Horní obrázek
Linka
Paragraf
Středa 14.04.2021 20:58
Institut Karla Havlíčka Borovského
Souhlasíte s tím, aby náš právní řád umožňoval ukončení života nevyléčitelně nemocného člověka? (zdroj: CVVM 13.5.2015)
Ano (spíše ano) (66%)
 
 
Ne (spíše ne) (26%)
 
 
Neví (8%)
 
 
 
Mgr. Milan Hamerský

03. 03. 2008, Euthanasie a pomoc při sebevraždě

VP

Zdroj: PI. Přečteno: 5688x

-> Zpět

aktualizace 3/08, studie Parlamentního institutu, září 2005, 30 str.

5.244 inf. podklad, Autor: Vladimíra Pejchalová-Grünwaldová


Tato komparativní studie je věnována právní úpravě euthanasie a asistované sebevraždy ve vybraných evropských státech, v Kanadě, Austrálii a ve Spojených státech amerických.

V úvodu je vymezeno užívané pojmosloví a je vyložen stručný obsah rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pretty v. Spojené království. Evropský soud pro lidská práva se v této věci jednoznačně vyslovil, že Úmluva na ochranu lidských práv a základních svobod nezaručuje právo na smrt (asistovanou sebevraždu), tedy právo svobodně nakládat se svým životem. Soud v daném případě konstatoval, že … Soudu se nezdá svévolným, když zákon reflektuje význam práva na život tím, že zakazuje asistovanou sebevraždu …

Studie poskytuje přehled právní regulace euthanasie a asistované sebevraždy v jednotlivých vybraných státech. Na základě srovnání jednotlivých právních úprav bylo možno konstatovat, že ve všech vybraných státech je aktivní euthanasie trestným činem, zpravidla trestným činem vraždy. Pouze Nizozemí a Belgie přijaly speciální zákony, které stanoví podmínky, za jejichž dodržení není osoba, která euthanasii vykonala, trestně odpovědná. Co se týče asistované sebevraždy, ve všech jmenovaných státech pomoc při sebevraždě je nebo může být kvalifikována jako trestný čin. Pouze Nizozemí a stát Oregon přijaly speciální zákony, které stanoví podmínky, za jejichž dodržení není osoba, která pomoc při sebevraždě vykonala, trestně odpovědná.

ke stažení v PDF. formátu:

http://www.milanhamersky.cz/download/eutanaziePI.pdf

 

AKTUALIZACE 3.3.2008

Odpověď na dotaz:


I) Změny v právní úpravě euthanasie ve vztahu ke studii Parlamentního institutu č. 5.244 „Euthanasie a pomoc při sebevraždě“ ze září 2005.
II) Aplikace relevantní právní úpravy v praxi v Nizozemí a ve Švýcarsku.

Zpracoval:
Parlamentní institut
listopad 2007
Vladimíra Pejchalová-Grünwaldová


I)

Od publikace studie Parlamentního institutu č. 5.244 v září 2005 nedošlo v právních úpravách zkoumaných států týkající se problematiky euthanasie a asistované sebevraždy ke změnám. Ve Spojeném království byl pouze předložen návrh zákona o pomoci při umírání smrtelně nemocných (Assisted Dying for the Terminally Ill), který byl zamítnut Sněmovnou lordů v květnu 2006.


II) 

Nizozemí

Mezi nejvýznamnější judikaturu nizozemských soudů v oblasti euthanasie a asistované sebevraždy lze zařadit následující případy:

Eindhoven
Prvním případem euthanasie, který řešily nizozemské soudy, byl Eindhoven z roku 1952. Případ se týkal lékaře, který provedl euthanasii svému bratru, který trpěl pokročilou tuberkulosou a o euthanasii jej požádal. Lékař namítal, že „bylo pro něj nemožné a nemohlo se od něj očekávat, že bude ignorovat své svědomí, které jej nutilo k tomu, aby splnil výslovné přání svého bratra“. Okresní soud jej odsoudil k jednoletému podmínečnému trestu odnětí svobody.

Postma
Jedním z prvních soudních případů pomoci při sebevraždě byl Postma z roku 1973. Případ se týkal lékařky, která podala své matce smrtelnou injekci morfinu na její žádost. Okresní soud shledal, že obžalovaná lékařka nesplnila podmínky akceptované lékařské praxe, jelikož podala matce smrtelnou dávku morfinu s okamžitým účinkem, než aby jí podávala vzestupné dávky morfinu za účelem zmírnění jejího utrpení. Lékařka byla shledána vinnou, ale vzhledem k „absolutní průzračnosti jejího motivu mimo pochybnosti“ byla odsouzena pouze k podmínečnému týdennímu trestu odnětí svobody.

