bolestmi, (3) na jeho vlastní žádost, po projevení jeho svobodné vůle. Proti takto striktně vymezené eutanazii je jen málo silných přirozených důvodů (ty nejsilnější důvody jsou založeny na víře ve smysl a hodnotu každého lidského života). Jenže praktický problém eutanazie je ten, že když se jednou zavede, ty tři omezující důvody přestanou být respektovány, budou osekávány! Adam Doležal: Právní řád v Nizozemsku samozřejmě neumožňuje svévolné usmrcení trpícího pacienta. Naopak poměrně striktně upravuje postup v případě eutanazie i asistované sebevraždy. Zásady lze shrnout do následujících bodů: Lékař musí být přesvědčen, že pacientova žádost dobrovolně zemřít je vědomá a dobře rozvážená a že pacient čelí nesnesitelnému a neukončitelnému utrpení. Dále musí být pacient dostatečně informován o své situaci a musí být přesvědčen o tom, že není jiné rozumné řešení jeho situace. Konečně pak musí být pacientovi poskytnut i druhý medicínský názor a jeho život musí být ukončen medicínsky vhodným způsobem, při kterém nebude vystaven novému utrpení. Nicméně problém spočívá v tom, že v praxi již před uzákoněním eutanazie v roce 2002 byla lékařská eutanazie často ospravedlňována na základě tzv. krajní nouze (noodtoestand). Tak se v současné době postupuje právě v oblasti nevyžádané či nedobrovolné eutanazie, kde pak dochází z mého hlediska k eticky nejspornějším případům, což prokazují i statistické analýzy. Přerušení marné léčby u novorozenců s těžkým defektem při narození uznává jako eticky přípustné řada odborníků, problematičtější je spíše samotné aktivní ukončení života takového novorozence, o kterém mohou rozhodovat lékaři nezávisle na vůli rodičů, což jim umožňuje stanovisko stavovské organizace KNMG (Královské nizozemské společnosti pro rozvoj medicíny). Takový postup je ovšem eticky sporný. David Černý: Nizozemská zkušenost obecně je podle mě jedním ze silných argumentů proti legalizaci aktivní dobrovolné eutanazie, což je eticky nejméně problematická forma eutanazie. Od její legalizace proběhlo několik průzkumů nově zavedené praxe (Remmelink Report v roce 1990, Van der Maas Survey v roce 1995), které prokázaly, že pravidla beztrestnosti eutanazie (zahrnující nesnesitelnou bolest, terminální stadium choroby a především žádost ze strany pacienta) jsou velmi často porušována. Nezřídka dochází k ukončení života bez žádosti pacienta, jindy se fráze „nesnesitelné utrpení“ interpretuje tak široce, že zahrnuje i psychické či sociální faktory, nikoli somatickou nemoc v konečném stadiu. Často existuje možnost paliativní léčby, jež se však nevyužije a namísto toho se volí ukončení života pacienta. Obava, že legalizace jedné relativně neproblematické formy eutanazie (aktivní a dobrovolná) povede nevyhnutelně k jejím dalším, mnohem problematičtějším formám, se ukázala jako opodstatněná.

* LN Co říkáte na onen v úvodu zmíněný dokument o dívce, která se rozhodla zemřít jaksi „preventivně“? To není obvyklý příběh, kterým argumentují zastánci eutanazie, tedy trpící člověk v terminální fázi…

Marie Svatošová: To jen potvrzuje, že akceptování eutanazie velmi zhoubně oslabí sociální respekt k lidskému životu v celé společnosti. Je to další důkaz existence kluzkého svahu. Každá žádost o eutanazii je ve své podstatě projevem zoufalství a neléčené bolesti – fyzické, duševní, sociální nebo duchovní. Tu je nutno rozpoznat a aspoň minimalizovat, nelze-li ji odstranit úplně. Ze zkušenosti mohu říct, že léčení fyzické bolesti při dnešních možnostech paliativní medicíny je na tom to nejsnazší. Mnohem náročnější (časově i psychicky) je doprovázení člověka, který nevidí smysl dalšího života. O to větší je pak radost, když se nám podaří pomoci takovému nešťastníkovi odrazit se ode dna. Někdy k tomu stačí docela málo – prostě chovat se k němu tak, aby pocítil, že je pro někoho důležitý, že na něm někomu záleží. Adam Doležal: Tady je situace samozřejmě problematická. Právně lze poukázat na to, že podobně judikoval nizozemský soud i v takzvaném assenském případu, kdy se 43letá zdravá žena rozhodla pro dobrovolnou smrt z rukou lékaře, protože jí umřeli dva její synové a opustil ji její manžel. Psychiatr, který smrt způsobil, byl zproštěn obvinění, tj. jednal po právu. Jednal ovšem i správně...? Základní otázka zní – má člověk právo zvolit si vlastní smrt? Má právo na sebevraždu? Pokud je lidský život posvátnou, absolutní morální hodnotou, pak je eutanazie nepřípustná. Pokud naopak připustíme, že je dominantní hodnotou lidská autonomie či právo člověka žít kvalitní život hodný žití, pak může být eutanazie v některých situacích přípustná. Jistou minimální hranicí pro etické jednání je hodnocení, zda byla způsobena újma, resp. volba menší újmy.

