Horní obrázek
Linka
Aktualně
Čtvrtek 15.11.2018 08:20
Institut Karla Havlíčka Borovského
Souhlasíte s tím, aby náš právní řád umožňoval ukončení života nevyléčitelně nemocného člověka? (zdroj: CVVM 13.5.2015)
Ano (spíše ano) (66%)
 
 
Ne (spíše ne) (26%)
 
 
Neví (8%)
 
 
 
Mgr. Milan Hamerský
24.01.2015 Lidovky: Společně
 

POSLEDNÍ SLOVO

V sílícím proudu násilných smrtí, který teče do médií z celého světa a stéká se s tragickými autonehodami, vraždami a sebevraždami z domova, zcela zanikla smrt dvou starých manželů, které nalezli zastřelené v jejich bytě minulý týden. Asi proto, že dopis na rozloučenou, který zanechali, nenechal za sebou žádnou záhadu. Jejich zdravotní stav se zhoršoval, představa, že by jeden odešel a druhý tu zůstal sám, pro ně byla ještě trýznivější než dobrovolná smrt. Takže manžel nejdřív zastřelil manželku a pak sám sebe.

Vzpomněl jsem si na podobný případ, starý deset let, kdy ještě o něco starší manželé, devadesátníci, vyšplhali na okno svého bytu v pražské ulici Na Zvonařce a ruku v ruce skočili dolů. Z obavy, že je postupující rakovina rozdělí, se také rozhodli raději pro smrt společnou. Přitom až do svých devadesáti aktivně sportovali, paní dokonce studovala a zároveň doučovala němčinu. Přežili nacistický koncentrák, dočkali se dětí i vnoučat, ještě dlouho v důchodovém věku pracovali. Advokát a učitelka.

 

Nemám vůbec v úmyslu vnášet do vašich víkendových obědů chmurnou připomínku smrti. Naopak. Obdivoval jsem tehdy jejich vnitřní sílu a odvahu, dokonce jsem je popsal jako jakousi tečku za dvacátým stoletím, kdy mělo ještě svou váhu důstojenství a generace, které prošly řetězcem totalit, věřily v opak toho, v co se věří dnes: že přijít o radost není důvodem k strasti, protože překonat strast je naopak důvodem k radosti. Mýlil jsem se, jak dokazuje případ současných manželů-sebevrahů. Důstojenství, odvaha a věrnost doslova až za hrob nezemřely spolu s 20. stoletím. Dál tiše žhnou, ukryté ve vřící společnosti – a jen občas se projeví a zahanbí nás, nedůstojné, zbabělé a nevěrné.

 

Vzpomněl jsem si na kolegu fotografa, který posledních deset let života proležel po mozkové příhodě bezmocně na lůžku, někdy mě vnímal, když jsem přišel na návštěvu, a někdy méně, přestože jsme spolu prožili hektická reportérská léta a protoulali s batohem Asii. Ale když mě někdy tiše prosil: „Cyankáli. Sežeň mi cyankáli!“, věděl jsem, že to nedokážu. A nejen proto, že bych se bál trestu za vraždu. Stejně jako když moje sestra zůstala po narkóze dva roky v kómatu, nikdo jí už nedával naději, že se ještě probudí, a bylo tak snadné vytáhnout nějaké hadičky, nebo alespoň otevřít okno, aby se nastydla a o život ji připravil milosrdně zápal plic. Už podle toho, že to popisuji, je jasné, že jsem o tom přemýšlel. Ale místo činu se dostavil stud, že vůbec takhle přemýšlím.

 

Dokud nebudeme mít uzákoněnou eutanazii, budeme periodicky vystavováni těmto typům úvah a rozhodnutí. A protože jen málokdo má sílu a odvahu hrát si na boha, budeme v těch situacích zklamávat, a ještě se stydět, že jsme vůbec takhle uvažovali.  Nebo bychom naopak zklamali, kdybychom tomu nutkání pomoci někomu na onen svět podlehli a udělali to? Manželé, o nichž píšu v úvodu, byli ve výhodě, dá-li se to vůbec takhle nazvat. Společná smrt je ušetřila od vyčítavého pohledu oka, které nás sleduje, i když nás nikdo nesleduje. Svědomí.

 

Přesto bych je přiřadil na seznam kandidátů na státní vyznamenání in memoriam, až se budou zase udílet. Za statečnost.


 
Linka
 
„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich