Horní obrázek
Linka
Aktualně
Středa 28.06.2017 16:01
Institut Karla Havlíčka Borovského
Souhlasíte s tím, aby náš právní řád umožňoval ukončení života nevyléčitelně nemocného člověka? (zdroj: CVVM 13.5.2015)
Ano (spíše ano) (66%)
 
 
Ne (spíše ne) (26%)
 
 
Neví (8%)
 
 
 
Mgr. Milan Hamerský
12.08.2013  LN: Na obranu asistované smrti
 
Orientace LN - Argument „kluzkého svahu“ se proti eutanazii použít nedá, nizozemská zkušenost dokládá, že neplatí 
 
Debata o eutanazii posunula úroveň naší veřejné diskuse na toto téma na kvalitativně vyšší úroveň. Pokrok je v tom, že zvláště filozofu Davidovi Černému a právnímu teoretikovi Adamu Doležalovi se podařilo alespoň stručně vysvětlit distinkce a definice, které byly u nás dosud ignorovány. Bez těchto věcí se ale myšlení o eutanazii neobejde. Mám na mysli rozlišení mezi eutanazií dobrovolnou (tj. vyžádanou pacientem) a nedobrovolnou (pacient nebyl nebo nemohl být dotázán), aktivní (lékař způsobí smrt pacienta – např. podáním smrtelné dávky analgetik) a pasivní (lékař nechá pacienta zemřít – např. ustoupí od léčby), stejně jako rozdíl mezi morální oprávněností eutanazie a její případnou legalizací. 
 
Jednotliví účastníci debaty pak mohli s využitím těchto pojmů definovat svou pozici: Marie Svatošová odmítá aktivní i pasivní eutanazii, i kdyby byla vyžádaná pacientem. Roman Joch připouští oprávněnost pasivní eutanazie a považuje i aktivní dobrovolnou eutanazii za alespoň „teoreticky tolerovatelnou“; striktně však odmítá její legalizaci. Nejliberálnější jsou Černý s Doležalem: nepochybují o morální dovolenosti aktivní dobrovolné eutanazie a nejsou zásadně proti legalizaci, ačkoli Doležal ji považuje za „více než problematickou“ a Černý by byl „velmi opatrný“. 
 
Asistovaná sebevražda Osobně souhlasím s názorem Černého a Doležala na morální dovolenost aktivní dobrovolné eutanazie. Za morálně ekvivalentní považuji tzv. sebevraždu za asistence lékaře, o níž v debatě nebyla zmínka: jedná se o variantu dobré smrti, kdy poslední kauzální krok vykoná sám pacient, nikoli lékař. Pokud máme uvažovat o legalizaci, považuji za méně problematickou právě asistovanou sebevraždu. 
 
Složitou otázku legalizace však ponechám stranou a zaměřím se na jisté nedostatky debaty. Předně titulek „Bojíme se smrti, proto chceme zemřít“ nedává dobrý smysl; pacienti, kteří žádají o eutanazii, se stěží bojí smrti, neboť přece požadují, aby ta jejich nastala dříve. Pokud se něčeho bojí, pak zbytečně prodlužovaného umírání. Obávám se, že volba titulu rozhovoru prozrazuje jistou tendenčnost, s níž redaktor Matyáš Zrno rozhovor vedl. Stejná tendenčnost je patrná i v úvodním odstavci, kde se pan redaktor ptá, zda některé konkrétní případy eutanazie nepřekračují „nejen hranice vkusu, ale i etiky“. Stoupencům eutanazie může naopak připadat nejen nevkusná, ale i neetická praxe udržování pacientů naživu proti jejich vůli,místo aby byl respektován jejich vlastní úsudek o tom, jakou úroveň utrpení považují za smysluplnou, či naopak zbytečnou a degradující. Ale předběžná stigmatizace kterékoli ze stran diskusi neprospěje. Lepší je věcná analýza argumentů, o něž každá ze stran opírá své závěry. Jako zastánce eutanazie se zaměřím na argumenty svých oponentů, v tomto případě MUDr. Svatošové a MUDr. Jocha. 
 
Ptáme-li se, oč se v poslední instanci opírá opozice vůči asistované smrti, obvykle objevíme nějakou variantu teze o niterné hodnotě lidského života. V diskusi zmiňuje tuto tezi Roman Joch, když hovoří o „víře ve smysl a hodnotu lidského života“, z níž vyplývá nepřípustnost „usmrtit nevinného člověka“. 
 
Jenže téměř každého napadne řada výjimek z tohoto pravidla; Joch sám zmiňuje oprávněnost usmrcení nevinných pasažérů letadla, směrovaného teroristy na Temelín. Jinými slovy, Joch připouští, že za určitých okolností může nějaká hodnota – zde např. bezpečí mnohem většího množství lidí – převážit hodnotu nevinných životů jiných. Jenže pokud se shodneme na tom, že navzdory tomu, jak je cenný, může život nevinného člověka převážit jiná hodnota, pak je nasnadě možnost, že konkrétní nevinný člověk hodnotí výše než vlastní život třeba důstojnost. Považuji intuitivně za mnohem méně morálně problematické, že lékař zkrátí život určitého pacienta na jeho vlastní žádost, protože tento pacient se rozhodl vyměnit nějaký čas navíc za důstojnost, než že nějaký generál rozhodne na základě utilitaristického kalkulu o sestřelení letadla plného nevinných pasažérů. Každopádně by mělo být jasné, že stoupenci jakékoli formy eutanazie se od svých oponentů neliší co do přesvědčení o vysoké hodnotě lidského života, ale pouze co do hodnot, které mohou hodnotu života převážit. 
 
Písek a hromada Je třeba chápat, že argument ohledně hodnoty lidského života je apriorní povahy. To znamená, že záměrně usmrtit nevinného člověka je absolutně vyloučeno, nezávisle na okolnostech. Přísně vzato by měl tento argument oponentům eutanazie stačit, protože implikuje-li absolutní zákaz, tak již není úvaha o nějakých okolnostech namístě. Proto je kuriózní, že odpůrci eutanazie obvykle pociťují, že musí argument o hodnotě lidského života podpořit úvahou o údajně neblahých důsledcích případně legalizace eutanazie. Tak plynule přecházejí od apriorního úsudku k argumentaci empirické. Domnívám se, že za tímto manévrem je částečné uvědomění si faktu, že hodnota lidského života není něco, o čem je spor – jak jsme viděli, vycházejí z ní i stoupenci eutanazie. 
Úvaha o neblahých důsledcích eutanazie se nazývá „argumentem kluzkého svahu“; v Orientaci jej zmínili Roman Joch a Marie Svatošová. Podle tohoto argumentu může být na začátku relativně přijatelná forma eutanazie – třeba aktivní dobrovolná eutanazie –, ale jakmile bude povolena, nelze již zastavit vývoj k nedobrovolné eutanazii bezmocných starých, fyzicky či mentálně postižených lidí, až skončíme u vyhlazovací praxe nacistů. 
 
David Černý na to správně namítá, že srovnání situace dejme tomu v současném Nizozemsku s nacistickou praxí je nefér: nacisté prostě vyhlazovali celé skupiny lidí na základě svých pochybných kritérií o hodnotě jejich života. Já chci svou odpověď založit na úvaze o samé povaze argumentu kluzkého svahu. Přestože Roman Joch hovoří o „logicky předvídatelném nebezpečí kluzkého svahu“, skluz po svahu není věc logické nutnosti. Z faktu, že přijmu eutanazii řekněme pro dospělé kompetentní pacienty, nijak nevyplývá přijatelnost eutanazie pro jiné kategorie pacientů. 
Argument kluzkého svahu bývá též někdy zaměňován s logickým paradoxem zvaným sorités či „hromada“: jak definovat hromadu písku, když pár zrnek netvoří hromadu, ale přidáváním zrnek časem hromadu vytvoříme? Tak by někdo mohl namítnout, že není jasně definován rozdíl mezi někým, kdo zemře během tří týdnů, a někým, kdo zemře během čtyř týdnů, či někým, kdo trpí příšerně, a někým, kdo trpí moc. Nestane se, že budeme kritéria pro přípustnost eutanazie stále uvolňovat? Myslím, že tomuto vývoji lze snadno zabránit stanovením arbitrárních hranic – podobně jako jsou stanoveny limity rychlosti motorových vozidel. 
 
Ti, kteří se bojí života Jenže argument kluzkého svahu je obvykle chápán méně přesně, jako vágní dojem, že věci prostě musí jít od desíti k pěti. Kamenem úrazu této úvahy je, že jde o předpověď budoucnosti, o níž nic nevíme. V Nizozemsku byla dobrovolná aktivní eutanazie tolerována řadu dekád a deset let je tam legální. Navzdory tvrzení o hrozbě, jakou legalizace eutanazie přestavuje pro různě handicapované lidi, proceduru často vyžadují úspěšní a samostatní lidé, kteří by si mohli dovolit hospicovou péči – ale nestojí o ni, protože závislost je v rozporu s jejich hodnotami. 
 
Podle výzkumu, který loni uveřejnil nejrespektovanější lékařský časopis The Lancet, zůstává celkový počet úmrtí v důsledku eutanazie v Nizozemí během posledních zhruba dvaceti let stabilní; počet nedobrovolných eutanazií je dokonce nižší. Stanovení jasných pravidel zkrátka vedlo k morálně vyspělejší praxi, než jaká existuje v zemích, které z důvodu ilegality eutanazie nemají ani spolehlivé statistiky, přestože divoké eutanazie nepochybně probíhají i tam. 
 
TOMÁŠ HŘÍBEK, filozof
 

 
Linka
 
Sportovní výživa a posilovací stroje Ronnie.cz