* LN Existuje nějaký konkrétní zájem či tlak na zavedení eutanazie? Něco podobného, jako když třeba mají farmaceutické firmy logický zájem na maximálním používání hormonální antikoncepce, a tak se snaží u veřejnosti tlumit možné obavy z jejích vedlejších účinků?

David Černý: Takový tlak zcela nepochybně existuje a bude podle mého názoru sílit. Důvodem je jednak celková změna vnímání eutanazie veřejností, což připravuje vhodný terén, a dále je zde věková struktura naší společnosti se stále narůstajícím zastoupením starších lidí, jejichž léčba je velmi nákladná. Dostupných finančních a zdravotnických prostředků je omezené množství, a pokud skutečně proběhne koperníkovská revoluce, za niž bojuje známý australský bioetik Peter Singer (autor např. slavné knihy Osvobození zvířat), a začneme lidem přiznávat morální status v závislosti na jejich především mentálních schopnostech, nebude nic stát v cestě usmrcování „méně hodnotných“ lidských jedinců ve prospěch těch, kteří si zatím udržují vyšší morální hodnotu. Adam Doležal: Objevují se zde bohužel ony ekonomické argumenty. Neúčelná léčba pacienta, který je v terminálním stadiu a bez schopnosti vnímání, může být značně drahá. Analyzujeme-li náklady na jednoho takového pacienta, pak se zde samozřejmě přímo nabízí otázka po účelnosti jejich vynaložení. Vzhledem k tomu, že financování z veřejného zdravotního pojištění není neomezené, pak se skutečně může stát, že celý systém „tlačí“ na úspornou praxi, a nemocnice se tomuto trendu mohou podřídit. Roman Joch: Ten tlak je především ideologický; tvrdí, že hodnota lidského života se odvíjí od jeho užitečnosti či spokojenosti; jinými slovy od tvrzení, že trpící lidský život nemá cenu a nestojí za to. Odmítá tedy přesvědčení o vnitřní, objektivní a nekonečné hodnotě každého nevinného lidského života. Je jeho banalizací a trivializací. Nelze však vyloučit, že časem přijde tlak společenský a politický, jak „řešit“ demografický (stárnutí populace) a sociální (málo peněz na důchody) problém společnosti...

* LN Takže eutanazie jako potenciální řešení krize důchodového a zdravotního systému, způsobené demografickou krizí? Jako zbavení se nevýkonných a „zbytečných“? To opravdu trochu připomíná třetí říši, kde se likvidace psychicky nemocných (ale i lidí trpících stařeckou sešlostí) vysvětlovala tím, že jsou zátěží pro „národní společenství“...

Marie Svatošová: To nebezpečí je bohužel reálné. Jako tikající časovanou bombu ho vnímám více než dvacet let. Kvůli tomu jsem hned v lednu 1990 zamkla svou ordinaci praktické lékařky a pustila se do prosazování hospicového hnutí u nás. Ti, kdo koketují s myšlenkou uzákonit u nás beztrestnost eutanazie, vycházejí z iluzorní představy idealizovaného světa ideálních rodin, lékařů a sester – to je však naprostá utopie. Nebudu jmenovat, ale ještě po letech mi je špatně z kolegy dodnes zastávajícího významnou funkci v jedné zdravotní pojišťovně. Vysvětlovala jsem mu, že bude pro pojišťovnu výhodné, když se o nemocného postaráme v domácí péči místo v nemocnici. Vždyť ušetří za hotelové služby a za stravu. Viděl to jinak: „To není pravda. Když se o něho nebudete starat vy, tak umře a nás nebude stát nic.“

* LN To mě přivádí k další otázce. Nedostávají se lékaři stejně ve své praxi často do situací, kdy reálně rozhodují o usmrcení pacienta nebo jeho odpojení od přístrojů? Především v případě pacientů v LDN, zvláště těch, o které neprojevují zájem příbuzní. 

Adam Doležal: Domnívám se, že se jedná o poměrně běžnou praxi, kdy se nepokračuje v léčbě, pokud se považuje za neúčelnou. Pokračuje se ovšem v péči o pacienta tak, aby se tišila bolest a poskytovala výživa apod. Tedy v péči se pokračuje, je pouze jiného druhu. Marie Svatošová: Dilemata medicínské praxe jsou pro každého lékaře tím nejtěžším oříškem a žádný se jim nevyhne. Na jedné straně se musí snažit udržet život, na druhé si musí uvědomovat nevyhnutelnost smrti. Do určité míry mu rozhodování usnadní zákon, vyhláška či předpis, ale v hraničních situacích se musí rozhodovat podle svého svědomí. Aby se na něj mohl spolehnout, měl by ho průběžně kultivovat. A samozřejmě nerozhodovat v tak závažných věcech sám, ale vždy v týmu. Roman Joch: Odpojení od přístrojů nepovažuji za tak problematické, dát však lékařům legální možnost usmrcovat pacienty už ano. Pokud tak lékař udělá mimo legálně a na žádost pacienta, je to záležitost jejich svědomí, případně vztahu jejich svědomí k Bohu. Neznamená to, že nás ostatní jako společnost nutí přitakat tomu, že je správné záměrně usmrtit nevinného člověka. Pokud společnost jednou opustí princip, že vždy je nesprávné záměrně usmrtit nevinného člověka, není pak padoušství či hanebnosti, kterou by dříve nebo později neakceptovala. To, co je jakžtakž přípustné, je záměrné zabíjení vinných (sebeobrana, válka) nebo nezáměrné zabití nevinných, což je ale vždy politováníhodné (např. rozkaz sestřelit teroristy unesené civilní letadlo, jež míří na Temelín). Avšak připustíme-li jednou koncept správnosti záměrného zabíjení nevinných, je se spravedlností konec. Adam Doležal: Ale ještě k té představě hromadné eutanazie „nevýkonných“. Domnívám se, že k takové situaci nemůžeme dospět, pokud nezkolabuje celý demokratický režim. Současné demokratické státy mají dostatek obranných mechanismů, které takovému procesu mohou zabránit. Odstoupíme-li ale od hodnot reprezentovaných demokratickou kulturou, pak samozřejmě k takovému zneužívání může docházet.

* LN Existuje nějaká forma eutanazie, která je podle vás přípustná?

Marie Svatošová: Eutanazie, tedy „úmyslné zabití nemocného na jeho vlastní žádost“, je pro mne osobně nepřijatelná v každém případě – ať už by šlo o usmrcení za použití jedu, nebo usmrcení neposkytnutím smysluplné léčby. Nikdy bych se k tomu nepropůjčila. Adam Doležal: Osobně je pro mě přípustná forma dobrovolně zvolené a vyžádané eutanazie, a to ve formě pasivní i aktivní eutanazie. Vycházím z dominance autonomního svobodného člověka, který může rozhodovat o svém životě a případně volit i smrt. Takový člověk se nachází v situaci, která je jedinečná, nesdělitelná, a tedy není možné objektivně posuzovat jeho důvody k zvolení smrti. Problém ovšem spočívá v tom, že jeho rozhodování v takové situaci v řadě případů nemůže být autonomní. Jednak může být pacient ovlivněn faktory vnitřními, jako je bolest, strach, úzkost, neporozumění situaci apod, dále je pacient ovlivněn vnějšími faktory působícími na jeho mysl, jako je sociální vyčlenění, osamocenost, svazující prostředí, téměř nemocniční panoptikon, ve kterém se nachází. Komunikace mezi personálem a jím je pak odosobněná, týká se pouze objektivizovaného těla a nemoci. Po většinu času je tak pacient sám se sebou, resp. se svou bolestí a vnitřnímu trpením. V takovém případě se rozhoduje pro smrt, ač by při lepší komunikaci mohl pokračovat ve smysluplném životě. Na druhou stranu jsou skutečně situace, kdy se autonomní jedinec rozhodne, že jeho život již nemá další smysl – zejména v případě nepřekonatelné nemoci (např. amyotrofní laterální sklerózy). Pokud není k takovému činu způsobilý sám, nebylo by správné mu jej umožnit? Je ovšem zřejmé, že samotné zavedení do právního řádu je více než problematické. Morálně lze řešit případy ad hoc, ale obecné ukotvení do právních předpisů může přinášet sporné momenty, jako tomu je ostatně i u nizozemské úpravy. Na rozdíl od hodnocení etického, kde je argument kluzkého svahu nepřijatelný, je u právních úvah de lege ferenda potřeba nahlédnout i na důsledky a dopady, které takové přijetí přináší. David Černý: Máme více dobrých důvodu k domněnce, že aktivní usmrcení pacienta v terminálním stadiu choroby, jemuž léčba již nemůže přinést žádný užitek a jehož bolest nelze dostatečným způsobem ošetřit, je eticky přípustná, pokud pacient o ukončení svého života sám aktivně žádá. Jsem tedy zastánce morální dovolenosti aktivní dobrovolné eutanazie. Specifickým případem této formy eutanazie je tzv. eutanazie z důvodu dárcovství orgánů: pacient vysloví své přání darovat své orgány, a pokud jsou splněny výše uvedené podmínky, může mu chirurg odebrat požadované orgány a tím způsobit jeho smrt (k tomu zatím nedochází). Druhou otázkou ovšem je, zda je za současných podmínek rozumné, aby byla eutanazie legalizována. Zde bych byl vzhledem ke špatným zkušenostem z Nizozemska velmi opatrný. Roman Joch: Pokud někdo považuje za eutanazii i ukončení léčby pacienta, který tak přirozenou smrtí zemře, pak toto je pro mě přípustné. Já však pod eutanazií rozumím aktivní usmrcení nevinného člověka předtím, než by nastala jeho přirozená smrt, a to sice považuji v případě, že je to na jeho vlastní žádost, za něco teoreticky tolerovatelného, leč prakticky za něco velice nebezpečného, a tudíž za něco, co by legálně nemělo být umožněno. Pokud někdo usmrtí sám sebe, to je jedna věc; pokud by však legálně měl možnost někdo usmrtit někoho jiného (byť na jeho žádost), to považuji za nepřijatelné. Legálně by nikdo neměl mít právo záměrně zabít jiného nevinného člověka (snad jen sebe samého, a i o tom mám pochybnosti).

* LN Jaké jsou varianty eutanazie? Jaké nabízí medicína a jaké nabízí třeba jen lidé, kteří jsou ochotni trávit s umírajícími poslední chvíle?

Marie Svatošová: Humánní alternativou k nehumánní eutanazii je všude v civilizovaném světě hospicové hnutí, využívající vymoženosti moderní paliativní medicíny, včetně léčby bolesti, a zohledňující všechny čtyři dimenze člověka – „bio, psycho, socio, spirito“. Vidět celého člověka (i ve vztahu k jeho nejbližším, kteří trpí zároveň s ním), a ne jen jeho jednotlivý nemocný orgán, je pro lékaře při dnešní superspecializaci medicíny problém, který předchozí generace neznaly. David Černý: Základní rozlišení je mezi aktivní a pasivní eutanazií (aktivní: lékař aktivně usmrtí pacienta, pasivní: lékař svým nekonáním či přerušením léčby způsobí smrt pacienta). Rozdíl mezi aktivní a pasivní formou eutanazie se často vyjadřuje jako rozdíl mezi usmrcením (killing) a ponecháním zemřít (letting die). Mnozí autoři mají za to, že usmrcení je formou eutanazie a jako takové je nepřípustné, zatímco ponechání zemřít by se za eutanazii považovat nemělo a je běžnou lékařskou praxí. Další dělení eutanazie je na dobrovolnou (pacient o ni žádá), nedobrovolnou (pacienta je možné se zeptat na jeho názor, ale nedojde k tomu). Speciálním typem eutanazie je taková, kdy se pacienta zeptat nemůžeme (je v kómatu, novorozeně…).

* LN Kde je hranice mezi eutanazií a neudržováním pacienta na přístrojích?

Marie Svatošová: Zásadní rozdíl je v úmyslu (!) jednajícího, zpravidla lékaře. V případě eutanazie je úmyslem a cílem lékaře způsobit smrt. Naopak „ustoupení neodvratné smrti“, když nastal její čas a jsme vůči ní bezmocní, eutanazie není. V takovém případě by naopak bylo neetické marnou a pacienta zatěžující „léčbu“ prodlužovat a nedovolit mu přirozeným způsobem ze života odejít. Rozdíl je jasný – v prvním případě pacient zemřel rukou lékaře, ve druhém zemřel taky, avšak na svou nemoc. Právo na odmítnutí další léčby je základním právem pacienta a lékař nejedná neeticky, pokud takové přání řádně poučeného člověka respektuje. I když to vede ke smrti. David Černý: Problém je však v tom, že pokud lékař odpojí pacienta od přístroje, existuje zde jasná kauzální souvislost mezi odpojením a smrtí pacienta. Záměrem lékaře je ovšem ukončit nic nepřinášející léčbu. Pokud jsme přesvědčeni, že záměr je důležitým prvkem vyhodnocování morálnosti lidského jednání, potom je mezi lékařem a například vrahem eticky relevantní rozdíl: první z nich se nedopouští nemorálního jednání, zatímco druhý ano.

* LN Nesouvisí celá debata o eutanazii i s tím, že jsme vytěsnili smrt a umírání z našich životů? A po doktorech tak chceme, aby nás buď uzdravili, anebo v opačném případě sprovodili ze světa co nejdříve a hlavně bezbolestně...

Roman Joch: Ano, máme iracionální fobii z přirozeného umírání a žití se smrtí, umíráním a umírajícími v těsném kontaktu. Proto chceme buď vyléčit, anebo rychle a bezbolestně odpravit... Jsme dětinští. David Černý: Roman Joch může mít možná částečně pravdu, nicméně existují situace, kdy je bolest skutečně nesnesitelná a žádost o rychlou a bezbolestnou smrt pochopitelná. Uvedu jeden příklad: fyzik Matthew Donnelly trpěl vážnou formou rakoviny kůže, přišel o ruku, část čelisti, nos, byl slepý, většinu času jen ležel na posteli, čelo mu skrápěl pot, zuby zaťaté bolestí. Prognóza: rok života v tomto stavu. Lékaři mu nemohli pomoci zemřít. Nakonec přesvědčil jednoho ze svých bratrů a ten ho v nemocnici zastřelil. Myslím si, že Donnelly (a analogicky další podobní pacienti) měl právo zemřít rukou lékaře (či asistovanou sebevraždou) a že jeho přání nijak nesouvisí s vytěsněním smrti a umírání z našich životů. Marie Svatošová: Přihřeji si svou hospicovou polívčičku. Hospice totiž ve společnosti plní hned tři role. Krátkodobou – ta je nejviditelnější, proto i nejznámější: špičková odborná a komplexní péče o nemocné s infaustní (smrtelnou) prognózou, o jejich blízké a následně pozůstalé. Střednědobou – ta je méně známá, ale již s viditelnými plody: edukace zdravotníků i nezdravotníků, s cílem prosadit myšlenku hospice i mimo budovy hospice, všude, kde lidé umírají. A konečně dlouhodobou – tuto roli hospiců si dosud málokdo uvědomuje, avšak její význam je obrovský, ne-li hlavní; zdevastovaná společnost se v hospici postupně uzdravuje – nemocní, jejich blízcí a doprovázející, stážisté, návštěvy a všichni, kdo hospicem projdou, tváří v tvář smrti přehodnocují hierarchii svých hodnot, ujasňují si, co má v životě hodnotu trvalou a co pomíjivou, a dávají si do pořádku vztahy. Jeden umírající velmi výstižně označil hospicové sestry jako „národní poklad a elitu národa“. Adam Doležal: Zatímco dříve byla základní povinností povinnost sama k sobě a k vlastnímu tělu a sebevražda a předčasný odchod z tohoto světa byly považovány za nemravné – nejen v křesťanské teologii, ale i ve filozofickém diskurzu do konce 19. století, od 20. století se individuální právo nakládat s vlastním životem stalo základem a ztělesnilo se do práva na osobní autonomii. Zatímco dříve bylo ve filozofickém diskurzu základní otázkou, jak žít dobře, přeměnila se tato otázka ve 20. století na otázku, proč vlastně žít. Dominantní vliv na tuto proměnu měla existenciální filozofie.

***
V Nizozemsku jsou pravidla eutanazie často porušována (dochází k ukončení života bez žádosti pacienta) nebo se interpretují velmi široce David Černý

Analyzujeme-li náklady na pacienta, nabízí se otázka po jejich účelnosti. Skutečně se může stát, že celý systém „tlačí“ na úspornou praxi, a nemocnice se tomuto trendu mohou podřídit. Adam Doležal

Vidět celého člověka a nejen jeho jednotlivý nemocný orgán je pro lékaře při dnešní superspecializaci medicíny problém, který předchozí generace neznaly Marie Svatošová

Máme fobii z přirozeného umírání. Nechceme žít se smrtí a umírajícími v těsném kontaktu. Proto chceme buď vyléčit, anebo rychle a bezbolestně odpravit... Jsme dětinští. Roman Joch

Foto popis: DAVID P. ČERNÝ filozof 1. lékařská fakulta UK
Foto popis: ADAM DOLEŽAL Ústav státu a práva Akademie věd ČR
Foto popis: ROMAN JOCH ředitel Občanského institutu
Foto popis: MARIE SVATOŠOVÁ zakladatelka hospicového hnutí v ČR


 
Linka
 
„Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život.“ Oscar Wilde