Horní obrázek
Linka
Aktualně
Středa 28.06.2017 16:06
Institut Karla Havlíčka Borovského
Souhlasíte s tím, aby náš právní řád umožňoval ukončení života nevyléčitelně nemocného člověka? (zdroj: CVVM 13.5.2015)
Ano (spíše ano) (66%)
 
 
Ne (spíše ne) (26%)
 
 
Neví (8%)
 
 
 
Mgr. Milan Hamerský
24.01.2015 Lidovky: Společně
 

POSLEDNÍ SLOVO

V sílícím proudu násilných smrtí, který teče do médií z celého světa a stéká se s tragickými autonehodami, vraždami a sebevraždami z domova, zcela zanikla smrt dvou starých manželů, které nalezli zastřelené v jejich bytě minulý týden. Asi proto, že dopis na rozloučenou, který zanechali, nenechal za sebou žádnou záhadu. Jejich zdravotní stav se zhoršoval, představa, že by jeden odešel a druhý tu zůstal sám, pro ně byla ještě trýznivější než dobrovolná smrt. Takže manžel nejdřív zastřelil manželku a pak sám sebe.

Vzpomněl jsem si na podobný případ, starý deset let, kdy ještě o něco starší manželé, devadesátníci, vyšplhali na okno svého bytu v pražské ulici Na Zvonařce a ruku v ruce skočili dolů. Z obavy, že je postupující rakovina rozdělí, se také rozhodli raději pro smrt společnou. Přitom až do svých devadesáti aktivně sportovali, paní dokonce studovala a zároveň doučovala němčinu. Přežili nacistický koncentrák, dočkali se dětí i vnoučat, ještě dlouho v důchodovém věku pracovali. Advokát a učitelka.

 

Nemám vůbec v úmyslu vnášet do vašich víkendových obědů chmurnou připomínku smrti. Naopak. Obdivoval jsem tehdy jejich vnitřní sílu a odvahu, dokonce jsem je popsal jako jakousi tečku za dvacátým stoletím, kdy mělo ještě svou váhu důstojenství a generace, které prošly řetězcem totalit, věřily v opak toho, v co se věří dnes: že přijít o radost není důvodem k strasti, protože překonat strast je naopak důvodem k radosti. Mýlil jsem se, jak dokazuje případ současných manželů-sebevrahů. Důstojenství, odvaha a věrnost doslova až za hrob nezemřely spolu s 20. stoletím. Dál tiše žhnou, ukryté ve vřící společnosti – a jen občas se projeví a zahanbí nás, nedůstojné, zbabělé a nevěrné.

 

Vzpomněl jsem si na kolegu fotografa, který posledních deset let života proležel po mozkové příhodě bezmocně na lůžku, někdy mě vnímal, když jsem přišel na návštěvu, a někdy méně, přestože jsme spolu prožili hektická reportérská léta a protoulali s batohem Asii. Ale když mě někdy tiše prosil: „Cyankáli. Sežeň mi cyankáli!“, věděl jsem, že to nedokážu. A nejen proto, že bych se bál trestu za vraždu. Stejně jako když moje sestra zůstala po narkóze dva roky v kómatu, nikdo jí už nedával naději, že se ještě probudí, a bylo tak snadné vytáhnout nějaké hadičky, nebo alespoň otevřít okno, aby se nastydla a o život ji připravil milosrdně zápal plic. Už podle toho, že to popisuji, je jasné, že jsem o tom přemýšlel. Ale místo činu se dostavil stud, že vůbec takhle přemýšlím.

 

Dokud nebudeme mít uzákoněnou eutanazii, budeme periodicky vystavováni těmto typům úvah a rozhodnutí. A protože jen málokdo má sílu a odvahu hrát si na boha, budeme v těch situacích zklamávat, a ještě se stydět, že jsme vůbec takhle uvažovali.  Nebo bychom naopak zklamali, kdybychom tomu nutkání pomoci někomu na onen svět podlehli a udělali to? Manželé, o nichž píšu v úvodu, byli ve výhodě, dá-li se to vůbec takhle nazvat. Společná smrt je ušetřila od vyčítavého pohledu oka, které nás sleduje, i když nás nikdo nesleduje. Svědomí.

 

Přesto bych je přiřadil na seznam kandidátů na státní vyznamenání in memoriam, až se budou zase udílet. Za statečnost.


 
Linka
 
Pro účinné spalování tuků L-carnitin Fitness