Wertheim
Dalším případem týkající se asistované sebevraždy byl Wertheim z roku 1981. V tomto případě paní Wertheim asistovala při sebevraždě 67leté ženy, která trpěla řadou nemocí duševních i tělesných. Okresní soud shledal, že paní Wertheim nedodržela podmínky pro legální pomoc při sebevraždě a odsoudil ji k podmínečnému šestiměsíčnímu trestu odnětí svobody. Tento případ je významný tím, že soud stanovil podmínky pro legální asistovanou sebevraždu:

- fyzické nebo duševní utrpení musí být neúnosné,
- utrpení a touha zemřít jsou trvající,
- rozhodnutí zemřít je učiněno dobrovolně,
- postižená osoba byla řádně informována o jejím zdravotním stavu a možných alternativách, byla schopna a učinila o tom uvážení,
- neexistovaly alternativní způsoby ke zlepšení situace,
- smrt postižené osoby nezpůsobila ostatním zbytečné utrpení,
- rozhodnutí o pomoci při sebevraždě nesmí být učiněno jednou osobou,
- v rozhodnutí o pomoci při sebevraždě musí figurovat lékař, který stanoví metodu, která bude použita,
- rozhodnutí musí předcházet diskuse o případu s jinými lékaři, popř. také s psychology nebo se sociálními pracovníky.

V návaznosti na tento případ Výbor státních zástupců rozhodl, že rozhodnutí zda budou aktéři v případech euthanasie a asistované sebevraždy stíháni by měla být činěna Výborem státních zástupců, který se při posuzování jednotlivých případů bude řídit směrnicemi obsaženými v rozsudcích Postma a Wertheim.

Schoonheim
Prvním případem euthanasie, který řešil Nejvyšší soud, byl Schoonheim z roku 1984. Případ se týkal 93leté ženy, která vyjádřila přání ukončit život ve dvou případech. Za prvé, ve své závěti uvedla, že si přeje, aby na ní byla vykonána euthanasie v případě, že se dostane do situace, kdy již nebude možné změnit její život v únosný a důstojný. Ve druhém případě vyjádřila přání zemřít poté co si nalomila kyčel a měla podstoupit operaci. Žena se nacházela ve stavu těžkého a permanentního fyzického postižení bez vyhlídky zlepšení jejího zdravotního stavu. Žalovaný lékař provedl ženě, na její žádost, euthanasii. Euthanasii provedl po konzultacích s jeho asistujícím lékařem, po opakovaných diskusí s dotčenou ženou a za pomoci jejího syna. Žalovaný lékař se před soudy bránil námitkou lékařské nezbytnosti, která je v souladu s čl. 40 trestního zákona důvodem pro vynětí z trestní odpovědnosti (v daném případě za zabití jiného „na jeho výslovnou a naléhavou žádost“). Nejvyšší soud zrušil a vrátil rozsudek odvolacího soudu, který dle jeho názoru dostatečně nezkoumal naplnění podmínky nezbytnosti, a přiřadil věc jinému odvolacímu soudu, který po přezkoumání celého případu přijal žalovaného námitku nezbytnosti. Tento případ je zvláště důležitý, jelikož na úrovni nejvyššího soudnictví bylo stanoveno, že euthanasie může být ospravedlnitelná, a že případy euthanasie je nutno posuzovat skrze hledisko nezbytnosti. 

Admiraal
V případu Admiraal z roku 1985 anesteziolog Dr. Admiraal provedl euthanasii ženě, která trpěla roztroušenou sklerosou, na její žádost. Žena žila v pečovatelském domě a byla absolutně závislá na pomoci jiných. Soud zprostil Dr. Admiraala obžaloby a potvrdil tak, že lékaři, kteří se řídí „Požadavky řádné péče“  vymezené Lékařskou asociací, nebudou odsouzeni.

Chabot
V roce 1993 Nejvyšší soud odmítl uvalit trest na psychiatra Boudewijna Chabota za to, že pomáhal při sebevraždě své 54leté pacientky Hilly Bosscher, trpící chronickou depresí, která trvala na tom, že nechce dále žít po smrti jejích dvou synů. Dr. Chabot provedl euthanasii po opakovaných konzultacích s rodinou pacientky, s několika odborníky (psychiatry, psychology, praktickým lékařem a profesorem etiky). Nejvyšší soud vydal několik závěrů ve vztahu k možným limitům ospravedlnitelné euthanasie:

1) utrpení nemusí být fyzické,
2) pacient nemusí být smrtelně nemocen,
3) pacient může být „psychiatrickým“ pacientem.

Nejvyšší soud také konstatoval, že v případech nesomatického utrpení, konzultace s lékařem-kolegou není postačující, je nutná také konzultace s jiným nezávislým lékařem. Dr. Chabot sice konzultoval několik odborníků, avšak nezařídil potřebné prohlídky pacientky. Z toho důvodu byl odsouzen, avšak s ohledem na okolnosti případu Nejvyšší soud mu neudělil žádný trest. Dostal však důtku od disciplinárního lékařského tribunálu.

Prins a Kadijk
Jedním z nejvýznamnějších z posledních případů je Prins a Kadijk z roku 1996. V daném případě byla euthanasie provedena se souhlasem rodičů na dvou vážně defektních novorozencích. V obou případech okresní soud přijal námitku nezbytnosti. Soud dospěl k závěru, že „situace, ve které se nacházel obžalovaný, může být, na základě vědecky uznaného lékařského posudku a pravidel lékařské etiky, považována za situaci nezbytnosti, ve které lze volbu učiněnou lékařem považovat za ospravedlnitelnou, a tudíž obžalovaný musí být zproštěn obžaloby“.

V roce 2002 nabyl účinnosti zákon o kontrole ukončení života na žádost a o kontrole asistovaných sebevražd (viz. práce Parlamentního institutu č. 5.244, str. 18), který za splnění určitých v zákoně stanovených podmínek činí euthanasii legální. Jak vyplývá z judikatury nizozemských soudů, soudní praxe euthanasii tolerovala již před nabytím účinnosti tohoto zákona, a to pokud byly dodrženy určité podmínky (tzv. „Požadavky řádné péče“). Při dodržení těchto podmínek lékař, který vykonal euthanasii, nebyl trestně stíhán. V opačném případě, kdy lékař stíhán byl, mohl být zproštěn obžaloby, pokud jeho volba mohla být ospravedlnitelná nezbytností s ohledem na vědecky uznaný lékařský posudek a na pravidla lékařské etiky. Hranice ospravedlnitelné euthanasie byly vyměřeny „Požadavky řádné péče“. Tam, kde tyto Požadavky nemohly být adekvátním vodítkem ve vztahu k oněm hranicím, dodatečné vodítko poskytovala judikatura a soudní praxe v jednotlivých případech.


Švýcarsko
Ve Švýcarsku nebyl přijat zákon upravující euthanasii nebo asistovanou sebevraždu. Pasivní pomoc při sebevraždě není trestným činem. Trestní zákon připouští beztrestnost asistované sebevraždy pouze pokud osoba, která při sebevraždě pomáhá, není motivována vlastním zájmem (např. finančním ziskem). Asistovaná sebevražda je tedy ve Švýcarsku legální a je přístupná cizincům (neexistuje žádné omezení v podobě pobytu na švýcarském území nebo švýcarského občanství), pro její výkon je nezbytná pouze jedna návštěva u švýcarského lékaře.

Ačkoliv je asistovaná sebevražda legální, Švýcarská akademie lékařských věd ji nepovažuje za součást lékařské praxe.

Nejznámějším z pěti center asistované sebevraždy je Dignitas, které bylo založeno v roce 1998, a ve kterém bylo dosud provedeno okolo 600 asistovaných sebevražd, převážně u cizinců. Dignitas je jediné centrem ve Švýcarsku, které je přístupné také cizincům. Asistovaná sebevražda v Dignitas, která zahrnuje lékařskou konzultaci, předpis smrtících léků švýcarským lékařem a kremaci, stojí přibližně 3,500 euro. Dignitas provádí pečlivé lékařské a jiné prohlídky žadatelů o asistovanou sebevraždu tak, aby bylo zajištěno, že zamýšlená pomoc při sebevraždě je „odůvodněná“ z důvodu fyzické či mentální degenerace a zřetelné touhy zemřít za situace, kdy není způsobu, kterým by mohl být další život učiněn únosným. Dignitas tedy primárně zjišťuje zda je možné žadateli o asistovanou sebevraždu pomoci žít. V roce 2006 Dignitas pomohla zemřít 195 osobám.

Druhé nejznámější centrum je EXIT (Švýcarská společnost pro humánní umírání), které pomáhá smrtelně nemocným osobám pobývajícím ve Švýcarsku spáchat sebevraždu v jejich domovech. V lednu 2006 univerzitní nemocnice v Lausanne poprvé umožnila pracovníkům EXIT, aby pomáhali hospitalizovaným pacientům, kteří nejsou schopni žít samostatně v místě jejich bydliště.

Soudní rozhodnutí, jejichž předmětem je euthanasie a asistovaná sebevražda, se řídí čl. 111 až 115 trestního zákona. V posledních letech bylo vydáno několik odsuzujících rozsudků v této oblasti. V letech 1960 a 1998 bylo vydáno 18 odsuzujících rozsudků na základě čl. 114 trestního zákoníku (upravující trestný čin „zabití z milosti“, tj. ze soucitu „na upřímnou a urgentní žádost oběti“, který je trestán odnětím svobody až na tři roky nebo pokutou). Za stejné období bylo vydáno 8 odsuzujících rozsudků na základě čl. 115 trestního zákona (upravující trestný čin nabádání a pomoc při sebevraždě, tj. kdy osoba ze zištných důvodů nabádá nebo pomáhá jiné osobě spáchat sebevraždu, který je trestán až pěti roky odnětí svobody nebo pokutou, a to jak u pokusu tak i u provedení sebevraždy).

Ve svém rozsudku č. 48/2006 ze 3.listopadu 2006 Nejvyšší federální soud v Lausanne poprvé stanovil směrnice, při jejichž dodržení může být pomoc při sebevraždě přístupná také duševně nemocným osobám. Případ se týkal 53letého maniodepresivního pacienta, který se pokusil několikrát o sebevraždu, a který žádal o předepsání 15 gramů sodium pentobarbitalu, aby mohl ukončit svůj život. Navrhovatel namítal právo na sebeurčení podle čl. 8 Evropské úmluvy na ochranu základních práv a svobod a tvrdil, že žádný lékař mu tento lék nepředepíše ze strachu z právních a profesních následků. (V uvedeném sporu navrhovatele zastupovalo Dignitas.) Nejvyšší federální soud v tomto rozsudku potvrdil právo osob, které trpí „nevyléčitelnou, stálou a vážnou duševní nemocí“, ukončit jejich život. Podle soudu by mělo být rozlišováno mezi dočasně postiženými osobami, které si přejí zemřít, a těmi, kteří trpí vážnou a dlouhodobou duševní nemocí, kteří učinili „racionální“ a „dobře uvážené“ rozhodnutí ukončit jejich život, aby nemuseli dále trpět. Soud se vyslovil, že osoby, které opakovaně vyjadřují přání ukončit svůj život by měly mít možnost jej ukončit.

Jeden z posledních soudních případů týkající se asistované sebevraždy se konal v červenci 2007. Trestní soud v Basileji odsoudil Petera Baumanna, psychiatra v penzi a zakladatele asociace pro asistované sebevraždy Verein SuizidHilfe Schweiz, ke třem letům odnětí svobody za neúmyslné zabití, když pomohl třem duševně nemocným osobám spáchat sebevraždu. Soud konstatoval, že oběti nebyly schopny vlastního úsudku, a že Baumann jednal ve vlastním zájmu a se záměrem šířit jeho přesvědčení.

Vládní komise Švýcarská národní poradní komise o etice v biomedicíně uveřejnila, že každým rokem se ve Švýcarsku provede přibližně 350 asistovaných sebevražd. Komise doporučila, aby byl prováděn státní dohled nad organizacemi provádějícími asistovanou sebevraždu, a navrhla, aby byla zavedena povinná registrace těchto organizací, a aby byly podřízeny určitým směrnicím.

Na stanovisko Komise navázal Senát, když v rámci letní schůze v roce 2007 dal podnět ke zpřísnění pravidel o pomoci při sebevraždě tak, aby bylo zamezeno zneužívání. Pokud Sněmovna reprezentantů bude následovat stanovisko Senátu, vláda bude muset vydat návrh zákona k této problematice.

 

prameny:

- Documentation Service, Swiss Parliament,
www.swissinfo.org,
- Jacob M. Appel, A Suicide Rights for the Mentally Ill? A Swiss Case Opens a New Debate, Hastings Center Report, 2007,
- Jocelyn Downie, The Contested Lessons of Euthanasia in the Netherlands, Health Law Journal, Vol. 8, 2000.



-> Zpět

Linka
 
Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat